Umění a kritika

Mladý muž proti genocidě

V souvislosti s prvním hraným filmem o Václavu Havlovi a reakcemi na něj se debatuje o historických filmech obecně a zvlášť o těch zachycujících skutečné události a skutečné hrdiny. Třeba týdeník Respekt se v obsáhlém materiálu snažil najít odpověď na otázku Jak na to?. Těžko ji formulovat přehledně a prakticky využitelným způsobem, asi nejpravdivější a zároveň naprosto neužitečná bude v tom ohledu sentence: Neudělat to špatně. To „ne špatně“ se relativně často podaří trefit polským sousedům, k jejich kinematografii dlouhodobě patří také solidní historické filmy, vyprávění o dějinách natočená vtahujícím způsobem, dobře provedená technicky i jinak, přístupná širšímu publiku a přitom vůbec ne hloupá.

Zpěvačka, která rozumí magii slov

Od té chvíle, kdy si v roce 1994 tehdy ještě mladý muž pustil poprvé CD Možnosti tu jsou, vjela mu do žil závislost na temně jemném zpěvu zpěvačky, která mu přišla jako ztělesnění pokušení. Jmenovala se Monika Načeva, vyznačovala se dekadentním erotismem a přitažlivostí vzácného nočního motýla čili můry, přičemž v jiných polohách to byla výtečná komediální herečka z Divadla Sklep. Ty dvě tváře (ve skutečnosti jich bylo určitě víc) vytvářely vždy napětí, asi jako kdyby se v jedné osobě sešla Amanda Lear dejme tomu s Jiřinou Bohdalovou: na jedné straně žena vamp, na druhé Rákosníček.

Kult těla v obrazech, Reflexe virové pandemie, Michal Prokop aj. live

Vojtěch Horálek (*1983, Praha) uvádí v GASKu v Kutné Hoře svou nejnovější tvorbu. Název Velké koupání odkazuje k oblíbené volnočasové aktivitě 80. let 20. století jako symbolu moderního životního stylu, spojeného s kultem vysportovaného těla, zároveň však s povrchností, pomíjivostí a skrytou soutěživostí i s voyeurstvím.

Chopin v koupelně

Ve Varšavě mají asi největší koupelnu v Evropě, park Łazienki. Když jsem se k nim blížil od stanice metra Politechnika, protože jsem ještě neznal bezvadnou autobusovou linku 180, která jede skoro všude tam, kam potřebujete, tak jsem se párkrát, snaže se zachovat vážnou tvář, zeptal nějaké Polky: Proszę pani, szukam łazienku – Prosím vás, hledám koupelnu… Neočekával jsem, že mě žena pozve k sobě domů, abych se vysprchoval, ale stejně jsem měl radost – a ona mi ráda ukázala směr.

Ten, kdo se nebál kritizovat

Když přijde řeč na věhlasného architekta a jízlivého kritika společnosti Adolfa Loose (1870–1933), vždy se diskuse stočí k jeho mylně interpretovanému prohlášení o „ornamentu a zločinu“. Na rozdíl od svých kolegů, pravověrných modernistů a funkcionalistů, ale Loos nestavěl na piedestal pouze bezvýhradnou funkčnost a racionálnost. Šlo mu o něco jiného. Ke konci roku si připomeneme sto padesát let od narození tohoto československého architekta, který mnohé ze svých nejlepších děl zanechal v několika českých městech.

Drama nejnudnějšího velikána

Jestli má nějaká literatura velkého a uznávaného autora, o kterém existuje velký počet autoritativních výroků, že se nedá číst, ba že jde o nejnudnějšího spisovatele všech dob, pak jsou to Němci (a Rakušané) se svým Adalbertem Stifterem (1805–1868).

Skoro modlitby do jedné kapsy

Pozorný čtenář Karla Čapka si dřív nebo později musí všimnout, že ve spisovatelově díle se docela často vyskytuje slovo bůh (celkem 1642x), boží (440x) či pánbůh (184x), zatímco na jiná slova tam narazíme všehovšudy třeba jen třikrát (marxismus), dvakrát (zrůdnost), ba dokonce jen jednou (srát). Mimochodem, bez jména Stalin se Čapek ve své slovesné tvorbě zcela obešel. To všechno už bylo spočítáno, utříděno a zaznamenáno (F. Čermák a kol.: Slovník Karla Čapka, 2007). O Čapkově vztahu k Bohu a náboženství (název důkladné studie Jiřího Opelíka z roku 2016) už bylo leccos řečeno i napsáno, Martin C. Putna se rozhodl pro formu čítanky s výkladem jednotlivých ukázek.

Domy jako schránky paměti, Příběh z Osvětimi, Nejhezčí chorvatské pohádky

Ivana Lomová maluje Prahu. Vybírá místa, do kterých se vepsala atmosféra normalizace. Nachází ulice a domy, pasáže, chodby, čekárny, do nichž se otiskly osobní příběhy tehdejších Pražanů. Do různých a nečekaných míst se vrývají smutky i radosti. Při pohledu třeba na okopaný roh se nám mohou i po dlouhé době vybavit tisíce vzpomínek a možná celé příběhy.

Sirény nad Varšavou

Hotel, ve kterém jsem ve Varšavě bydlel, je báječně staromódní, takže na snídani jsem chodil do takového zemanského salonku s barevnými folklorními dečkami, židlemi s látkovými potahy a loveckými obrázky na stěnách. U vchodu stával starší muž, který se vždy uklonil, popřál dobrego jutra, uvedl mě ke stolu a přinesl talíř, na němž nechyběl kopr, ten základní šmak polské kuchyně. Řekl ještě: Smacznego!, znovu se uklonil a decentně poodstoupil. Připadalo mi, že přesně takhle to má v Polsku vypadat.

Přesvědčivý příběh bratrství

Minisérie Bludné kruhy (I Know That Much Is True) představuje v současné televizní produkci úkaz docela vzácný – přesvědčivé dílo, v němž není znát křečovitá snaha ohromit, formuluje nějaké humanistické poselství, nemlátí s ním ale publikum po hlavě, dá se mu věřit, stejně jako se dá věřit jeho postavám, které působí živě – ne jako stereotypy nebo tlampače pro hlásání stanovisek autorů. Přitom na základě anotace nebo stručného přehledu děje by člověk čekal konvenční „prestižní“ drama, okázale vážný kus, který si dělá čáku na všechny televizní ceny, jež se letos budou udělovat.

Mordor za cenu bytu

Lidé z okolí ho buď obdivují, nebo pomlouvají. Nic mezi tím. Skromný a přitom velkorysý domek v malé obci na Berounce provokuje svou neobvyklou fasádou z prken spálených na uhel, díky které si už vysloužil pár (ne)lichotivých přezdívek. Ohořelá prkna po sobě nezanechal požár, jde o tradiční japonskou techniku, která si v poslední době získává velkou popularitu také u nás. Nabízí totiž víc výhod, než by se mohlo na první pohled zdát.

Let roháče přes Javorník

Střed Horňácka a tím i folklorní Moravy se nachází v izbě u Břetislava Rychlíka v Javorníku, přesněji v posteli, kde spával Ludvík Vaculík, když sem za ním jezdil. Vaculík byl sice z Valašska, ale Horňácko se mu přizpůsobilo. Ta izba je pěkná, plná drobných a pro zloděje bezcenných devocionálií, národopisných knih, zpěvníků a mucholapek, na které se chytaly hudebně založené mouchy, bohužel ne všechny. Prostředkem se táhne „rošt“, což je hlavní trám, do kterého je možné vetknout sekyrku nebo schovat střelnou zbraň. V rohu je kachlová pec, na níž lze též přespat, ovšem s jistotou, že se v noci člověk praští do hlavy. V té izbě vymýšlí Breťa, co by tak podnikl, aby se udržela na Horňácku úroveň zpěvu a lidové tvořivé pospolitosti.

Havel, nesmělý masochista

Václav Havel již zažil a ještě určitě zažije nejednu horkou chvíli, takže přežije i film Havel, který k jeho poctě a zajisté s nejlepšími úmysly napsal a natočil režisér Slávek Horák, autor velmi úspěšného melodramatu Domácí péče. Na jeho filmu o Havlovi je nejpozoruhodnější jeho sama existence. Tedy fakt, že se takový scénář začal natáčet, ba se dokončil, že režisérovi někdo nedoporučil, ať zmírní ambice a věnuje se tématům, jež jsou mu blízká. Že mu zkrátka někdo vlídně, ale přece jen důrazně neporadil, ať toho raději nechá, že to je nad jeho síly. Takhle je to nad síly (některých) diváků.

Ani konzervace, ani obnova

Zachování = proměna. Tak znělo heslo téměř dvacetiletého procesu rekonstrukce středověkého hradu Castelgrande na jihu Švýcarska, kterému architekt Aurelio Galfetti pomocí inovativních zásahů vdechl nový život. Význam projektu už ve své době překročil hranice a ukázal celému světu nový přístup k revitalizaci historické architektury.

Vlastní anatomie Petra Nárožného

Herci jsou různí, ale lze je většinou roztřídit, podobně jako druhy sýrů nebo psích plemen. Tak jsou herci pudoví, nebo naopak intelektuální, robustní, nebo psychologičtí, intuitivní, nebo naopak vidíte, jak jedou podle jízdního řádu. A pak jsou herci úplně nezařaditelní, originální a sví, takže vlastně není ani úplně jasné, jestli to jsou herci. Třeba takový Petr Nárožný je samozřejmě bytostný herec, ale zároveň je hlavně Nárožný, který sice umí zahrát snad i baletku, ale je to baletka Nárožný, od níž lze čekat něco mnohem zajímavějšího než od baletky.

Když život začíná a končí zároveň

Smrt krásné ženy je bezpochyby to nejpoetičtější téma na světě, napsal Edgar Allan Poe ve známém eseji Filozofie básnické skladby, který dost možná nemyslel úplně vážně. Svět filmu ale tuhle poučku vážně bere. Mladá žena a nevyléčitelná nemoc – tragické spojení, které na diváky spolehlivě funguje. Tou nemocí často je rakovina, snad by se dalo mluvit až o jakémsi subžánru „filmů s rakovinou“, nemocí, která – zvlášť ve své filmové podobě – přichází potichu, aniž by se moc projevovala, je ale tiše fatální a neodvratná. A vskutku – ve filmu jsou tou nemocí postihovány především ženy, často navíc mladé. „Co se dá říct o pětadvacetileté dívce, která zemřela? Že byla krásná a skvělá? Že milovala Bacha, Mozarta a mě?“ ptá se smutný hrdina veleúspěšného filmu Love story z roku 1970.

Divoká honba v temném hvozdě

V knize Legendy a pověsti staré Šumavy, kterou uspořádal a texty z němčiny přeložil Josef Rauvolf a vydalo v roce 1996 nakladatelství Dauphin, se na straně 69 píše o Bludném lesíku u Vyššího Brodu. Jeho bludnost spočívá v tom, že se v něm dějí divné věci.

Ukázat a změnit

Pokud se během léta vydáte na procházku pražským Žižkovem, můžete narazit na desítky různých architektonických intervencí a uměleckých instalací od domácích i zahraničních autorů. Některé pobaví, jiné vzdělají. Cíl ale mají společný – nabídnout nový pohled na význam a využití veřejného prostoru dnešního města.

Perry Mason? O. K.!

Nové adaptace klasických detektivních předloh se často stávají terčem značné kritiky. Třeba to, co v posledních letech předvedla BBC s detektivkami Agathy Christie ve snaze udělat z nich chmurná angažovaná dramata odhodlaně tepající zlořády dneška, je daleko za hranicí nezamýšlené parodie. Neznamená to ale, že všechny pokusy inovovat a modernizovat dávné předlohy musejí dopadnout podobně, byť by ty změny byly velice výrazné a v něčem třeba i kopírovaly soudobé ideologické trendy. Dokladem je osmidílný seriál Perry Mason z produkce HBO, který vypráví o známém hrdinovi knih Erleho Stanleyho Gardnera a později také populárního televizního seriálu, v němž ho hrál Raymond Burr.

Ráj černochů v bílé zemi

V polovině osmdesátých let byl nejpopulárnějším černochem v Československu Mireček, postava afrického studenta medicíny z komedie Jak básníci přicházejí o iluze (1984). Z dnešního pohledu by to byla velmi problematická, ba až nepřípustná role, neboť díky svému nespoutanému sexuálnímu apetytu Mireček (měl pro to hezké zdůvodnění, že jedině tak se může soustředit na učení) naplňoval rasistický předsudek o černoších jako o řekněme animálnějších či pudovějších stvořeních. Mireček prostě pořád myslel na sex, přičemž se u toho křenil bílými zuby, čímž vzbuzoval sympatie diváků, kteří na něj pohlíželi jako na milého exota.

Konev milosti ve Vyšším Brodě

Kdybych byl mnich, což je pořád ještě snad otevřená možnost, chtěl bych být asi cisterciákem, třeba ve Vyšším Brodě – ono těch možností v Čechách ani víc není. Ten klášter je honosný, bělostný, trčí z něj neogotická věžička jako minaret. Rozložen je u vod vltavských, ve kterých měl prý málem utonout mocný vladař Vok z Rožmberka, ale neutonul, a na paměť toho tedy založil roku 1259 klášter, Vyšší Brod, Hohenfurth, Altovadum.

Mezi vlky a jeleny

Dvě místa, dvě budovy, jedno řešení. Hledat deset rozdílů mezi budovami návštěvnických center v srdci Šumavy je předem marný boj. To ale jejich kvalitě nic neubírá. Realizace totiž přinášejí svěží vítr do míst, kde se většinou setkáváme pouze s lacinými napodobeninami pseudoregionální architektury.

Bob Dylan tři míle na sever od očistce

Vypořádávat se v článku pro tisk s novou deskou Boba Dylana Rough and Rowdy Ways (Drsné a neurvalé způsoby) je docela ošemetný úkol – zvlášť pro člověka, který trochu hlubší vztah k tvorbě toho velikána (to slovo ve vztahu k úkazu Dylanova formátu zní strašně všedně, ale jiné mě nenapadá) našel až časem. Míval ho za jednoho z klasiků, s nimiž je dobré být jakžtakž obeznámen a kteří jsou hodni úcty, protože také z jejich písní se rodila hudba těch umělců, jež člověk vnímal jako bližší.

O bílé slečně z Rožmberku

Na nádraží v Českých Budějovicích, kde siluety holubích mrtvol zdobí skleněnou kopuli a jež je celé tak špinavé, že jsem se šel zeptat do informací, jestli je to záměr, jsem si koupil lístek do Rožmberka nad Vltavou, tedy dál na jih (viz minulý díl z Týna nad Vltavou). Přestoupil jsem pak ve stanici, která se kdysi jmenovala Cartlov, ale to znělo moc německy (Zartlesdorf), tak dostala úřední jihočeské jméno Rybník.

Odvážně s rozumem

Města napříč Evropou řeší, jakým způsobem se postavit k obnově svých historických center, aby mohla smysluplně fungovat také v podmínkách jedenadvacátého století. Vzhledem k mimořádné památkové hodnotě takových míst často sledujeme přecitlivělou snahu o jejich zachování přesně v takovém stavu, v jakém jsme je zdědili. Případ belgického Gentu ale může být inspirací pro odvážnější kroky, které dokážou nabídnout novou kvalitu.

Nosorožec s opicemi netančí

„Co jest přísloví?“ ptá se František Ladislav Čelakovský v doslovu ke své sbírce Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1852) a pokouší se otázku zodpovědět. A přesně sto padesát let po něm definoval přísloví autorský kolektiv Encyklopedického slovníku češtiny (2002): „Metaforický i nemetaforický frazém propoziční s obvykle didaktickou funkcí, který jistou momentální situaci kategorizuje poukazem na tradovanou zkušenost...“ Možná stačí říct méně učeně, že přísloví je „lidovou tradicí udržované mravní naučení v ustálené (větné) podobě“. Tak praví Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost ve svém prvním vydání (1978) i v reedicích.

Zpět na hlavní stranu