Definitivní vítězství Pavla Kohouta nad Vítězným únorem
V únorových dnech 1948 byl dvacetiletý Pavel Kohout na služební cestě v Sofii a velmi ho trápilo, že nemůže být „u toho“ v Praze. Nepochybně by stál v čele.
Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz
Články autora
Sobota na Spiši. Tisíc mučednic. Poprad
Na Poprad mám sentimentální vzpomínky. Jednou, bylo to v roce 2004, jsme se tam nádherně namazali, když jsme se vraceli z dobrodružné výpravy, kterou jeden z jejích účastníků, Jáchym Topol, potom popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem.
Na Karláku jezdíme po kapli, kde se ukrývalo svaté kopí
Pražské tramvaje č. 22, 16, 6 a 4 drandí po těle kaple, aniž by to v cestujících zanechávalo nějaký dojem. „Co jest dole, jest i nahoře,“ jak praví tajemný Hermes Trismegistos a jeho Smaragdová deska. Prodával se tu dobytek, který se sem hnal ve stádech někdy i stovky kilometrů, třeba až z Uher. Také dříví a obilí.
Pouštní děsové a jiní Nařvani
Josef Istler byl vysoký štíhlý muž s výraznou podlouhlou tváří, podobnou jakoby africké masce, a přitom s aristokraticky ušlechtilými rysy.
Rus toho moc nechce. Stačí, když se ho bojí
Světlana Alexijevičová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015, byla minulý týden v Praze, kde byla hostem festivalu Pražské křižovatky.
Co má společného pan Brady s Milošem Zemanem
Přiznám se, že o panu Jiřím – Georgeovi – Bradym jsem se dozvěděl až nedávno, když mi o něm vyprávěla malířka Veronika Holcová, která žije několik let v Kanadě.
Zapomeňte na Šalamounův chrám. Byla tam mešita
Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu UNESCO schválila rezoluci, ve které pomíjí židovské vazby na Chrámovou horu a Zeď nářků v Jeruzalémě.
Wajdovy démanty z polského popela
Andrzej Wajda byl polskou národní institucí. Od úspěchu jeho Kanálů (1957) v Cannes měl pozici klasika a prominenta, kterého i režim většinou musel tolerovat, protože s ním jinak nemohl hnout. Wajda nebyl bez kontroverzí, liberálové mu vyčítali nacionalismus (nepochybně byl polským vlastencem).
Krok pro Nobela a schod pro Dylana
Články o čerstvých nositelích Nobelovy ceny za literaturu jsou divný žánr. Obvykle se jejich autoři během chvíle snaží zjistit co nejvíce o laureátovi, jímž může být také osoba dosti exotická.
Poláci měli Wajdu, my měli Vávru
Jestliže připustíme tezi, že ve 20. století převzal po literatuře roli toho hlavního uměleckého média film, pak velcí režiséři jsou jeho klasiky.
Slavná hlučná samota
„Pan Václav Havel je podle mě prezident téměř bez pohlaví. To je ten pravej prezident, ani homosexuál, ani nějakej… jebačkář, ten nemá ani ženskej, ani mužskej náboj… Je nad vším a k tomu může směřovat jen to maximum lidství, to je pro nás Havel.“ Tak pravil Bohumil Hrabal, když v roce 1991 v Kersku vysvětloval dvěma udiveným maďarským novinářům, v čem spočívá přitažlivost Václava Havla pro český národ – ne že by národ volil stejná slova. Národ by možná trochu hleděl.
Kežmarok pod Hindúkušem. Spišská nádhera
Stál jsem v Popradě na nádraží a měl před sebou volný den. Vysoké Tatry, které vypadají, jako by nějaké mohutné šedivé střepy prorazily zemskou kůru, se tetelily v oparu babího léta. Kdyby první vlak jel do Smokovca, jel bych tam. Pro mě však byly exotické a přitažlivé všechny směry. Jel jsem proto do Kežmarku, tam jel vlak dřív.
Zemřela Brigitte Hamannová. Ukázala nám Habsburky i mladého Hitlera
Z Vídně přišla ve středu zpráva, že zemřela německo-rakouská historička Brigitte Hamannová, autorka vynikajících knih.
Havlovy zpěvy šílencovy
V rozhovoru, který shodou okolností dnešní postmortální oslavenec Václav Havel podnikl před osmi lety s autorem zdravice, odpověděl na nejapnou otázku, jak by chtěl, aby se o něm psalo za padesát let ve slovníku.
Umění není od slova umět
Lenka Lindaurová je fatální žena českého vizuálního umění. Kdyby žila v New Yorku šedesátých let, patřila by jistě do suity kolem Andyho Warhola.
Allenův návrat do Café Casablanca
Ve velkém knižním rozhovoru s Ericem Laxem Hovory o filmu říká Woody Allen, že vždy vycházel z toho, že jeho diváci jsou chytřejší než on. Proto se nikdy nerozpakoval použít ve svých filmech učené, složité a inteligenci vyžadující narážky a vtipy, protože vždycky věřil, že je pochopí.
Jak se Peres zasloužil o mír a atomovou bombu
V nekrolozích za Šimonem Peresem, izraelským politikem z gardy zakladatelů, se objevovala též zmínka, že „přivedl Izrael do klubu jaderných mocností“.
Co nás dělí od Rakouska? Sto tisíc uprchlíků
Češi Rakousko střídavě bourali, obdivovali, doháněli nebo haněli. Byla a je to země, ke které měli na jedné straně velmi blízko (kuchyně, baroko, historie), ale zároveň jim byla v lecčems cizí. Jako by si s ní nevěděli rady, což trvá se střídavými vlnami dodnes. Rakousko přitom prochází dramatičtějším obdobím, než bylo obvyklé.
Případ Vorotnikov. Co čtenáře Dostojevského nemůže překvapit
Zpráva o zatčení Olega Vorotnikova, v České republice žijícího ruského aktivisty a umělce, způsobila zprvu pobouření, zvláště u pokrokově smýšlejících intelektuálů.
Nový člověk z rudé řeky
V roce 1966 bylo ve střední Evropě deštivé a studené léto. Příležitostí jít k vodě a ponořit se do ní bylo jen pár, což mohlo tradičně vodomilným Čechům (a Slovákům) kazit náladu. Tyto ohledy nejspíš ale nebyly ty hlavní, proč zdejší tisk zatajil nejdůležitější světové koupání toho roku.
Turnov není Trutnov. Pobití Sasíků v Českém ráji
Myslím, že nejsem sám, kdo si občas pletl Turnov s Trutnovem. Věděl jsem pochopitelně, že jsou to města na severu (a já Seveřan nejsem, moje směry životní byly východo-západní, případně jižní), a že za nimi začínají kopce.
Zbožně zabité ovce na alpské louce
Minulý týden přinesl i deník ECHO24.cz zprávu, že kdesi ve Štýrsku „Turek rituálně podřezal osmdesát ovcí“, čímž vyvolal „kulturní šok“. Zpráva zase vyvolala na sociálních sítích (tedy na Facebooku) ostrou kritiku.
Masochismus je v Rusku realismus
Ještě víc než napínavý (pak dosti předvídatelný) děj se do popředí dostávají časté otázky, které si kriticky myslící menšina příslušníků onoho úžasného národa klade snad po celou jeho moderní historii. Proč to na Rusi dopadá všechno tak špatně? Proč si děláme ze života takové peklo?
Zeman bohem, Ovčáček toreadorem, Babiš mafiánem
Žijeme v časech velkých planetárních pohybů. Národy a etnika se daly do pohybu, šíbují si to z jednoho kontinentu na druhý a usazují se ve velkých houfech na místech, kde předtím nikdy nebyly.
Na Thomase Bernharda není nikdy pozdě
Proberete se a snažíte se soustředit, ale po čase opět pozornost odplouvá jinam. Ano, herci hrají dobře. Dokonce představitel ústřední postavy a vypravěč se Thomasi Bernhardovi, jak ho znáte z fotografií, úžasně podobá. Snad i gesta má podobná, byť jste Bernharda gestikulovat nikdy neviděli.
Muž, který humanizuje svět
Před pěti lety jsem psal o Ivanu Klímovi, že se stal nejmladším osmdesátníkem z velké šedesátnické generace.
Žádní Poláci už Vídeň nezachrání
Vítězný útok křesťanských vojsk vedených polským králem Janem III. Sobieským 12. září 1683 na turecké pozice před obleženou Vídní, to je velká chvíle Evropy, bez ohledu na to, jaký máme vztah k multikulturalismu.
„Tata“ a chlapec v punčocháčích
Ondřej Vaculík je jedním z pěti dětí Ludvíka Vaculíka, prostřední ze tří synů s Marií Vaculíkovou čili Madlou. Sám je autorem několika próz a vaculíkovský způsob vyjadřování a myšlení rovněž nezapře.
Když naši „skopčáci“ byli opravdu z kopců
Plakát z roku 1906 znázorňuje pozoruhodný výjev. Z lesa vychází zvláštní mužík v krátkém kabátě s kapucí, z níž trčí ryšavá bradka. Nohy má holé, je nazutý do hrubých ponožek a dřeváků. V ruce drží kyj. Tato pohádková bytost shlíží z kopce na město, kde se rozkládá soustava bělostných staveb trochu připomínající Tádž Mahal.
A čemu ses věnoval ty, otče?! Trilobiti ve Skryjích
Ráno si muži přivstali, opláchli se studenou vodou, kdo mohl, přičísl šediny ke skráním, vykloktali a opustili tábor, čili camp. Rozkládal se v dolním luhu Zbirožského potoka, který asi kilometr odtud ústí do Berounky.