Vystudoval literární vědu na FPF Slezské univerzity v Opavě a masovou komunikaci na FSV UK v Praze. Začínal v regionálním tisku jako kulturní redaktor, od začátku studií v Praze (1994) pracoval jako redaktor Lidových novin. Na jaře roku 1996 nastoupil jako politický reportér do televize Nova. Po dvou letech z televize odchází do vydavatelství Stratosféra, aby založil a vedl svůj první časopisecký projekt, titul Spy. Časopis, který byl koncipován jako politický tabloid, opouští po necelém roce. Pracuje opět pro televizi Nova a v polovině roku 1999 je jmenován ředitelem tisku a PR TV Nova. V červnu 2000 se stává šéfredaktorem časopisu Týden. Za jeho působení se zvedl prodaný náklad časopisu Týden trojnásobně (z 16 200 v roce 2000 na 57 800 v roce 2003), Týden získává ocenění Časopis roku. V roce 2002 zakládá časopis Instinkt a stává se mediálním ředitelem vydavatelství Mediacop. Časopis Instinkt po roce úspěšného vydávání získává ocenění Hvězda roku. Z vydavatelství Mediacop odchází v lednu 2009 do představenstva mediální skupiny MAFRA, kde byl tři roky zodpovědný internetové aktivity skupiny a deník Lidové noviny, jehož byl zároveň šéfredaktorem. V polovině listopadu 2013 z Mafry odchází. Počátkem roku 2014 zakládá vydavatelství Echo Media a.s., která vydává internetový deník Echo24.cz.
Nemoc ustoupila, začíná rekonvalescence. Bude dlouhá a bude se odehrávat s vědomím, že choroba se zase objeví. Všichni tuší, že nějaký čas potrvá, než se život vrátí tam, kde byl před koronavirem. Nebo se mu aspoň přiblíží. Dva měsíce vypnutí dosavadního způsobu života způsobily nejen přímé ekonomické ztráty na makro- i mikroekonomické úrovni, ale otřásly se základními životními jistotami a zasely do života lidí obavy, kterých se budou jen těžko zbavovat.
V krátké době již druhý průzkum veřejného mínění, tentokrát agentury Kantar (ta má modely asi nejpropracovanější), ukázal nárůst volebních preferencí Andreje Babiše a jeho ANO.
Po šesti mimořádných nouzových týdnech dostává i život u nás matné obrysy toho před koronavirovou karanténou. S životem před to ale má pramálo společného, školy zůstávají zavřené, stejně jako restaurace, muzea, divadla, ruší se sportovní a kulturní akce, nemluvě o nesvobodném pohybu v zemi a nemožnosti vycestovat za hranice.
Stát generálně zvládl nástup pandemie koronaviru. Lapsy samozřejmě byly, vláda uměla reagovat a chyby po kritice médií a veřejnosti napravovat. Klíčové bylo včasné zavedení nouzového stavu, který byl v mnohých ohledech méně restriktivní než ve Francii. Samozřejmě vedle toho byly v Evropě méně omezující režimy boje s pandemií – třeba ve Švédsku, podstatný je nakonec výsledek: Česko se vyvarovalo italského nebo švýcarského scénáře a zdravotnický systém první vlnu pandemie zvládl.
Musíme psát i o něčem jiném než o koronaviru. Maximálně třetina časopisu může být pouze o viru, který paralyzoval celý svět. Čtenáři chtějí i něco jiného. Chtějí jiný svět. Zpět svůj svět.
Přestože do České republiky už začaly přistávat velkokapacitní letadla se zdravotními pomůckami, chybí mezi nimi respirátory FFP3, které jediné jsou schopny ochránit před virovou nákazou COVID-19. Nejsou ani v dodávce, která je zadržovaná České republice v nizozemském Rotterdamu, jak na ni často upozorňuje premiér Andrej Babiš. Respirátory fatálně chybí lékařům a sestrám v nemocnicích, kteří jsou v první linii.
Čeká nás velká pohroma, hlavně ekonomická. Nikdo ale teď není schopen zodpovědně říct, jak velká. Jsme totiž na samém začátku pandemie a konec není v dohlednu. Život se v tento čas plánuje jen ze dne na den. Vše záleží na tom, kdy přijde ten okamžik a život se začne vracet do normálu. Pak se mohou začít počítat škody. Velkou nadějí je, že na rozdíl od poslední globální krize v roce 2008, která začala pádem investiční banky Lehman Brothers, nejde z ekonomického hlediska o systémové selhání, ale krize bude důsledkem něčeho, co lze nazvat přírodní katastrofou, škody by se tedy mohly napravovat snadněji. Je také zřejmé, že mnohé už nebude jako dřív, nebo dokonce nebude vůbec.
Strach a nejistota přicházejí z neznáma. Současná digitální společnost žila v domnění, že umí vše měřit a všechno vypočítat. Digitální éra vyvolávala iluzi, že všechno o sobě víme, jsme schopni přenášet informace v reálném čase kdekoli na světě. Na zeměkouli neexistuje místo, kde by nás nevystopovala družice s GPS. Google a Facebook vědí, kde se pohybujeme, kde nakupujeme, co máme rádi nebo co naopak odmítáme, vytvářejí algoritmy, podle kterých se pozná, jací jsme, aniž bychom o sobě museli explicitně něco říct. Naše chytré telefony poslouchají, co si povídáme, aby nám ve vyhledávači pak našly to, na co jsme si mysleli. Mohlo se zdát, že vše je pod kontrolou.
Na Slovensku se hlasitě volalo po změně. A ta přišla, i když jiná, než si nejsilnější hlasatelé výzvy představovali.
Další dávku emocí přineslo jednání volebního výboru Poslanecké sněmovny, který minulý týden vybíral kandidáty na nové členy Rady České televize a Českého rozhlasu. Atraktivitu procesu nových radních přinesli senátoři, kteří se zalekli, že by novou radní mohla být brněnská ekonomka Hana Lipovská, vycházející z lůna think-tanku bývalého prezidenta Václava Klause. Pod vedením senátora Marka Hilšera dalších 18 členů horní komory Parlamentu podepsalo výzvu České biskupské konferenci, která Hanu Lipovskou do rady nominovala, aby svůj návrh stáhla z obavy ze škodlivého vlivu bývalého prezidenta.
Jaromír Soukup je již legendární, kontroverzemi opředená postava českých médií, která má výrazný přesah do politického dění. Nejdřív byl především silný zákulisní hráč. Jaromír Soukup vybudoval největší mediální agenturu v zemi a začal uplatňoval svůj vliv. Lapidárně řečeno – v rukou mediální agentury se soustřeďují obrovské reklamní rozpočty, které pak plynou do jednotlivých médií, tedy televizí, tisku, ale i do internetových médií. Agentura Médea, již Jaromíra Soukup postavil, vládla miliardovými rozpočty a to vytvářelo vlivový potenciál. Poprvé se významně projevil, když díky kontrole nad dvěma poslankyněmi Strany zelených pomohl položit Topolánkovu vládu.
V zahraniční politice Miloše Zemana došlo k zásadnímu posunu, kterému se zatím nedostalo tolik pozornosti, jakou si ve skutečnosti zaslouží.
Když Roger Scruton loni v listopadu v předvečer oslav 30. výročí listopadové revoluce přijel naposledy do Prahy, aby v Žofínském paláci převzal medaili předsedy Senátu, bylo mezi asi sto padesáti hosty slavnostního večera šest členů redakce, což je skoro dobrá polovina naší liberálně-konzervativní úderky. To samotné indikuje naprosto speciální vztah naší redakce k přednímu britskému mysliteli konzervativního vyznání. Ostatně jeden z rozhovorů, které jsme v prvních číslech Týdeníku Echo v roce 2014 přinesli, byl právě s Rogerem Scrutonem a vyšel s titulkem „Povinností intelektuála dnes je urazit tolik lidí, kolik se dá“, což v době vrcholu zvracení emocí aktérů na sociálních sítích má úplně jiný význam, než měl na mysli Scruton, protože to poslední, co sociální sítě přinášejí, je inspirující a provokativní myšlenka.
Nějaký vykutálený chlápek, který ovládá firmy s miliardovými obraty, dostane chuť na evropskou dotaci pro malé a střední firmy za 50 milionů. Hladce ji získá a pak se diví, že to někomu nesedí. Ten samý filuta se stane shodou okolností předsedou vlády a čerpá pro své firmy miliardové dotace, nad jejichž pravidly drží svůj prstík a je překvapen, že to někomu přijde divné. A prochází mu to. Miliardy čerpá dál, protože z eráru dal důchodcům pár drobných k penzi a navrch přidal jízdenky na vlak zadarmo. Tleskají mu za to vděčností a opozice, která by jim tyto primitivní zlodějny měla umět vysvětlit, se utápí v žabomyších sporech, nejenže nenabízí drobné k penzi či volňásky na dopravu, ale ani nepředvádí žádnou uvěřitelnou alternativu.
Bude to už čtrnáct dní, co se na pražské Letné sešlo demonstrovat dvě stě sedmdesát tisíc lidí. Přijeli z celé země, aby dali najevo svůj nesouhlas s vládou Andreje Babiše a působením prezidenta Miloše Zemana. A stojí za to se k této události vracet, protože jde v těchto měsících o největší masové protesty proti demokraticky zvolené vládě v Evropě, které neztrácejí dech.
Jeden dlouholetý černokněžník českého politického zákulisí na otázku, jaké má šance jeden kandidát na budoucí prezidentský souboj, odpověděl: „Jeho potenciál poroste s tím, jak silné bude mít nepřátele.“
Před třiceti lety vypukla revoluce, která ukončila socialistický experiment budování komunismu. Experiment napáchal fatální morální škody na společnosti, přinesl bezpráví, nespravedlnosti, zločiny, změnil společenské vztahy a ekonomicky zdecimoval tehdejší Československo.
V souboji o kontrolu nad českým mediálním světem ukázal Petr Kellner, kdo je na domácím hřišti ekonomicky nejsilnějším hráčem.
I současná vládní garnitura chce využít charismatu Karla Gotta, když navrhla vystrojit mu státní pohřeb a přihřála se na něm.
Ne že by se doma nebo ve světě nic nedělo. Naopak. V Rakousku vyhráli konzervativně ladění lidovci. V předčasných volbách posílili svoji pozici v parlamentu, ale spíš než vítězství nějaké ideologie nebo politického směru je to potvrzení role osobnosti lídra, který ve svých důsledcích hraje klíčovou roli, především vyhrál Sebastian Kurz a jeho schopnost oslovit voliče. V OSN vystoupila švédská dívka Greta Thunbergová. Její okolí ji pečlivě připravilo, aby ještě víc polarizovala názor na klima a fenomén, který reprezentuje a jenž pro dospělého člověka vybaveného racionálním myšlením není hoden nějakého hlubšího komentáře. Greta zatím představuje jen evropský marketingový import radikálního pohledu na klima, který v globálním rozměru zatím nehraje roli.
Úniky informací z citlivých trestních kauz se v posledních letech staly součástí vyšetřovací strategie. Oblíbené jsou hlavně policejní odposlechy, které ve veřejném prostoru působí obzvláště autenticky a z obviněných dělají vinné.
Když se Andrej Babiš chopil moci, jako premiér nechal vyměnit policejního prezidenta. S ním odešlo od policie několik vysokých důstojníků. Vynutil si také rezignaci šéfa Generální inspekce bezpečnostních sborů a na uvolněné místo dal nového člověka. Po čtyřech letech vyšetřování podezření ze spáchání trestného činu dotačního podvodu při budování Čapího hnízda přišel státní zástupce Jaroslav Šaroch, který případ dozoroval, s neočekávaným sdělením, že mění právní názor.
V Praze 6 to dovedli k dokonalosti, když zřejmě kvůli vlastní nevzdělanosti Koněva obestavěli lešením a přikryli jakousi plachtou.
Sociální demokraté na ty dva jednoduše nemají. Z letní vládní krize mohli vzejít s aspoň trochu zvednutou hlavou, ale opět zalezli do boudy jako spráskaný pes. Neumějí to hrát a nemají na to. Můžeme se dohadovat, proč starosta Nového Města Michal Šmarda náhle vzdal svoji ambici přesídlit na ministerstvo kultury na Malé Straně. Zda ho k tomu vedly jen osobní, čistě lidské důvody, nebo to měl být politický obchod v době jednání o rozpočtu, tedy i o penězích pro ministerstva řízená jeho stranou, nebo dokonce jen obava, že by strana o místa ve vládě přišla úplně, anebo měl ještě jiné důvody.
Lze v tom příběhu najít pár symbolů a skrytých výpovědí, jak funguje současná správa veřejných věcí. Památkáři pražského magistrátu hledali několik dní způsob, jak vyčistit pilíř Karlova mostu poškozený sprejery, až našli řešení – mělo to trvat několik týdnů. Zničehonic se ale objevil muž (jeho temná minulost v příběhu nehraje roli), který přes noc s vapkou v ruce graffiti odstranil. Bez výběrového řízení, bez odborných analýz, expertních komisí, za pár hodin a bez nároku na honorář.
Veřejnou debatu a směřování společnosti se snaží ovlivňovat různé entity. Na prvním místě politici, média, veřejně známé osobnosti, různé neziskové organizace a samozřejmě klíčové osobnosti ekonomiky a byznysu. Je to přirozené a normální a chtělo by se říct, že to vše je součástí ideálu demokracie, tedy občanské společnosti.
Je nakonec dobře, že výsledkem první přímé volby prezidenta je Miloš Zeman, který vládne ve svém druhém funkčním období. V plném rozsahu se tak odhalila odvrácená, ale reálná tvář sice možná dobře míněných nápadů vyvolaných mediálním tlakem, povzbuzovaným aktivisty všeho druhu, na zlepšení stavu věcí veřejných.
Je ve svých důsledcích jedno, z jakých pozic se na současný stav české politiky útočí.
Poslední zima vypadala jako zima, mrzlo, sníh byl, na místních horách se lyžovalo až do dubna. Zima to nebyla třeskutá, nebruslilo se na rybnících od prosince do února jako na ladovských obrázcích. Ale zase nebylo jaro, v dubnu bylo až moc teplo, nepršelo a nebylo žádné aprílové počasí. To okamžitě zvedlo alarmisty a zvěstovali katastrofální sucha, pak přišel květen. Ochladilo se a lilo jako z konve, alarmisty to neuklidnilo, ale konzervativci si oddechli, že není zase tak zle. Počasí je prostě proměnlivé, jako lidské nálady.
Andrej Babiš dostal další tvrdou ránu, další odpověď na perverzní situaci, ve které česká politika je. Minulý pátek večer se na veřejnost dostal 70stránkový audit Evropské komise, který na základě českých zákonů zkoumal konflikt zájmů českého premiéra. Z něho vyplývá, že Andrej Babiš v konfliktu zájmu zcela nepřekvapivě je, že ovládá své firmy z konglomerátu Agrofert, který zaparkoval ve svěřenských fondech. Tento konflikt zájmů by stál daňové poplatníky téměř 500 milionů korun.
