Ráno si muži přivstali, opláchli se studenou vodou, kdo mohl, přičísl šediny ke skráním, vykloktali a opustili tábor, čili camp. Rozkládal se v dolním luhu Zbirožského potoka, který asi kilometr odtud ústí do Berounky.
Termínem „válka v srdci islámu“, který jsem zmínil v minulém článku (Islámským státem to nezačalo ani neskončí), nazval svou knihu z roku 2004 významný francouzský arabista Gilles Kepel.
Islámským státem rozklad Blízkého východu a arabského světa nezačal a ani bohužel neskončí. „Třicetiletá válka Arabů“, jak byl současný mnohostranný konflikt nazván (arabština má pro „válku v srdci islámu“ slovo fitna), spíš teprve začala a její konec je v nedohlednu. Ani Islámský stát nebude bohužel její konečnou stanicí.
Na některých francouzských plážích se v polovině srpna odehrávaly výjevy, které by byly komické, kdyby zároveň neukazovaly na rozporuplnou situaci současné západní Evropy. Mezi téměř naháči chodili četníci a vyhlíželi a pak vyháněli z pláže ženy oblečené do burkin, muslimského hitu letní sezony.
Jednání odvolacího pražského městského soudu ve sporu o (neexistující) článek Hitler je gentleman skončilo ve čtvrtek plichtou s trpkou příchutí.
V sobotu 20. srpna se Hrádeček, tedy zapraží oné chalupy, naplnil lidmi. Většinou se znali, ale to je logické. A některé spojovalo kus nebo kousek dětství, které prožili i tady na Hrádečku, když sem jezdili s rodiči. Většinou tady od těch let nebyli.
Josef Kroutvor je esejista, kunsthistorik, dandy a poutník. Nepíše bedekry ani klasické umělecko-historické průvodce, nýbrž eseje, které jsou ideálním žánrem pro jistý druh cestovatelské mentality. Té je vlastní, že nespěchá, neskáče po atrakcích, není hltavá a poživačná. Naopak, k místům, kam se její nositel vypraví, se přibližuje opatrně, dlouho a s rozvahou.
Konec prázdnin byl pro starší generaci zpestřován oslavou výročí Slovenského národního povstání. Večer 29. srpna se zapalovaly povstalecké vatry, což přinášelo jistou zajímavost do dětských myslí.
Dnešní padesátníci, k nimž náleží, ač nedobrovolně, autor článku, sledovali rok 1968 z hmyzí, nevědomé perspektivy. Začátkem ledna, po našich druhých vánocích v životě, kdy jsme pod stromeček dostali svůj osobní nočník, jenž bude mít v našem příběhu roku 68 ještě svůj význam, byl odstaven krásný Antonín Novotný, a za prvního tajemníka KSČ byl zvolen muž s tváří smutného pierota Alexander Dubček.
Bájný Hrádeček se nalézá pod zříceninou hradu Břečštejn. Toto skoro nevyslovitelné jméno jest zkomoleninou z německého Brettsteinu čili Prkenné skály. První hrad tam založil ve 13. století jistý Otto ze Steinu, což zní podezřele, ale netřeba hned za vším hledat spiknutí.
Dne 25. května 1913 se tehdy třiadvacetiletý Adolf Hitler odstěhoval z rodného Rakouska do Mnichova, hlavního města bavorského království. Tímto konstatováním začíná kniha amerického historika Davida Claye Largeho Hitlerův Mnichov. Navazuje přesně na okamžik, kdy končí proslulá kniha rakouské historičky Brigitte Hamannové Hitlerova Vídeň (1996, česky 1999).
Pavel Brázda se v neděli dožil devadesátky a jak si bylo druhý den možné přečíst ve velkém rozhovoru v Respektu, síly a tvůrčí elán ho neopouštějí. Je to pořád ten ostrý muž, se strohým výrazem ve tváři, sarkastický a ironický, jenž říká, že se neotáčí zpět, že na to nemá čas, neboť pořád má před sebou dílo.
Na území Prahy 1 je 92 večerek, v nichž lze často ještě dlouho po půlnoci koupit bez větších omezení jakýkoli alkohol. Poslední humanitární záchrana místních alkoholiků se zvláště v létě proměňuje v palivo pro noční mejdany evropské mládeže, které se odehrávají pod okny někdy i zoufalých obyvatel.
Mezi knihy, po kterých by mohl sáhnout český čtenář, který se chce vyznat v tom, co se to v Evropě děje, by bylo možné zařadit také knihu s prostým názvem Tati, co je to rasismus?
Její obrazy připomínají magické krajiny Maxe Ernsta a Toyen. Kresby a akvarely jsou snové miniatury pro lekce psychoanalýzy. Básníci o ní píší verše, teoretici umění eseje plné odstavců o imaginaci a tajemství snů. Veronika Holcová je solitérem na české výtvarné scéně.
Starý tyran je ještě v něčem odpudivější postava než mladý, začínající tyran.
Kdo byl François Kollar, neví nejspíš ani člověk, který jistý přehled o dějinách fotografie má. O to větší může být jeho překvapení. Jeho fotografie „pracující Francie“ ze třicátých let jsou úžasným dokladem už zaniklého světa dřiny a tvrdé práce, na nichž ovšem byla evropská civilizace, spojená s důmyslem, založena.
Měsíc utekl a vzpomínky na letní dobrodružství vyprchávají. Fotoblog Jiřího Peňáse.
Před pár lety jsem se procházel po řecké Olympii, která připomínala vyprahlou stavební parcelu. Jako by tam chtěl kdysi někdo něco zajímavého postavit, ale pak mu došly peníze, tak toho nechal.
O smrti Andyho Warhola jsem se dozvěděl večer 22. února 1987 z vysílání Hlasu Ameriky a druhý den ráno jsme to probírali s několika kamarády, se kterými se o tom dalo mluvit, na tzv. buzerplace v Motole, kde byla vojenská katedra pro pražské vysoké školy.
Před týdnem jsem v této rubrice psal o deset let staré knize Waltera Laqueura Poslední dny Evropy o nebezpečích (reálných i fiktivních) islamizace Starého kontinentu. Dnes si dovolím v doporučování literatury pokračovat.
Dosud spíše opomíjeným odkazem naší slavné totalitní minulosti byly spartakiády, ty skvostné orgiastické zaškuby mas, rytmizované uvědomělostí a pohlavním pudem pod heslem Za socialismus a mír.
Mráz vane toto léto z Istanbulu. Na českém knižním trhu je k mání kniha, která je okamžitě použitelná pro základní orientaci ani ne tak v turecké politice a historii jako v tamní každodennosti. Kniha polského novináře Witolda Szabłowského Vrah z města meruněk je o tom, jak Turci žijí, co si myslí, jak hledí na Západ, na islám, na genocidu Arménů (nechtějí o ní moc slyšet), na Atatürka, jehož dědictví je sice nedotknutelné, ale stále více se drolí, a proč tak milují (většinově) svého Tayyipa, tedy prezidenta Erdoğana. Nejjednodušší odpověď je, že je jedním z nich.
Mým čtenářům nemusím představovat chrabré společníky mých cest, Zbyňka a Ludvu, s nimiž vyrážím tak jednou měsíčně za dobrodružstvím. To tentokrát začalo již pár minut poté, co jsme nastoupili na smíchovském nádraží do vlaku, který nás vezl směrem na jihozápad.
Ve dnech horečnatého napětí, zda britské impérium spáchá sebevraždu, nebo se nechá samo pověsit, vyšly česky paměti Johna Cleese, Angličana s nejvíce dolichokefalní lebkou (taková ta protáhlá hlava anglosaských nájezdníků) z britských komiků. Jeho návrh, že Británie by mohla v EU zůstat za podmínky, že bude předtím popraven Jean-Claude Juncker, nebyl bohužel vyslyšen. S velkou chutí tento výrok citoval Daily Mail, což je bulvár, o němž Cleese ve svých pamětech několikrát naznačuje, že jde o nejpitomější věc ve Spojeném království.
Býk Vavřinec nabral toreadorovo tělo na rohy a pohazoval si s ním jako s panákem. Pak ležící tělo několikrát probodnul rohy, které pronikly plícemi až k srdci. Devětadvacetiletý Víctor Barrio zemřel brzy po převozu do nemocnice v aragonském městě Teruel. Okamžitě se na sociálních sítích objevily výkřiky, že si smrt zasloužil. Jejich intenzita byla taková, že je odsoudil i ministerský předseda Mariano Rajoy a král Filip VI. s královnou Letizií zaslali mladé vdově kondolenci. Přesto argumenty, že je to „tradice založená na násilí, mstě a krvi“, nelze jen lehce pominout.
Jan Hřebejk má za sebou premiéru Učitelky. Pak pokračoval v natáčení filmu podle scénáře Petra Jarchovského Zahradnictví. Prohodil, že by mohl být takový jeho Fanny a Alexander.
Včera večer přišla zpráva, že ve věku 66 let zemřel v Budapešti na rakovinu slinivky maďarský spisovatel Péter Esterházy, autor, jichž měla střední Evropa jen pár. V Maďarsku měl pozici zcela bezkonkurenční jako nejbrilantnější a nejelitnější autor, který je ale zároveň schopen čtenáře uhranout a strhnout, byť ho nijak nešetřil. Byl to asi nejpřekládanější současný Středoevropan, „doma“ byl ale v Paříži, v Berlíně nebo v Římě, za své originální knihy získával různé ceny.
Kyjevské metro je prý nejhlubší v Evropě a skutečně člověk do něj sjíždí nekonečnou dobu a to je teprv v půlce, protože má před sebou ještě jedny eskalátory. Stanice jsou většinou pompézní a pojaty výtvarně v sovětsko-folklórním stylu, takže jsem měl chuť v nich vystupovat a prohlížet si je.
Minulou sobotu zemřel ve věku 87 let Elie Wiesel, nejspíš poslední velká autorita, která mohla z přímé zkušenosti mluvit jménem obětí holocaustu a formulovat etické a politické ponaučení, které z něj plyne. Prožil dramatický a na události bohatý život.
