Kytky jsou pamětí místa a malým pokladem

Venkovská zahrádka

  - Foto: Ondřej Fous
Kytky jsou pamětí místa a malým pokladem
Venkovská zahrádka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Moje babička měl zahrádečku jako dlaň před okny světnice, jen takový docela malý obdélníček v průčelí chalupy. Byly tam natahané lilie martagon, podléšky i konvalinky z lesa, stejně jako petrklíč, netřesk a plicník nejasného původu. Stejné kytky se daly najít po celé vsi, ba dokonce i v okolních vsích. Lid Dolíků nedal zahradníkům nikdy moc vydělat, zato udat přes plot kytku, co se rozrostla, bylo velice běžné. Takovým distribučním centrem většího významu byl hřbitov, protože malý oplégřík se dal vzít tam, kde přečuhovalo, a ještě se pomohlo. Možná se teď tváříte kysele na ten pych, ale kytky se takhle přemnožovaly vždycky. Jen to na rostlině nesmělo být znát. To není tak snadné, jak to na první pohled vypadá, a někdy to tím pádem ani není možné.

Obecně se má poslední roky za to, že venkovská zahrádka již zcela umřela, vědci bádají, píší metodiky a recepisy na tu jedinou pravou bábovku, pardon, zahrádku. Vezmete mouku, dvě vejce, trochu skořice, prdopeč a máte ji. Kdepak. Naše babi třeba dobře věděla, že má větší část dne zahrádku schovanou, ve stínu, proto ty konvalinky a plicníky. Natrhala si oddělky petrklíčů do obruby na stinnou stranu a na té slunné měla netřesk. Záhony byly zdviženy do hrobu a právě tyhle drobné kytky držely tu hranu mezi pěšinkou a hrobem. Vnitřek se vždycky zjara mrvil zetlelým hnojen, takže hrobeček rostl a rostl. Na starých záhonech je to dobře patrné a potkal jsem na Slovácku pár zahrádek stále poctivě mrvených. Nic není tak mrtvé, jak by se zdálo.

Přirovnal bych tyhle zahrádky třeba k češtině. Je to jazyk živý a mění se, vyvíjí. Kolega Sádlo mne upozornil na skutečnost, že nejfrekventovanější rostlinou české zahrady je mochna křovitá. Hrůza, ta to teď ode mne schytá. Chtělo by se říct, že chudák mochna za to nemůže. To přece ti, kteří jí zamořují své zahrady. Slovíčko „své“ tam hraje tuze velkou roli. Tyhle venkovské zahrádky se dědily, tím pádem nikdy nepatřily jednomu, ačkoli si je každá nová udělala samozřejmě po svém. Využila ovšem všechny rostliny po babi, co se jí hodily. V tom je veliké kouzlo té „pravé“ a nefalšované venkovské zahrady. Není to její složení a recepis s cukrem a sněhem, ale ten „čas“, který je v ní zakletý. Rostliny do zahrádek naplavil pod docela přísným okem. Z lesa a louky se přineslo to nejcennější, co v okolí rostlo. Ach ano, já vím, co střevíčníků zašlo právě na tyhlety touhy. Jiné kytky se tím ale i zachránily. Ze zahrad druhých pak člověk dostal to, co jinde přerostlo. Jsou to tedy kytky, které v tomhle údolí dobře rostou buď v přírodě, anebo v zahradách. Daří se jim. Výběr uskutečňovaný po staletí jednoduchým měřítkem. Pouze „nejlepší ze všech“. O údolí vedle už to nemusí fungovat, protože je tam červenice nebo pískovec, holt jiný kraj. U nás je opuka a basta.

Se světlem a stínem od chalupy už se musí každý vypořádat sám. Coby krajánek jsem tuhle poprosil o vodu u chaloupky se stařičkou lípou. Poslední chalupa pod Sedlem u Úštěka. V létě vodu potřebujete. Ono už moc pocestných nechodí, natož aby prosili o vodu, ale tady byl svět ještě v pořádku. Sudetský dvorek plný kytek. Na slunku se sely houfy rudbekií mezi růže a ve stínu byly sasanky s hortenziemi a fuchsií. Před vrátky denivka, bohyšky a floxa. Ano, trochu toho chalupářství se tu potkalo s někdejšími zahradami po Němcích. To je jazyk, kterým zahrada mluví. Paní domu si množila sama, „aby to tolik nestálo“. Něco si přinesla z lesa, něco dostala, něco vysela, jiné kytky přišly samy.

22. srpna 2021