K filmu Tenet režiséra Christophera Nolana vzhlížejí kinaři po celém světě s nadějí jako ke snímku, který by mohl lidi konečně přitáhnout do sálů a vylepšit pandemií zdecimované tržby. A ty naděje jsou dost možná oprávněné - na Christophera Nolana je v tom ohledu skutečně spolehnutí, ještě nenatočil propadák.
Když člověk studuje třeba medicínu nebo práva, nekončí jeho studia veřejnou pitvou, operací žaludku za účasti rodičů nebo ukázkovým soudním procesem. Někdo toho možná lituje, ale v podstatě je to tak správné a většina absolventů se smíří s promocí. Studenti vysokých škol uměleckého typu mají však tu výhodu, že oni se mohou ukázat či přímo pochlubit již během studia, a pak se přímo počítá s tím, že jejich studia vyvrcholí veřejnou výstavou – nebo koncertem, představením či filmem etc. Je to přirozeně tím, že podstata jejich učení je právě v té tvorbě. Takže stále něco vytvářejí, ať už je k tomu nutí učitelé, termíny, nebo, a to ve většině případů, tvůrčí puzení.
Národní divadlo přivítá novou sezonu počinem, jaký byl dlouhé měsíce zapovězen – setkáním herců, tanečníků a dalších zaměstnanců divadla s veřejností, setkáním plným divadla a hudby pod širým nebem na Střeleckém ostrově, velkou oslavou hlediště, jeviště i zákulisí, která připomene, proč mají divadlo všichni tak rádi.
Cesta vedla dlouhou rovnou ulicí plnou rozkvetlých keřů a obyčejných nízkých domů, jež byly takovou lidskou variantou činžáků z padesátých let. Jmenuje se Karmelická po klášteru, který tady byl kdysi dávno, a protože se v Polsku nábožensky pojmenované ulice nepřejmenovávaly, tak jí jméno zůstalo i v době budování nové, socialistické Varšavy. Tady ve čtvrti Muranów vyrostla jedna z nejtypičtějších částí poválečné Varšavy, vypadá trochu jako Havířov nebo Ostrov nad Ohří nebo třeba Nová Dubnica, ovšem myslím zelenější a v mnohem větších rozměrech, asi jako bychom srovnali hotel International v Dejvicích s varšavským Palácem kultury a vědy, tedy taková větší ještěrka proti tyranosaurovi.
Léta zanedbávání, dvě živelní pohromy, opakované propady půdy. Největší pražská zahrada to od normalizace neměla zrovna lehké. Na popularitě to ale Stromovce neubralo a dnes ji ročně navštíví na dva miliony lidí. Velkou zásluhu na tom má nedávná komplexní revitalizace tohoto přírodně krajinářského parku, která elegantně a přirozeně podtrhla charakter výjimečného prostoru.
Nemálo lidí, řekněme, „vyšší střední“ generace kouká na nové společenské trendy jako zjara, případně je jimi otřeseno či zděšeno. Mladí lidé, kteří těm trendům a módním ideologiím propadli, na ně mohou působit cize jako bytosti z jiné planety. Pomoci se zorientovat v jejich světě může britský seriál Můžu tě zničit, dílo mladé černé Londýňanky Michaely Coelové, která seriál napsala, režírovala a hraje v něm hlavní roli. Při psaní vycházela z vlastních zkušeností, podobně jako její hrdinka se i ona stala obětí sexuálního útoku a dost obtížně se s tím traumatem vyrovnávala. Anglosaská kritika přivítala seriál s nadšením tak jednohlasým a bezvýhradným, až to může působit podezřele, jako kdyby v něm vnímala především dílo, které klade ty správné otázky a podobně správným způsobem na ně odpovídá, aby vyvodilo ta správná poučení. V nějaké míře, možná značné, to tak skutečně je. Pokud by někdo potřeboval obraz soudobého uvažování o mezilidských vztazích, Můžu tě zničit poslouží dobře.
Krátce po premiéře kvazibiografického filmu Havel je diváctvo konfrontováno s další lekcí z historie, snímkem Agnieszky Hollandové Šarlatán o „přírodním léčiteli“ Janu Mikoláškovi (1889–1973). Je to film o několik tříd lepší, jako když se setká okresní ochotník (nic proti ochotníkům) se zkušeným rutinérem (sláva rutinérům!) z první scény, prostě s někým, kdo to skutečně umí, a nejen to předstírá.
Během této procházky zjistíte, jak se v Praze žilo ve středověku, co se prodávalo na trzích nebo kam se vyhazovaly odpadky. Projdete kousek takzvané královské cesty, možná uvidíte useknutou ruku zloděje a zavítáte do bývalého židovského ghetta a do míst, kam chodil na pivo pražský kat.
Dolnorakouský Melk by byl dost slavný a významný i bez Umberta Eca, ale ten mu daroval literární postavu, která by mohla mít ve městě aspoň ulici. Nebo sochu. K mému údivu nemá, což je myslím jediná chyba na dokonalosti toho nádherného hnízda. Ta postava se, jak každý ví, jmenuje Adso z Melku a je tím mladým, osmnáctiletým mnichem, který je se svým učitelem a rádcem, františkánem Vilémem z Baskervillu, nebo chcete-li Seanem Connerym, v listopadu 1327 svědkem strašlivých dějů v nešťastném opatství kdesi v Piemontu. Na konci svého „hříšného života co kmet šedivý“ očekávaje, až ho „pohltí bezedná propast tichého a pustého božství“, pak sepisuje benediktin Adso na pergamen své svědectví na ty dávné dny, upoután „k cele milovaného kláštera v Melku“.
Nábřeží patřila dlouhou dobu tak trochu k zapomenutým částem měst. Pro městský život měla vždy samozřejmě zcela zásadní význam, kolem nich se točil každodenní život. Až v posledních dekádách se ale města učí, jak je proměnit v plnohodnotný veřejný prostor v bezprostředním kontaktu s vodou, kde lidé rádi tráví svůj volný čas. Jak z dřív hlavně technických lokalit na březích řek a náplavek vytvořit živý veřejný prostor. Své o tom ví Kodaň, která šla v tomto směru ještě dál a díky náročné dlouhodobé práci si dovolila přímo ve svém centru vybudovat pravé městské lázně, kde si lidé mohou bezstarostně zaplavat přímo v přístavu.
Jak by asi vypadalo poválečné české výtvarné umění, kdyby do něj po roce 1948 nevpadla státní ideologie a neodklonila jej směrem, kam předtím české umění vůbec nesměřovalo, tedy zjednodušeně řečeno ze západu na východ?
„I ti, kdo Eliotovu poezii (...) snižují, uznávají Eliota jako pronikavého literárního teoretika a kritika,“ napsal Aloys Skoumal v krátkém nekrologu v Literárních novinách č. 2/1965. Jakousi představu o esejistice americko-anglického básníka, prozaika a dramatika (1888–1965; u nás by patřil ke generaci čapkovské, asi i poetikou a myšlením o literatuře, publikoval by v Přítomnosti, svět by o něm věděl leda zprostředkovaně a Nobelovu cenu by pravděpodobně nedostal) si mohli čeští čtenáři udělat až díky knižnímu výboru Martina Hilského (1943) O básnictví a básnících (1991), důkladněji se s ní mohou seznámit teprve teď.
Výstavní projekt navazuje na dlouhodobou snahu Východočeské galerie zmapovat významné stavební památky regionu. Zaměří se na mimořádnou architektonickou hodnotu pietního území, které navrhl slavný československý architekt Ladislav Žák, a přiblíží nesnadný průběh realizace Žákova díla.
Svatá Markéta se chystala hodit nikoli šavli, ale srp do žita, ovšem ne v okolí Kynžvartu, jehož nadmořská výška (673 m) obilninám moc nepřeje. Byla polovina července, po letech docela deštivé léto, které tady v těch končinách bylo kdysi, ještě za mého dětského světa, pravidlem.
Pokud bychom měli sestavit žebříček nejvýznamnějších architektonických realizací poslední dekády, nesměl by na předních příčkách chybět slavný veřejný park High Line, který byl před deseti lety otevřen na Manhattanu a od té doby se stal suverénně nejnavštěvovanějším místem New Yorku. Celý projekt zaznamenal tak obří ekonomický úspěch, že se jej od té doby snaží slepě napodobovat města po celém světě. Stále častěji se ale v souvislosti s High Line mluví také o jeho negativních důsledcích.
Je zajisté škoda, že v době největší popularity komiksu z galských dějin Asterix a Obelix znalo a mohlo spatřit pražský pomník maršála Radeckého tak málo lidí, dětští čtenáři už vůbec ne. V těch báječných dobrodružstvích se často vyskytuje scéna, kdy je nějaký hrdinný Gal, často právě Asterix, po nějakém pěkném kousku, který provedli Římanům (to se to těm Galům provádělo, když měli ten dryák), vyzdvižen na štít a je nesen na ramenou spolubojovníků, veselých Galů, triumfálním pochodem. Tento rituál, pozdvižení na štít, skutečně u Keltů, ale prý i u Germánů existoval a byl spojen s provoláním za krále či prostě za monarchu, tedy s nejvyšší možnou poctou a také hodností. Vzhledem k populárním představám o keltském původu Čechů-Bójů by výjev starého muže díky splývavým vousům opravdu poněkud keltského zjevu neseného na štítě měl uprostřed Prahy svou logiku a opodstatnění.
Informace, jež ve středu 5. srpna opakovaně zazněla ve zpravodajství Českého rozhlasu Plus, mohla (měla?) vzbudit dojem, že portál www.sochyamesta.cz byl právě uveden do provozu. Tak horká novinka to sice není, přesto projekt stojí za pozornost.
Díky nádherným dokumentačním, ale i žánrovým fotografiím projdeme historii světově proslulé steeplechase. Nebudou chybět ani trojrozměrné exponáty ze sbírek Národního památkového ústavu, Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě nebo od soukromých majitelů. Některé z předmětů nebyly dosud prezentovány.
Když jsem se někdy v 80. letech dozvěděl, že spisovatel Ladislav Fuks byl několik let kastelánem na zámku Kynžvart, vůbec mě to nepřekvapilo, neboť to k němu nějak patřilo. Znal jsem trochu ten tajemný zámek na úpatí temných hvozdů, které po vyhnání obyvatelstva obsadila armáda, proměnila je ve vojenský újezd Prameny, jež se i po zcivilnění staly asi největší divočinou českého vnitrozemí. Oficiálně se ta lesní pustina, ve které zbylo někde jen pár kamenů po zaniklých obcích, jmenovala Slavkovský les, ale ještě občas mu ti, kdo přišli po válce, říkali ze setrvačnosti les Císařský, Kaiserwald.
Synonymem lázní Luhačovice jsou stavby architekta Dušana Jurkoviče. Nechybělo přitom mnoho a nejvýznamnější z nich byla srovnána se zemí. V lázeňském areálu ale došlo během první poloviny minulého století k překvapivě harmonickému spojení často protikladných architektonických slohů a stylů. Lázně se tak mohou pyšnit zcela jedinečnou přehlídkou historizujícího eklektismu, secese, moderny i funkcionalismu. A to navíc v neobvykle zachovalém stavu.
V souvislosti s prvním hraným filmem o Václavu Havlovi a reakcemi na něj se debatuje o historických filmech obecně a zvlášť o těch zachycujících skutečné události a skutečné hrdiny. Třeba týdeník Respekt se v obsáhlém materiálu snažil najít odpověď na otázku Jak na to?. Těžko ji formulovat přehledně a prakticky využitelným způsobem, asi nejpravdivější a zároveň naprosto neužitečná bude v tom ohledu sentence: Neudělat to špatně. To „ne špatně“ se relativně často podaří trefit polským sousedům, k jejich kinematografii dlouhodobě patří také solidní historické filmy, vyprávění o dějinách natočená vtahujícím způsobem, dobře provedená technicky i jinak, přístupná širšímu publiku a přitom vůbec ne hloupá.
Od té chvíle, kdy si v roce 1994 tehdy ještě mladý muž pustil poprvé CD Možnosti tu jsou, vjela mu do žil závislost na temně jemném zpěvu zpěvačky, která mu přišla jako ztělesnění pokušení. Jmenovala se Monika Načeva, vyznačovala se dekadentním erotismem a přitažlivostí vzácného nočního motýla čili můry, přičemž v jiných polohách to byla výtečná komediální herečka z Divadla Sklep. Ty dvě tváře (ve skutečnosti jich bylo určitě víc) vytvářely vždy napětí, asi jako kdyby se v jedné osobě sešla Amanda Lear dejme tomu s Jiřinou Bohdalovou: na jedné straně žena vamp, na druhé Rákosníček.
Vojtěch Horálek (*1983, Praha) uvádí v GASKu v Kutné Hoře svou nejnovější tvorbu. Název Velké koupání odkazuje k oblíbené volnočasové aktivitě 80. let 20. století jako symbolu moderního životního stylu, spojeného s kultem vysportovaného těla, zároveň však s povrchností, pomíjivostí a skrytou soutěživostí i s voyeurstvím.
Ve Varšavě mají asi největší koupelnu v Evropě, park Łazienki. Když jsem se k nim blížil od stanice metra Politechnika, protože jsem ještě neznal bezvadnou autobusovou linku 180, která jede skoro všude tam, kam potřebujete, tak jsem se párkrát, snaže se zachovat vážnou tvář, zeptal nějaké Polky: Proszę pani, szukam łazienku – Prosím vás, hledám koupelnu… Neočekával jsem, že mě žena pozve k sobě domů, abych se vysprchoval, ale stejně jsem měl radost – a ona mi ráda ukázala směr.
Když přijde řeč na věhlasného architekta a jízlivého kritika společnosti Adolfa Loose (1870–1933), vždy se diskuse stočí k jeho mylně interpretovanému prohlášení o „ornamentu a zločinu“. Na rozdíl od svých kolegů, pravověrných modernistů a funkcionalistů, ale Loos nestavěl na piedestal pouze bezvýhradnou funkčnost a racionálnost. Šlo mu o něco jiného. Ke konci roku si připomeneme sto padesát let od narození tohoto československého architekta, který mnohé ze svých nejlepších děl zanechal v několika českých městech.
Jestli má nějaká literatura velkého a uznávaného autora, o kterém existuje velký počet autoritativních výroků, že se nedá číst, ba že jde o nejnudnějšího spisovatele všech dob, pak jsou to Němci (a Rakušané) se svým Adalbertem Stifterem (1805–1868).
Pozorný čtenář Karla Čapka si dřív nebo později musí všimnout, že ve spisovatelově díle se docela často vyskytuje slovo bůh (celkem 1642x), boží (440x) či pánbůh (184x), zatímco na jiná slova tam narazíme všehovšudy třeba jen třikrát (marxismus), dvakrát (zrůdnost), ba dokonce jen jednou (srát). Mimochodem, bez jména Stalin se Čapek ve své slovesné tvorbě zcela obešel. To všechno už bylo spočítáno, utříděno a zaznamenáno (F. Čermák a kol.: Slovník Karla Čapka, 2007). O Čapkově vztahu k Bohu a náboženství (název důkladné studie Jiřího Opelíka z roku 2016) už bylo leccos řečeno i napsáno, Martin C. Putna se rozhodl pro formu čítanky s výkladem jednotlivých ukázek.
Ivana Lomová maluje Prahu. Vybírá místa, do kterých se vepsala atmosféra normalizace. Nachází ulice a domy, pasáže, chodby, čekárny, do nichž se otiskly osobní příběhy tehdejších Pražanů. Do různých a nečekaných míst se vrývají smutky i radosti. Při pohledu třeba na okopaný roh se nám mohou i po dlouhé době vybavit tisíce vzpomínek a možná celé příběhy.
Hotel, ve kterém jsem ve Varšavě bydlel, je báječně staromódní, takže na snídani jsem chodil do takového zemanského salonku s barevnými folklorními dečkami, židlemi s látkovými potahy a loveckými obrázky na stěnách. U vchodu stával starší muž, který se vždy uklonil, popřál dobrego jutra, uvedl mě ke stolu a přinesl talíř, na němž nechyběl kopr, ten základní šmak polské kuchyně. Řekl ještě: Smacznego!, znovu se uklonil a decentně poodstoupil. Připadalo mi, že přesně takhle to má v Polsku vypadat.
Minisérie Bludné kruhy (I Know That Much Is True) představuje v současné televizní produkci úkaz docela vzácný – přesvědčivé dílo, v němž není znát křečovitá snaha ohromit, formuluje nějaké humanistické poselství, nemlátí s ním ale publikum po hlavě, dá se mu věřit, stejně jako se dá věřit jeho postavám, které působí živě – ne jako stereotypy nebo tlampače pro hlásání stanovisek autorů. Přitom na základě anotace nebo stručného přehledu děje by člověk čekal konvenční „prestižní“ drama, okázale vážný kus, který si dělá čáku na všechny televizní ceny, jež se letos budou udělovat.
