Na sociálních sítích to po 17. dubnu, kdy velmi znejistěle působící Andrej Babiš a Jan Hamáček přišli se zprávou o ruských agentech a výbuchu ve Vrběticích, značně bouchalo. Silných názorů bylo hodně, i nějaké memy se našly, mě zaujalo srovnání fotografií znaveného ministra vnitra a Bodieho ze seriálu Profesionálové. Ta podobnost je skutečně značná, ještě jsem ale nepřišel na to, co z ní vyplývá.
Po filipojakubské noci jsme se probudili do prvomájového rána. První máj, to je v téhle zemi zajímavě rozpolcený den. Je to den milostně bojovný, jediný den, kdy měsíci říkáme latinským jménem, což naznačuje, že nejde o obyčejný první květen. Díky geniální Máchově básni ho máme spojený s jakousi sentimentálně růžolící představou, která je ale v rozporu s pochmurným vyzněním Máchovy tragické historky. Ta je, když to velmi zjednodušíme, o hrůze z toho, že po smrti asi nic není a člověk se vrací do nicoty.
Minulou středu kancléřka Angela Merkelová hovořila na veřejné debatě mimo jiné o otázce bezpečnosti globálních výrobních řetězců a jako příklad uvedla, že nemáme jistotu, že Indie bude v době koronavirové krize plnit dodávky léků. „Samozřejmě jsme vůbec dovolili, aby se Indie stala tak velkým farmaceutickým výrobcem, v očekávání, že toto budou dodržovat. Pokud se to neděje, budeme to muset nanovo zvážit.“ My jsme dovolili? Něco divného tu vystrkuje rohy.
Už téměř dva týdny se zabýváme dohady o tom, jak to bylo s výbuchy ve Vrběticích před víc než šesti lety. Panuje představa, že to je velká kauza světového významu, politik KDU-ČSL tím dokonce odůvodňoval nechuť ve své straně jít do pokusu vyvolat v Poslanecké sněmovně hlasování o nedůvěře vládě Andreje Babiše.
Do pandemického zákona, podle něhož se řídí omezování svobody v čase epidemie čínského koronaviru, se dostala pojistka proti zneužití. Rychle se ukázala jako velmi důležitá. Opatření, kterými vláda zavírá společnost a ekonomiku, je možné žalovat přímo v jedné jediné instanci, proti které není odvolání. K Nejvyššímu správnímu soudu.
Nikdo snad nečekal, že by se Miloš Zeman mohl přiklonit k interpretaci ruské stopy. Je to vyloučeno s ohledem na jeho vztah k Putinovu Rusku, k jeho sporům na domácí politické scéně a především k vyhroceným vztahům s ředitelem BIS Michalem Koudelkou, který už dlouho hraje i jiné úlohy než šéfa české tajné služby.
Projev prezidenta Miloše Zemana k případu Vrbětice musel zaujmout všechny, kteří sledovali vývoj jeho životní kauzy Peroutka. Ta je notoricky známá a známé je o ní také to, že nikdy nebude rozřešena. Článek se nikdy nenajde, jednoduše proto, že nikdy neexistoval. Zeman to ale nikdy neuzná. Nikdy neuzná, že se mýlil, že si s ním jeho paměť zahrála, že něco prostě popletl. To by bylo příliš lidské na jeho pýchu, na jeho bohorovnost, která je bohužel čím dál směšnější, vlastně smutnější.
Zhruba ve stejnou chvíli, kdy porota uznala expolicistu Dereka Chauvina vinného z vraždy George Floyda, se začaly objevovat informace, že americké policejní násilí si vyžádalo další oběť. Ve městě Columbus ve státě Ohio policista zastřelil šestnáctiletou černošku Ma’Khiu Bryantovou. Jenže jestli v případě Chauvina to bylo video, které vedlo k jeho odsouzení, a záběr, jak Chauvin téměř devět a půl minuty klečí na Floydově krku, šokoval svět, pak v případě Bryantové naopak video nejspíše povede k očištění zasahujícího policisty.
S vládou Andreje Babiše jsme doputovali na právní dno, kam jsme se od roku 1989 ještě nedostali. Až do situace, kdy vláda vědomě porušuje zákon. Její ministr to otevřeně přiznává, a ještě bezelstně připustí, že to přece může dělat alespoň do té doby, než mu to soud prohlásí za protizákonné a zruší. A když to ten soud udělá, tak to bezskrupulózně opíše ve stejném znění slovy, která jsou přímo výsměchem soudu.
O Facebooku se někdy říká, že je to sociální síť pro starší lidi, něco na tom asi je, nebo to tak aspoň z mé pozorovatelny vypadá (ze zřejmých důvodů). Jeden taky může sledovat a porovnávat různé strategie vyrovnávání se s „procesem stárnutí“, někdo ho přijímá, někdo popře, někdo si zoufá, někdo se radostně opájí nostalgií. Mezi velmi agilní a sledované uživatele patří třeba úspěšný vývojář počítačových her Daniel Vávra.
V sobotu proběhlo poslední rozloučení s manželem britské královny Alžběty II. princem Philipem, vévodou z Edinburghu. Jednalo se o zvláštní událost, částečně bombastickou, ceremonie se účastnily nejrůznější vojenské regimenty a další hodnostáři, střílelo se z děla, hrálo na dudy, troubilo na trumpety, zároveň to byla velmi komorní sešlost, z důvodů koronavirových opatření se obřadu účastnilo pouze 30 nejbližších. I tak ale celá ceremonie byla protkána historickou symbolikou.
Od dvanáctého dubna, kdy v České republice konečně po půl roce skončil nouzový stav, má vláda výrazně zúžený manévrovací prostor pro zavírání společnosti a ekonomiky. Jede se podle speciálního jednorázového pandemického zákona. Ten dává vládě mantinely, v nichž například nemůže omezit shromažďování lidí. Zavírat školy, obchody, restaurace nebo sport může dál. Musí ale velmi pečlivě a precizně zdůvodňovat, proč to dělá. Daty, argumenty, vědeckými studiemi. To je něco, s čím se zatím vůbec neobtěžovala.
„Putin je zabiják,“ připustil v polovině března v rozhovoru pro ABC americký prezident Joe Biden. „A zaplatí za to,“ dodal vzápětí. Reagoval na obvinění, že ruské zpravodajské služby stojí nejen za otravou Alexandra Litviněnka, Alexeje Navalného nebo Sergeje Skripala, ale i za kybernetickými útoky proti americkým institucím.
