„Švejkova budějovická anabáze“, jak podivné putování dobrého vojáka nazval Jaroslav Hašek ve druhé kapitole druhého dílu svého slavného románu, je jeho čtenářům dobře známa, nejeden milovník příběhů Josefa Švejka ví, že „to je pěkná túra. Tábor, Milevsko, Květov, Vráž, Malčín, Čížová, Sedlec, Horažďovice, Radomyšl, Putim, Štěkno, Strakonice, Volyň, Dub, Vodňany, Protivín, Putim, Písek, Budějovice. Trnitá cesta“. Ten, kdo našel zalíbení v literárním místopise, může si na místě ověřit spisovatelovu topografickou věrohodnost a vydat se do popsaných lokalit. Udělal to mimo jiné i milý kolega Jiří Peňás, autor Výprav pro starší a pokročilé (2019), k nimž na stránkách tohoto periodika pravidelně připisuje další a další reportáže ze svých poznávacích cest (viz Francouzský klobouk v Putimi, Týdeník Echo č. 50/2018, a Oidipův Švejk se zastavil v Heřmani, č. 20/2020); až na jih vyrazí příště, možná bude mít v torbě novou pomůcku: bedekr Miroslava Vítka.

O autorovi se z bohatě obrazově vybaveného svazku (většinu aktuálních fotografií pořídil nakladatel Bohumír Němec) mnoho nedovíme, vlastně jen to, že má inženýrský titul. Jde tedy o amatérského badatele? Pokud ano, ke cti mu slouží, že se dobře orientuje v bohaté haškovské literatuře, samozřejmě zná práce Pytlíkovy, ale třeba i dva svazky Hodíkovy, respektive Hodíkovy a Landovy Encyklopedie pro milovníky Švejka (1998, 1999) a leccos dalšího, nahlížel do dobového tisku, jízdních řádů, katastrálních map atd., hledal podobu krajiny v době na počátku první světové války a konfrontuje ji s dnešním stavem, všímá si, kde je připomínán Hašek a kde rovnou Švejk. Věříme mu, že si „budějovickou anabázi“ odchodil, zná čísla silnic a barvy turistických značek (pravda, na to člověk nemusí hned do terénu), ví, v jaké hospůdce při cestě se „občerstvit“ (jeho oblíbené slovo).

To všechno je seriózně podaný výklad, turistická rukověť, kupodivu necitující, jen parafrázující výchozí dílo, tedy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. „Švejkomilům a krajinným chodcům“, jimž svůj paperback připisuje, podává autor výsledky bádání, jako by šlo o rekonstrukci skutečných událostí. Ponořil se do Švejka tak zodpovědně, až zapomněl, že dělá sondy do literárního díla, nikoli do prožité skutečnosti. To celé je přece fikce, mystifikace. A hledání všelijakých „předobrazů“, publicisticky možná vděčné, je de facto zbytečné. Ano, Jaroslav Hašek konal vojenskou službu v českobudějovických Mariánských kasárnách (na budově to připomíná pamětní deska), „poslal“ do nich i svého literárního hrdinu, jenže tady musí „pátrání“ po Švejkovi končit: zatímco Haškovy stopy bychom tam třeba mohli najít (dejme tomu zjistíme, kde stál jeho kavalec), žádné stopy Švejkovy tam nejsou a ani být nemohou, jako nejsou v Řáholci stopy Rumcajsovy a v Humpolci Hliníkovy, i kdyby tam bylo sebevíc vysvětlujících tabulek.

V „budějovické anabázi“ se stýká realita s fikcí, autor jako by se na Haška zlobil, že místo Malčice říká Malčín a místo Štěkeň Štěkno, opraví ho suše a do samého konce se nemůže rozloučit s představou, že (nějaký skutečný) Švejk na počátku února 1915 putoval v mrazech –15 °C z Tábora do Českých Budějovic. V úsilí o přesné časové vymezení bere v potaz východy slunce a měsíce, předkládá hypotézu, že Švejk vyšel z ovčína „v neděli 7. února 1915 brzy po východu měsíce kolem půl druhé“, ale „mohl vyjít z ovčína ještě v pondělí 8. února 1915 po východu měsíce kolem třetí hodiny“. Prý „zcela určitě (sic) prošel z Tábora Květovem, Malčicemi, Radomyšlí, Putimí a Pískem. Přiblížil se k Milevsku (možná), Vráži, Čížové, Štěkni, Bavorovu, Vodňanům a Protivínu. Nevíme, kterými vesnicemi ještě prošel, ale spíše se jim vyhýbal a obcházel je. A po kterých cestách i necestách Švejk skutečně (sic) putoval a kdy, věděl jen Jaroslav Hašek.“ Tak tedy: po žádných. My však po nich chodit můžeme. Třeba s touto poctivou knížkou v kapse.

Miroslav Vítek: Po cestách Švejkovy budějovické anabáze aneb Putování krajinou jižních Čech. Bohumír NĚMEC - VEDUTA, České Budějovice, 111 str. + DVD.