Už několik dní otřásá vztahy mezi zeměmi do té doby přátelskými, tedy Českou republikou a Skotskem, konflikt. Nebylo dosud mnoho příležitostí tyto geograficky docela vzdálené a povahou mírumilovné země postavit proti sobě – no a stalo se.
Andrej Babiš se neustále kasá, jak on sám osobně objednává a zařizuje po světě různé léky na covid. Je to dost bizarní exhibice mikromanagementu. V normálních civilizovaných zemích to zpravidla dělají vládní zmocněnci nebo obchodníci. Andrej Babiš je ale posedlý myšlenkou, že tak skvěle jako on nikdo jiný obchodovat neumí.
O drobné vytržení z nekončícího proudu tabulek a interpretací epidemické situace se postarala britská královská rodina – přispěchat na pomoc ve chvíli, kdy je nouze nejvyšší, má tak nějak ve zvyku. Díky ní mohli uživatelé pro změnu řešit něco nového, spěšně se proto rozřadili do bitevních šiků a jali se válčit, někdo za královnu, jiní za strašným příkořím vystavenou vévodkyni Meghan.
Andrej Babiš zatáhl Českou republiku svým chaosem a neschopností na post největšího covidového losera Evropy. Máme aktuálně nejvíc nakažených na počet obyvatel, nejvíc obětí a zároveň jedno z největších omezení svobody a života vůbec. Jsme v očkování skoro nejpomalejší v Evropské unii, která je nejpomalejší z celého Západu.
Evropská unie chce přesvědčit své občany, že jim naslouchá, že není řízena jen spolkem byrokratů uzavřených v bruselské bublině. Proto vymyslela projekt konference o budoucnosti Evropy. Z Bruselu měla vyjet „eminentní evropská osobnost“, která by jezdila po kontinentě, setkávala se s občany, pořádala jednání a nasávala poznatky, aby se zhruba po dvouletém putování vrátila a slavnostně předložila návrh na reformu EU. Jenže to dopadlo jako vždycky.
Příštím premiérem bude Babiš, nebo Bartoš. Tak zněl titulek, který byl na tomto místě loni na začátku října po krajských volbách. Dnes na začátku března výzkumy veřejného mínění už favorizují toho druhého, Ivana Bartoše, který stojí v čele vzniklé koalice Pirátů a Starostů.
Někdo řekne, že v časech boje s pandemií to je detail. Ale od 1. března se nám na ulicích českých, moravských a slezských měst množí incidenty, při nichž policie vládní rozkaz o „zakrytí dýchacích cest“ vymáhá nevídaně brutálním způsobem. Po Berounu, Ostravě nebo Uherském Hradišti přibyly na mapu brutálních zákroků policie v sobotu České Budějovice. Mladík bez roušky byl na náměstí nejprve obklíčen skupinou státních policistů i městských strážníku.
Zatím nejslavnější básní dvacátého prvního století je ta, co ji přednesla básnířka Amanda Gormanová při inauguraci prezidenta Joea Bidena. Báseň se jmenuje The Hill We Climb, ale nesmí se to prý překládat, pokud člověk k tomu není autorizovaný. Lze si však představit, o co v ní jde, i když o to vlastně nejde. Už v okamžiku přednesu bylo jasné, že z toho bude velký hit. Světovými médii superlativy jen lítaly, dojetím se nešetřilo, velkými slovy též.
První schůzka mezi Andrejem Babišem a Milošem Zemanem se má odehrát 22. března. Nejspíš nebude poslední z těch, kdy bude pán Zeman psovi Babišovi vysvětlovat, kde je jeho místo, a rozšafně mu připomene: Sliby se mají plnit, Andreji. Ruská vakcína proti čínskému koronaviru Sputnik V má v tomto příběhu jen zástupnou roli.
Lockdownová nouze naučí leckoho lecčemu. Třeba mě naučila ocenit ten nejtradičnější internetový žánr – legrační videa se zvířátky. Třeba to s francouzským buldočkem, kterému chce panička ostříhat drápky. Nepřekonatelné. Strhující. A přitom má jenom deset vteřin! A kolik se toho do nich vešlo! Chci se na něj dívat pořád! Jiní uživatelé mají jiné zájmy, nic proti tomu. Hodně populární se koncem minulého týdne staly zenové koány ministra zdravotnictví Jana Blatného („Je to něco, co se nějakým způsobem děje“).
Tento týden slavíme první výročí (nebo nad ním truchlíme?) dne, kdy byla čeština obohacena pojmem lockdown. Slovo je z angličtiny, ale jeho obsah z komunistické Číny. Představa, že pandemii se má čelit tzv. nezdravotními intervencemi, tedy uzavřením společnosti, není sice úplně nová – vyzkoušeli ji už roku 2009 v Mexiku za prasečí chřipky –, ale v jedné ze směrodatných zemí světa to bylo praktikováno poprvé loni v čínském Wu-chanu. Teprve váha Číny přesvědčila svět, aby se během následujícího roku zavíral doma a dusil v respirátorech.
Zpoždění, které ve všem kolem čínského koronaviru nabírá vláda Andreje Babiše, je ničivé. Je zodpovědné za zbytečné oběti. Zbytečně zavřené školy a izolované děti. Zbytečně ztracené stovky miliard. Zbytečně ničenou psychiku lidí. Zbytečné omezování svobody. Už to trvá víc než rok. Hodně toho o viru už víme, ale mnohem víc stále ne. Právě ta nevyzpytatelnost vede k panice, které politici především v Evropě ve velkém podléhají. My jsme v tomto oboru světovými šampiony v chaosu, strašení a panice. Jedno ale víme od začátku. Do proočkování společnosti je jedinou účinnou zbraní proti šíření infekce testování.
Česká společnost dostává jednu smrtící ránu za druhou. Už nemůže být žádných pochyb, že fatální škody nenapáchá samo onemocnění čínským virem, ale vláda Andreje Babiše. Chaotické, nekoncepční, protichůdné zavádění opatření proti pandemii popisujeme systematicky. Nejde nám o samoúčelnou kritiku, nějakou primitivní dávku antibabišismu. Každá vláda v Evropě složitě hledá řešení, jak fenoménu čínského viru čelit.
