Alternativa pro Německo (AfD) je nejdůležitější politická strana Evropy. Okamžikem, kdy začne ovlivňovat politiku spolkové vlády, se zadrhává: dosavadní dirigistické fungování Evropské unie, klimatická politika a Green Deal nebo azylová pravidla. Anebo platí druhý výklad, že se moci v nejdůležitějším státě Evropy chopí nahnědlá xenofobní pravice s autoritářskými sklony a už nic nebude jako dřív?
Zatímco komunismus patří do muzea a liberalismus se potácí v krizi, fašismus se v dalších a dalších varovných textech jeví jako síla na vzestupu. Nejde přitom už jen o některými komentátory od středu doleva oblíbený argumentační faul „reductio ad Hitlerum“. Stále častěji se v poslední době stává fašismus pojmem, který je prezentován jako klíč k popisu politické reality dneška. Pro dnešního člověka Západu je fašismus (na rozdíl od komunismu) z pochopitelných důvodů synonymem absolutního zla. Není tedy divu, že tento špatně uchopitelný a přitom smrtelně nebezpečný nepřítel vyvolává pozdvižení.
Představitelé končící vládní koalice se obratem ostře vymezili proti zvolení Tomia Okamury (SPD) šéfem sněmovny. Hovoří mimo jiné o tom, že si Okamura udělal kariéru na vyvolávání strachu, ale také o tom, že jeho volbou byl stvrzen pak o nevydávání mezi ním a šéfem ANO a pravděpodobným premiérem Andrejem Babišem (ANO). Oba politiky žádají soudy vydat k trestnímu stíhání. Okamura získal 107 poslaneckých hlasů ze 197 odevzdaných, oznámil předseda volební komise Martin Kolovratník (ANO).
V politice se, jak známo, rutinně lže. Jedna z nejprotivnějších lží, kterou teď musíme poslouchat, je, když Filip Turek omlouvá své staré posty na sociálních sítích tím, že je to černý humor. To, čemu Turek holdoval, není černý humor. Je to určitý komunikační kód, k němuž tíhnou skupiny hlavně mladých mužů, když tráví čas klábosením. Jejich řeč neustále krouží různými narážkami kolem dráždivé – pro ně – nacistické tematiky.
Aféra Filipa Turka má potenciál. Že se v minulosti na sítích vyjadřoval nechutně (jeho obranná linie „blbý černý humor“ kulhá na slovo humor), kdo chtěl, věděl. To dnes samo o sobě nemá sílu ho pro křeslo ministra zahraničí diskvalifikovat. Dokonce i hajlování bývá u nás zpravidla projevem debilní puberty udělat něco „zakázaného“ – žijeme v zemi, která ve svých dějinách prostě nemá problém, že by v ní nějaký relevantní proud souzněl s Hitlerovým nacismem, takže dnes politicky ani není na co navazovat. Ale rasistické výroky, a především rasistický výrok o holčičce Natálce, představují něco, po čem se jejich autor ministrem stát nesmí.
V roce 2000 americký novinář Mickey Kaus vyslovil názor, že díky vývoji komunikačních technologií se politický život zrychlil tak, že některé procesy zaberou méně času, než byli lidé zvyklí. Pojmenoval to v nadsázce „Feiler faster thesis“ podle svého kamaráda Bruce Feilera, kterému tu myšlenku s jeho svolením ukradl. „Zpravodajský cyklus je v dnešní době mnohem rychlejší díky 24hodinové zpravodajské televizi, webu, metastázované kastě komentátorů, kteří neustále hledají nové úhly pohledu, atd. V důsledku toho se i politika může pohybovat mnohem rychleji, protože naše demokracie se učí zpracovávat více informací v kratším časovém úseku,“ popsal to.
Policie začala prověřovat údajné výroky čestného prezidenta Motoristů Filipa Turka jako možné trestné činy hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny obyvatel, podněcování k nenávisti a schvalování trestného činu. Oznámila to Česká televize. „Ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení pro trestné činy hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny obyvatel, podněcování k nenávisti nebo násilí vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod a schvalování trestného činu.
Lehkomyslné šermování fašismem a nacismem patří k nejotravnějším projevům naší současné postliberální politické éry. Má tak magickou přitažlivost, že různí příslušníci verbálního „odboje“ se uchylují k těm nejkomičtějším intelektuálním zkratům. Například nositeli Nobelovy ceny za ekonomii Paulu Krugmanovi bylo jasné, že Trump je fašista, nad fotografií Trumpa na balkoně Bílého domu, protože i Mussolini mluvil z balkonu. Pěkný text o tom teď napsal David Polansky, Američan žijící v Torontu, kde přednáší, konzultuje, filozofuje a píše, což dělal různě po světě, třeba v Římě nebo v Šanghaji.
