Na první křižovatce Covid-19
Zvládne Česko první náraz koronaviru? Během víkendu nebo okamžitě po něm se ukáže, jestli se vydáme spíše tragickou cestou Itálie, anebo zda uchováme naději po vzoru Dánska.
Zvládne Česko první náraz koronaviru? Během víkendu nebo okamžitě po něm se ukáže, jestli se vydáme spíše tragickou cestou Itálie, anebo zda uchováme naději po vzoru Dánska.
Německými médii jdou zprávy o tom, že jejich země je světovými zdravotními experty považovaná za vzácný případ. Na 16 tisíc odhalených nosičů koronaviru registrue jen 31 mrtvých (stav pátek večer), což je opravdu útěšně nízké číslo. Ale Česká republika ho má ještě lepší, a to nekonečně. Zatím u nás z nosičů Covidu-19 za tři týdny, co o jeho výskytu na území ČR víme, nezemřel ani jeden. Bohužel je třeba počítat s tím, že krásná nula nevydrží věčně. Už proto ne, že, jak víme z příkladů jiných zemí, často jsou pacienti, kteří měli jiné vážné nemoci a zřejmě i na ně zemřeli, zahrnuti mezi oběti koronaviru, pokud jim byl také zjištěn. Koronavirus má dnes přednost všude, v médiích, politice, v nemocničních statistikách.
Ctění čtenáři a čtenářky pravděpodobně zaznamenali jisté zvážnění situace v souvislosti s koronavirem, odpovídá tomu i dění na sociálních sítích. Aspoň v mé bublině se radikálně proměnil poměr mezi „panikáři“ a „antipanikáři“. Ještě nedávno připadl jeden zneklidněný uživatel na pět, kteří sdíleli snímky prázdných regálů v supermarketech s přidanými jízlivými komentáři o tom, jak nebezpečnější než virus jsou obavy z něj. Teď už se to prohodilo, co chvíli se přede mnou na Facebooku zavlní křivky možných průběhů infekce a výzvy ke střízlivé odpovědnosti. Dobře, taky budu odpovědný.
Tak je i nepopiratelné, že Čína dnes pomáhá. Protože jsme dopustili situaci, v níž nikdo jiný pomoci nemůže. Budeme žít v eurasijském světě s čínskými charakteristikami.
Doba je vážná a do toho ještě umřela Eva Pilarová, které ten vir ukradl i pohřeb
Vláda od vyhlášení nouzového stavu dvanáctého března ve třech vlnách postupně omezovala volnost pohybu lidí. Nejdřív se zavřely restaurace večer, pak obchody kromě potravin, drogerií lékáren a dalších nezbytných potřeb a restaurace i přes den. Nakonec přišla karanténa celé země. Všechny ty kroky jsou tak jako jinde v zasažené Evropě vedeny jasnou logikou. Zabránit tomu, aby se lidé scházeli a potkávali. Nejde o to, zabarikádovat je doma a postavit před domy policii a armádu, která bude každého legitimovat, když si půjde nakoupit, jako se to dělo v Číně.
Jedním z důvodů, proč by měla být v celé zemi vyhlášena karanténa, je podle premiéra Babiše také nedostatečná vážnost, s níž prý lidé v Česku k vyhlášeným omezením přistupovali.
Střední Evropu zalilo v sobotu slunce, sice studené, ale už jarní.
Stát pod nátlakem lékařů zvolil strategii předběžné opatrnosti a zhruba do dvou týdnů se uvidí, jestli zvolil správnou cestu, jestli to přehnal, anebo prostě nevybral správné řešení.
Protagonistou dění na zdejších sociálních sítích se stal Tomáš Tožička, který krátce kandidoval do Senátu za Piráty na Teplicku (viz Týdeník Echo č. 10/2020). Mám v té story taky drobounkou úlohu typu trochu výraznější komparz, který je uvedený někde úplně na konci dlouhatánských titulků. I tak. Proč se v té minutce slávy trochu neporýpat, že?
Možná to byl poslední průzkum, který předvedl, jak je politická scéna až zoufalým způsobem stabilní. ANO získalo opět zhruba třicet procent preferencí, Piráti a ODS se drží u patnáctiprocentní hranice a pak ještě zbývá šest sedm stran, které dělí od pětiprocentní hranice statistická chyba. To říká průzkum od agentury Kantar pro ČT. Výzkumníci ovšem sbírali data ještě předtím, než do Česka přišel koronavirus. Po něm bude všechno jinak.
Strach a nejistota přicházejí z neznáma. Současná digitální společnost žila v domnění, že umí vše měřit a všechno vypočítat. Digitální éra vyvolávala iluzi, že všechno o sobě víme, jsme schopni přenášet informace v reálném čase kdekoli na světě. Na zeměkouli neexistuje místo, kde by nás nevystopovala družice s GPS. Google a Facebook vědí, kde se pohybujeme, kde nakupujeme, co máme rádi nebo co naopak odmítáme, vytvářejí algoritmy, podle kterých se pozná, jací jsme, aniž bychom o sobě museli explicitně něco říct. Naše chytré telefony poslouchají, co si povídáme, aby nám ve vyhledávači pak našly to, na co jsme si mysleli. Mohlo se zdát, že vše je pod kontrolou.
Šoky většinou chodí v sériích. Přesně v takové sérii teď dostává zásah světová ekonomika. K epidemii koronaviru, která zasáhla vedle Číny, Koreje a Spojených států už také většinu evropských zemí, se přidal ropný šok. Od těch předchozích se liší v tom, že tentokrát neletí cena strategické suroviny prudce nahoru, ale naopak se propadla na nejnižší úroveň od války v Perském zálivu v roce 1991. V pondělí večer, kdy odcházelo toto číslo Týdeníku Echo do tiskárny, se cena severomořské ropy Brent propadla k 28 dolarům za barel. Je to náhlý, velmi prudký pád. Vyvolala ho svým rozhodnutím Saúdská Arábie, největší producent udávající tón ropnému kartelu OPEC. Rozjela rychlou cenovou válku proti Rusku, které chce připravit o jeho podíl na trhu. Obětí Saúdských Arabů jsou ale také američtí těžaři, kteří pumpují ropu z břidlicových ložisek. Technologie frakování je finančně dost náročná a od určité cenové hranice se těžba přestává vyplácet. V pondělí se cena propadla pod tuto laťku.
Když dorazil do Evropy koronavirus, bylo to pro politiky velké pokušení předvést, jací jsou udatní krizoví manažeři schopní chránit občany. Svádělo to k přehnaným krokům. Karanténám, izolacím, demonstracím síly a připravenosti. Není těžké stát se v situaci jakéhosi výjimečného stavu hodně autoritativním vládcem. Prodávat to jako nevyhnutelnou ochranu země před epidemií. A získávat na tom silácké body.