Josef Istler byl vysoký štíhlý muž s výraznou podlouhlou tváří, podobnou jakoby africké masce, a přitom s aristokraticky ušlechtilými rysy. Narodil se v roce 1919 a texty o něm většinou jako první významnější životopisný údaj uvádějí, že jeho učitelem malířství byl jakýsi Walter Höfner, německý malíř, o němž se není možné skoro nic dozvědět – jen že existoval a byl žákem významného expresionisty Karla Hofera… Ještě tajemnější údaj je, že toto školení bylo prováděno v těsně předválečných letech na Korčule!

Pak již se v Praze na začátku okupace objevuje coby hotový umělec, kterému je přitom sotva dvacet let, ale už v roce 1941 vytváří úžasný obraz Strach a na něm typického istlerovského tvora, vřetenovitého děsa odkudsi z pouště. Nebo strašného snu. Nebo z tísnivé skutečnosti. Všechny možnosti platí.

Výstava Josefa Istlera v Muzeu Kampa je (vedle celníka Rousseaua) asi nejdůležitější výstavou klasického typu, co nabízí letošní podzim v Praze. Je to kupodivu první velká ucelená retrospektiva od malířovy smrti v roce 2000.

Istler je obvykle řazen k poválečnému surrealismu, ale je to složitější. Jeho mládí, které bylo přitom už uměleckou zralostí, spadá do okupačních let, která surrealismus přežívá v hlubokých katakombách. Jeho magická přitažlivost však k sobě přivábí mladé muže (a několik žen), kteří se k němu dostávají jako k živé a vzrušující výzvě. Už v roce 1940 se Istler přátelí s malíři a básníky Zdeňkem Lorencem, Ottou Mizerou, později brněnským Ludvíkem Kunderou a seznamují se s Karlem Teigem, tím velkým zasvětitelem, kterému zůstanou věrni až do jeho osamělé smrti v roce 1951. Ve vražedném létě 1942 vydávají v pětačtyřiceti kusech sborník Roztrhané panenky (antedatují ho rokem 1937). Istler do něj reprodukuje kresby a přispívá do něj grafikou. Stýká se a spolupracuje s okruhem Skupiny Ra. Za okupace ještě tiskne a opět grafikami doplňuje v nákladu kolem třiceti kusů básně přítele Zdeňka Lorence a Ludvíka Kundery. Na konci války mu letecké bombardování zničí řadu jeho výtvarných děl.

Plyne z toho všeho, že Istler musel být statečný a odvážný člověk, který si už na prahu dospělého života musel zvyknout na skutečnost, že bude tvořit zcela mimo oficiální arény, zcela nezávisle a také riskantně. Po roce 1945 vystupují mladí surrealisté v několika skupinách na čas z ilegality, mají několik výstav, Istler se svými přáteli vydává další sborníky, které mají rodově blízko k surrealismu, i když se zároveň od něj poněkud distancují. Bretonův psychický automatismus jim už nestačí nebo v něj nevěří jako v dogma, jsou mnohem zaujatější pátráním po skutečnosti, která je ovšem spíš vnitřní než vnější, a hledají její „přeludnost a nebezpečnou krásu“. Relativně svobodně a na očích veřejnosti je jim dopřáno existovat jen do konce roku 1948, pak se znovu zatemňuje, Istlerovi přátelé se stahují do vnitřního exilu, někteří emigrují, jako Otta Mizera, který umírá v roce 1951 v Paříži.

Z roku 1951 pochází Istlerův obraz Nařvan I. Těžko si asi představit obraz, který stojí v úplném protikladu k tomu, co se tehdy začínalo produkovat jako závazná norma. Nařvan je přízračná vize zkrvaveného monstra, torza složeného z masových plátů a ohlodaných obratlů, které vyrůstají z jakési písečné duny. Je to asi jeden z nejvíce hrůzu budících obrazů poválečného českého malířství, tím spíše, jak precizně a jak malířsky bravurně je vyveden. Děsy z válečných let se nemusely ani příliš měnit, z přízraků nacistických přešly plynule v přízraky stalinského teroru. 

Istlerovy obrazy, grafiky, kresby, frotáže… jsou tajuplné, imaginativní, surreálné a uhrančivé. Je z nich patrný vliv Maxe Ernsta a jeho fantaskních krajin pralesů a skalních pustin, dotek Paula Kleea a jeho ironických metafyzických vizí nebo Yvese Tanguyiho a jeho melancholických pobřežních krajin, které obydlely amébovité bytosti, o nichž nelze říct, jsou-li z živé, či anorganické přírody. Z domácích autorů je ovlivněn především Toyen, od níž se „naučil“, jak imaginativně předvést hrůzu doby. Blízko měl, tvorbou i lidsky, k Mikuláši Medkovi.

Josef Istler se už během svého života stal pojmem, přitom poněkud tajemnou a těžko proniknutelnou veličinou českého moderního umění, zčásti snad i odtažitou a časem v něčem jakoby ztuhlou v asketické přísnosti. Jeho obrazy, stejně jako užitá grafika, známá z ilustrací a obálek knih, měly vysokou kvalitu a staly se až jakýmsi emblémem modernismu, zvláště 60. let. Přitom jádro jeho tvorby bylo ve žhavé obraznosti znepokojivých snů a děsů, vlajících jako krvavé cáry nad pouštní krajinou. Vystavovat prakticky až do konce osmdesátých let nemohl a není vyloučeno, že o to ani příliš neusiloval. Mezi surrealisty byl považován za velkého Mistra, ale sám se k surrealismu ani ke své tvorbě nevyjadřoval, na ankety (základní forma surrealistické komunikace) neodpovídal. Byl to pojem, který stál sám za sebe, i když měl za zády van temného a omamného větru nadskutečnosti.       

Výstava je otevřena do 15. ledna 2017