Minulou sobotu zemřel ve věku 87 let Elie Wiesel, nejspíš poslední velká autorita, která mohla z přímé zkušenosti mluvit jménem obětí holocaustu a formulovat etické a politické ponaučení, které z něj plyne. Prožil dramatický a na události bohatý život.
Od roku 1970 vedla Státní bezpečnost na Milana Kunderu jako na „nepřátelskou osobu“ svazek s názvem Elitář. V úvodu zprávy pověřený estébák, podepsán jako mjr. Dufek, píše o chování sledované osoby během pražského jara a po srpnu 1968. Věcně konstatuje, že Kundera patřil k „organizátorům pravicově oportunistických vystoupení“ na IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967, že pak vystupoval „v duchu událostí“ roku 1968, že nyní „udržuje styky s VC („vízoví cizinci“) a emigranty“, takže na „základě jeho informací vyšly v zahraničí články, v nichž jsou nepravdivě líčeny poměry v ČSSR“.
Když se v roce 2010 připomínalo dvousté výročí narození Karla Hynka Máchy, obešla se výstava v pražské Hvězdě bez jediného originálu máchovských kreseb, těch pověstných „hradů spatřených“. Bylo to z důvodů bezpečnostních a adjustačních (kresby potřebují zvláštní světlo a klima), ale i tak tam tyto „posvátné předměty“ českého romantismu citelně chyběly. Teď mají máchovci příležitost – ve Zlíně.
Skoro současně byla v Národním muzeu (v Nové budově, bývalém Federálním shromáždění) a v Tančícím domě v Praze otevřena výstava, která člověka vrací do časů, kdy mu bylo blaho. Nebo špatně. Retro je těžko uchopitelná věc: jeho podmínkou je, že už není, ale lze si jej přivolat. Debatovat o něm přišli Miroslava Burianová, kunsthistorička z Národního muzea a kurátorka výstavy Retro v NM, Karolina Vránková, publicistka z Respektu, Pablo de Sax, konzervátor Židovského muzea, sběratel a autor konceptu Domácího umění, a Marcel Fišer, kunsthistorik, ředitel Galerie umění Cheb a spoluautor Retromusea Cheb.
Kyjevské metro je prý nejhlubší v Evropě a skutečně člověk do něj sjíždí nekonečnou dobu a to je teprv v půlce, protože má před sebou ještě jedny eskalátory. Stanice jsou většinou pompézní a pojaty výtvarně v sovětsko-folklórním stylu, takže jsem měl chuť v nich vystupovat a prohlížet si je.
Podle průzkumu veřejného mínění v roce 2013 souhlasilo s tvrzením, že „Stalin byl moudrý vůdce, který dovedl Sovětský svaz k moci a prosperitě“, 46,8 procenta občanů Ruska. Za velkou historickou osobnost ho mělo 49 procent. Pravděpodobně lze k jeho (byť možná jen zdrženlivým) příznivcům počítat i Vladimira Putina, který se před časem vyjádřil, že by se Stalin neměl „démonizovat“.
Kunsthistorička Sandra Baborovská společně s profesorem Petrem Wittlichem připravila výstavu, která by mohla aspirovat na nejkrásnější setkání soch za poslední desetiletí.
Devadesátá léta byla strašná. Před zraky lidu se v nich odehrála kolosální loupež, které ten lid naivně a zaslepeně tleskal. Národ z nich vyšel ožebračen a oloupen. Vše, co tady bylo za socialismu vybudováno – a nebylo toho málo –, bylo rozkradeno a zničeno.
Do poloviny července je v pařížském muzeu d’Orsay otevřena výstava Celník Rousseau: Archaická nevinnost. Pak se většina toho magického světa dvojrozměrných obyvatel nočních džunglí, strnulých Pařížanů a Pařížanek, balonů a prvních aeroplánů přestěhuje do Prahy. V Národní galerii bude slavná Rousseauova Vlastní podobizna vítat návštěvníky od 16. září. Je tu totiž doma.
Pořád to jméno zní moderně a má švih. Adolf Loos, muž, který vyhlásil válku ornamentu a chtěl naučit Evropany nejen, jak mají vypadat domy, obchody, bary, obývací pokoje a jak je důležitá koupelna, ale také jak mají lidé sedět, jak mají chodit, jak se pohybovat, snídat a večeřet. Do střední Evropy chtěl zavést „západní kulturu“, čímž myslel Anglii a hlavně Ameriku, která ho jako mladíka okouzlila.
Jistotou českých liberálů, demokratů a většiny takzvaných elit je, že patříme na Západ. Potíž je v tom, že tato jistota je stále narušovaná, něčím kažená a čímsi zpochybňovaná.
Svatý Dionýsos, mučedník pařížský, zvaný zde Denis, sebral bezprostředně po dekapitaci svou setnutou hlavu, nenasadil si ji však na krk, jak bychom očekávali, nýbrž s ní v náručí odkráčel do Saint-Denis, kde se konečně složil do hrobu.
