V karvinském uhelném revíru se ukázalo, že někdo selhal, a důkazem je prostý fakt, že politici přehazují odpovědnost jeden na druhého. To má ovšem nepříjemné důsledky v tom ohledu, že jim v případě druhé vlny koronaviru nemůže veřejnost věřit.
V Německu se rozjel obří finanční skandál kolem platební společnosti Wirecard, který může otřást západními financemi podobně jako v roce 2001 série obřích účetních podvodů v čele s energetickým kolosem Enron ve Spojených státech.
Zatímco Západ je pohlcen sám sebou, dějí se věci.
Dohody s komunisty nikdy za mnoho nestály.
Zůstaňme ale ještě u těch dvou blízkých hrobů. Ota Pavel a Franz Kafka, to jsou zajisté dva literárně těžko měřitelné pojmy.
Evropská unie se pouští do bezprecedentního experimentu. Úplně boří základní smysl, na němž od zrodu v renesanční Itálii stály finance, banky a úvěry. Tím pilířem bylo posuzování rizika konkrétních půjček a investic. Čím byly méně rizikové, tím nižší úrok se z nich platil a tím také byly nižší pojistky. Čím bylo riziko vyšší, tím stoupala i cena, za niž člověku nebo firmě banka půjčovala nebo mu pojišťovna nabízela pojistku.
Jeden z nejpozoruhodnějších autorů dnešního Německa Roland Tichy v rozhovoru pro Echo před časem o tzv. vyrovnávání s nacismem v Německu řekl: „Za posledních dvacet let ho přibylo i přesto, že všichni, kdo se nacismu účastnili, jsou už mrtví. Stalo se z toho tančení na hrobech.“ Češi (a žádný jiný národ) nemají ve svém historickém svědomí něco tak strašného jako Němci, ale částečné paralely jsou jistě možné. Sedmdesáté výročí justiční vraždy Milady Horákové na Pankráci je také takovým tančením na hrobech.
Gesta mají smysl a musí se udržet jejich původní význam, i přesto, že občas se stanou výronem hysterie z plynoucí z bezradnosti.
Revoluční nálady na současném Západě jsou v posledních týdnech srovnávány s kulturní revolucí v komunistické Číně ve druhé polovině šedesátých let. Je namístě shrnout, v čem to srovnání vůbec nesedí.
V uplynulém týdnu Velká Británie zažila dva útoky nožem.
Ale nejlépe to věděl Kalandra, který na rozdíl od nich všech komunista byl. Ach, jaký ten byl komunista! Od studentských časů, kdy pro něj zahořel, pořád komunista.
V loterii sociálních sítí minulý týden vyhrál patnáct minut slávy hokejový trenér prvoligového dorosteneckého týmu Technika Brno Martin Stloukal. Deník Sport totiž publikoval audionahrávku jeho promluvy ke svěřencům v šatně. Nejsem moc zorientovaný v soutěžích dorosteneckého hokeje, ale Technice Brno se asi nedaří, přinejmenším to tak podle Stloukalova monologu vypadá. Zřejmě mělo jít o jakési motivační seřvání. A mezi uživateli se věru chytlo a nastartovalo obvyklý proces polarizace.
Po Česku se stejně jako v jiných zemích objevují nová ohniska nákazy koronavirem. Přestávají však děsit jako dřív, protože bývají omezena na nějaký podnik, jakým je například OKD, navíc ve velké převaze jsou nakažení bez příznaků a nemusejí do nemocnice. Proto je namístě bilance, jak zhoubná byla nemoc covid-19 a jak úspěšně se jí Evropa dokázala bránit. Nejen tuzemská vláda audit svých aktivit nenabízí, proto se občané musejí zatím spokojit jen se zprávou, kolik lidí na covid zemřelo. Česko patří k zemím, kterých se epidemie v tomto ohledu takřka nedotkla.
Letecká společnost Smartwings se stala etalonem státních zásahů do postkoronavirové ekonomiky. Debatě o ní už se ve veřejném prostoru věnovalo nesrovnatelně víc pozornosti než jakékoli jiné firmě. Právem. Je to ten typ firmy, který měl vážné problémy už před pandemií, která na řadu týdnů odstavila letadla na zemi. Aerolinky, v nichž drží téměř poloviční podíl čínský státní fond Citic, se nevejdou do žádného záchranného státního programu ze série Covid. Doprava z něj byla vyřazena záměrně. Je příliš riziková. Šance, že se peníze ze státem zaručených úvěrů vrátí, je menší než u jiných oborů.
