Kytky nejsou šumák a nevzniknou přidáním dvou deci vody

Záhon není produkt

Kytky nejsou šumák a nevzniknou přidáním dvou deci vody
Záhon není produkt

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zahradníkům sázecí sezona vrcholí a zahrádkáři už zimují. Čím to? Jsou profesionálové takoví bordeláři? Trochu ano, vědí, co si ke květinkám mohou dovolit. Příčinou je ale většinou návaznost na terénní práce, dobývací sezonu stromů a harmonogram celého díla. Květinový dekor prostě často přichází nakonec jako třešinka na dortu. Samozřejmě, optimum je někde na konci září, kdy vám všechno ještě krásně zakoření, cibule se skvěle usadí a zjara jdou takříkajíc hned do plnejch. To je ideální verze.

Takový květinový záhon není ale vůbec jednoduchá věc a jeho kompozice, ba design jsou předmětem mnoha diskusí, soutěží a světové prestiže. Zejména když se takhle s podzimkem začne brzy smrákat, nastane chvíle na trochu toho teoretizování a poslední dva roky to trochu vře. Když si zkrátíme poslední dvě století vývoje do jedné věty, potácíme se v květinových vlnách. Květnice byla kdysi sbírkou individuálních květin, nejstarší a vpravdě nejvolnější žánr. V půli 19. století vtrhly s novými parky do měst kobercové letničky sázené do obrazců. Podnes se s nimi setkáváme. Z květnice se na pozadí pozvolna vyvinulo rabato, které slavilo velký úspěch zejména v anglicky mluvících zemích, ale mezi válkami se prodralo celou Evropou. Železná opona další vývoj trochu zkomplikovala, a zatímco naše „racionalizace“ nám města vytapetovala pokryvnými jalovci, německé země si vymyslely „bodendecker“, tedy masové pokryvy. V sedmdesátkách šli ještě dál a vznikl „perennemix“, tedy směsi, které se zabývaly hlavně optimalizací nákladů. Vzniklo pnutí mezi argumentem peněz a krásy. To mezi anglickou a německou kulturní oblastní na čas vykopalo pomyslný příkop a ten překonala až „New Wave“ s rozsáhlými pláněmi trav a květeny rozdávající divokost. Ta rozkvetla postupně po pádu komunistických režimů a víceméně opět po létech dokázala ve dvou dekádách projít napříč Evropou i zbytkem světa.

Vtipné je, že hovoříme tak nějak o minulosti, a prakticky každý z výše jmenovaných výstřelků kulturní Evropy má stále své příznivce a někde si na pozadí v klidu pokvítává. Třeba letničkové vzorce jsou stále hodny obdivu a vyvinuly se z nich další různé ideové „odnože“ kompozic sázených v rozličných vzorcích, nebo dokonce částečně setých. Máme tu samozřejmě různé famózní regionální drobnosti, jako například „Czech Crevice Garden“, což je opravdu naše skalka, která dobyla světového věhlasu a mohla by nás lecčemu přiučit ve věci užívání kamene jako materiálu.

Nedávno ovšem přední teoretik zahradního umění Noel Kingsbury napsal, že „New Wave“ je tak nějak na konci, a vyzývá Brity k přehodnocení jejich tradičního smíšeného rabata, které umí smíchat všechno se vším a hlavním posláním byla vždy krása. Poznamenává trefně, že krásný záhon umí podpořit druhovou rozmanitost, udržitelnost, uložit uhlík i bojovat proti změně klimatu. To je skvělé. Diskuse o pádu „Vlny“ je samozřejmě bouřlivá, každopádně právě mikroklima je to, oč tu běží. Najednou toho od květin chceme mnohem víc. I ony umějí chladit, čistit vzduch, ukládat, odpařovat. K tomu potřebujeme především lokálnost. Právě originální kompozice, které byly vždy ceněny nejvýše, ukazují své opodstatnění. Záhon má respektovat své stanoviště a místní kontext. Vyjadřuje se ke kulturnímu prostoru stejně tak jako k přírodnímu rámci ekosystémových služeb. V tom hledáme soulad. Záhon tedy nelze ponížit na úroveň produktu, naopak, záhon má být dílem v místě a čase, krásným i funkčním.

5. prosince 2021