Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhne Havlovo prezidentství, má vyjít v roce 2014.
Následující text nechce být filmovou recenzí, nepokouší se hodnotit film Havel po umělecké stránce, to obstaral povolanější kolega Jiří Peňás. Ale v jiné rovině, v otázce, nakolik je ten film pravdivý, s Peňásem trochu polemizuje. Protože je pravdivost jako soubor životopisných detailů a pravdivost, která vystihne něco, co třeba i hutný životopis minul.
Místo dospělé diskuse v celém reportování o summitu převážila manická potřeba dovést už jednání ke konci, ušetřit účastníkům další diskomfort, nenapínat už tak přetížené nervy Merkelové a Macrona.
Vláda uvalila lehčí druh karantény na Moravskoslezský kraj, což na severovýchodě republiky způsobilo jisté pobouření.
Začíná to bohužel vypadat, jako kdyby se hrdý Albion odpojil ze skupiny mezi sebou svázaných členských zemí nikoliv proto, aby jim utekl, ale aby si v klidu a o samotě podřezal žíly.
Filozofická fakulta UK v Praze nevyvěsila na rozdíl od mnoha jiných vysokých škol koncem června transparent s Miladou Horákovou a sloganem Zavražděna komunisty. Souvisí to nějak s osobou děkana FF UK? Tím je historik Michal Pullmann, hlavní představitel tzv. revizionistické školy, která u českého komunismu zdůrazňuje konsenzus velké části společnosti a tvrdí, že předchozí historici kladli přehnaný důraz na represi.
Část poslanců české sněmovny prokazatelně trpí rozštěpem osobnosti, nejvíc se tento úkaz vyskytuje u menších tzv. středových stran v opozici.
Českému ministerstvu zahraničí se po soustředěné práci podařilo vyjmout Slovinsko z (krátkého) seznamu zemí, které naše turisty považují za koronavirové nebezpečí. Negativní test žádají Slovinci „jen“ po obyvatelích Moravskoslezského kraje. Babišova vláda kudy chodí, tudy její činitelé uklidňují, že covid-19 se vyskytuje pouze v lokálních ohniscích a není třeba se děsit.
V minulých dnech byla na Evropské radě zahájena diskuse o masivním „plánu obnovy“ podle představ Evropské komise (EK). Návrh počítá se zvýšením příštího unijního rozpočtu z 1,1 na 1,85 bilionu eur. Velká část z oněch 750 miliard eur navíc by měla jít na tzv. zelenou revoluci, ať už jako dary, nebo jako půjčky vládám členských států. Peníze si EK půjčí na finančních trzích, splácet je chce rokem 2028 počínaje dalších třicet let – ze společných daní, nebo z vyšších členských příspěvků a vydáním společného dluhopisu.
Jeden z nejpozoruhodnějších autorů dnešního Německa Roland Tichy v rozhovoru pro Echo před časem o tzv. vyrovnávání s nacismem v Německu řekl: „Za posledních dvacet let ho přibylo i přesto, že všichni, kdo se nacismu účastnili, jsou už mrtví. Stalo se z toho tančení na hrobech.“ Češi (a žádný jiný národ) nemají ve svém historickém svědomí něco tak strašného jako Němci, ale částečné paralely jsou jistě možné. Sedmdesáté výročí justiční vraždy Milady Horákové na Pankráci je také takovým tančením na hrobech.
Po vlně protirasistických protestů v Americe a Británii si mnoho lidí klade otázku, do jaké míry byly násilnosti a rabování při demonstracích vypovídající pro celé hnutí Black Lives Matter. Avšak videa se záběry chaosu a naprostého bezvládí v centrech měst nejenže se neobjevovala ve velkých televizích (kde už by je asi nikdo nečekal), ale i ze sociálních sítí postupně mizela. Kdosi je mazal.
Je ale cosi strašně nepovedeného na tom, že památka ženy, která v závěru svého života musela vystát nepřátelskou kampaň s „dobrovolným“ zapojením veřejnosti, se dnes připomíná kampaní, která v některých svých polohách získává lehce nátlakový ráz.
Jihoněmecký Stuttgart ze soboty na neděli zažil něco, co jsme zatím jako konzumenti zpravodajství znali jen ze západněji položených zemí: Francie, Anglie, USA. Poté, co se policie opovážila zkontrolovat muže, kterého podezírala z držení drogy, vypukly nepokoje.
V pátek 19. června se koná Evropská rada. Půjde na ní o návrh Komise nazvaný „EU pro nové generace“, který má nakopnout evropské ekonomiky po koroně. Plánu šéfky Komise Ursuly von der Leyenové předcházel společný návrh Emmanuela Macrona a Angely Merkelové, který byl ještě koncipován jako jednorázová pomoc jednotlivým vládám v celkové výši 500 miliard eur. Von der Leyenová jde dál: nejen navýšením na 750 miliard, ale i tím, že z pomoci se má stát trvalejší struktura, jakýsi evropský měnový fond.
Právě zahájená schůze sněmovny by se mohla jmenovat schůze podepisování bianko šeků.
Jednoznačně výhodnější z českého pohledu by bylo celý program obnovy, tuto „EU pro příští generace“ zablokovat. Sílu na to máme, protože rozhodnutí musí být jednohlasné.
I české ministerstvo zahraničí trpí po ratifikaci Lisabonské smlouvy, která většinu evropské agendy přenesla do hájemství premiérů, úbytkem váhy. Ale ministr Tomáš Petříček jako kdyby měl zvláštní dar ocitat se co chvíli uprostřed nějaké potyčky. Naposledy to byl střet nad českou politikou k Izraeli a Palestincům a nejnověji sága ruského diplomata, který měl údajně chystat pogrom ricinem na několik komunálních politiků v Praze. Jak pevně sedí Petříček ve funkci? A jak vidí v tichosti projednávaný evropský dluhopis a tzv. plán obnovy, který naši budoucnost může ovlivnit víc a trvaleji než spor o sochu na jednom náměstí v Dejvicích?
Je příhodné, že v týdnu, který začal Mezinárodním dnem dětí, končí ricinová kauza.
Volba tří nových členů Rady ČT je často interpretována jako rozhodující krok k ochočení veřejnoprávní televize mocenským blokem ANO-Hrad.
Profesor Ladislav Dušek z Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) odhaduje, že mírná většina českých zemřelých s covidem zemřela primárně na jinou nemoc. To je samo o sobě explozivní sdělení, znamená, že nebezpečnost wuchanského koronaviru byla v českých zemích přinejmenším poloviční oproti tomu, co nám vědecko-mediální komplex sugeroval. Což neznamená bagatelizovat covid ani bolest těch, kdo přišli o blízké, nýbrž vést rozumnou diskusi o tom, jak adekvátní byla vládní karanténa.
Tentokrát se na pohřbu devadesátek podílí coby jeden z předkladatelů syn Václava Klause. Pokud tohle má být projev „nového normálu“, kdy se po koronakrizi věci už nebudou vracet do původního stavu, tak potěš.
V Salonu Týdeníku Echo se na téma Izrael pohádali dva dlouholetí přátelé, političtí souputníci a bývalí ministři zahraničí Karel Schwarzenberg a Alexandr Vondra. Doplnili je předseda Česko-izraelské obchodní komory Pavel Smutný a místopředseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny, pirát Jan Lipavský. Diskutovalo se nejen o Trumpově plánu a Netanjahuově vládě, ale i o tom, proč v české společnosti právě Izrael budí už léta takové vášně. Jak trefně poznamenal Alexandr Vondra šlo o střet pražského a vídeňského pohledu na Izrael.
Přímé vlastnictví novin, internetového serveru a rádia svěřenským fondem vedeným manželkou premiéra po těch sedmi letech už nikomu nevadí. Dosáhl toho sám Babiš svou, jak kdysi sám řekl, hovadskou urputností.
Z téměř čtyřiceti na webu uváděných pracovníků a spolupracovníků Demagoga.cz tvoří tři čtvrtiny studenti, zpravidla humanitních oborů.
Andreje Babiše napadlo přispět rodičům každého školou povinného dítěte dvěma a půl tisíci korunami na školu v přírodě.
Česká republika vystupuje z dvouměsíční karantény a místo počtu infekcí čísla R začínají nabývat na významu jiné ukazatele – především hloubka ekonomického propadu a nezaměstnanost.
Jako kdyby nestačilo, čeho všeho jsme byli svědky v prvním čtvrtletí roku 2020. Od pátého května je v Evropě kromě hospodářské prosperity, z níž kousek odlamuje každý den v karanténě, zpochybněn i směr evropské integrace. Tedy ne že by rozsudek německého Spolkového ústavního soudu nařizoval spolkové vládě opustit eurozónu, natož Evropskou unii. Ovšem pokud filozofii rozsudku domyslíme do konce, buď skončí evropská integrace v dosavadní podobě, anebo budou z omylu vyvedeni ti, kdo věří na platnost ústavního pořádku v členských zemích EU.
O tom, že Robert Šlachta uvažuje o návratu do veřejného života a že jakýmsi předstupněm bude kniha, se mluvilo několik měsíců. Autorem se měl stát redaktor Respektu a dlouholetý specialista na policii Jaroslav Spurný. Ten před dvěma lety vydal knižní rozhovor s Karlem Randákem, vůči bývalému řediteli rozvědky neobvykle vstřícný. Se Šlachtou nakonec jeho knihu napsal další novinář s bezpečnostní specializací, Josef Klíma. Přístup k hlavnímu hrdinovi zůstal i tady nekritický.
Kolem Romana Prymuly je na jeho ministerstvu zdravotnictví napětí.
Robert Šlachta (48) je bývalý ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) a velitel razie na Úřadu vlády, která smetla premiéra Petra Nečase a jeho kabinet, avšak nezachytila tam žádný organizovaný zločin. Dnes tvrdí, že poměry v české politice se od roku 2013 bohužel nezlepšily. Před třemi týdny s ním vyšel knižní rozhovor, který má našlápnuto stát se bestsellerem. Dá se ale zájem veřejnosti překlopit do politického angažmá?
