Aby bylo jasno, Hrádeček není chalupa Václava Havla, nýbrž je to osada, ze které zbylo už jen pár chalup. A ta nejznámější z těch asi čtyř je Havlova.

Jméno nepochází od toho, že by se tam Havel na „malém hradě“ připravoval na velký Hrad, na nějž v tom roce 1967, kdy stavení koupil, opravdu nejspíš nepomýšlel, nýbrž od zříceniny hrádku Brečštejn. Ta se nalézá pár desítek metrů od chalupy Andreje Kroba a Anny Freimannové, kteří byli Havlovými sousedy a kteří tehdy úspěšného dramatika, jenž toužil spolu s manželkou Olgou po klidu, na dům upozornili.

Hrádeček se pak stal místem nejprve komunitním a pak kultovním. Žilo se tu veselým společenským a kulturním životem, jezdil sem kdekdo, velcí i malí, vzdělaní i prostí, významní i obyčejní. Svět disentu se zde setkával s undergroundem i odvážnější šedou zónou (to až v posledních letech), kuly se tu pikle i jen tak odpočívalo, slavilo či lenošilo.

Významným elementem tu byla Olga, která vládla pevnou i vlídnou rukou. Trávila tu léta Havlova vězení, on se tu zase schovával v chladnějších měsících, když potřeboval něco delšího napsat. A abychom nezapomněli, vždy to tu hlídala policie, do konce roku 1989 z důvodů perzekučních, po roce 1989 z důvodů státních.

Hrádeček bylo bezesporu nejoblíbenější Havlovo místo, on by tomu řekl „existenciální azyl“, a ne náhodou se stal místem jeho smrti.
Od ní je to spíš tiché místo. Jezdí sem samozřejmě Dagmar Havlová, která o stavení vzorně pečuje, ale co naplat, domácí pán je už na jiném Hrádečku, byť silný duch místa, genius loci, zůstává, ten jen tak nezmizí.

V sobotu 20. srpna se Hrádeček, tedy zápraží oné chalupy, naplnil lidmi. Většinou se znali, ale to je logické. A některé spojoval kus nebo kousek dětství, které prožili i tady na Hrádečku, když sem jezdili s rodiči. Většinou tady od těch let nebyli.

Akci, kterou podpořila a přijala paní Dagmar, pořádala Knihovna Václava Havla, jež pečuje o Havlův odkaz. Její výjezdní letní zasedání bylo zalité sluncem a atmosférou, kterou by asi Václav Havel měl také rád. Takovou obyčejnou, nenucenou, a přitom slavnostní a vernisážovou. Ano, byla to taková Vernisáž i Zahradní slavnost zároveň.