Vystudoval literární vědu na FPF Slezské univerzity v Opavě a masovou komunikaci na FSV UK v Praze. Začínal v regionálním tisku jako kulturní redaktor, od začátku studií v Praze (1994) pracoval jako redaktor Lidových novin. Na jaře roku 1996 nastoupil jako politický reportér do televize Nova. Po dvou letech z televize odchází do vydavatelství Stratosféra, aby založil a vedl svůj první časopisecký projekt, titul Spy. Časopis, který byl koncipován jako politický tabloid, opouští po necelém roce. Pracuje opět pro televizi Nova a v polovině roku 1999 je jmenován ředitelem tisku a PR TV Nova. V červnu 2000 se stává šéfredaktorem časopisu Týden. Za jeho působení se zvedl prodaný náklad časopisu Týden trojnásobně (z 16 200 v roce 2000 na 57 800 v roce 2003), Týden získává ocenění Časopis roku. V roce 2002 zakládá časopis Instinkt a stává se mediálním ředitelem vydavatelství Mediacop. Časopis Instinkt po roce úspěšného vydávání získává ocenění Hvězda roku. Z vydavatelství Mediacop odchází v lednu 2009 do představenstva mediální skupiny MAFRA, kde byl tři roky zodpovědný internetové aktivity skupiny a deník Lidové noviny, jehož byl zároveň šéfredaktorem. V polovině listopadu 2013 z Mafry odchází. Počátkem roku 2014 zakládá vydavatelství Echo Media a.s., která vydává internetový deník Echo24.cz.
Sílu informace o útoku ruských tajných služeb na muniční sklad ve Vrběticích se téměř dokonale podařilo rozmělnit, marginalizovat, karikovat do irelevantního sporu, jestli je „Honza“ Hamáček vlastizrádce, když nebyl schopen vysvětlit motivy své cesty do Moskvy.
Nikdo snad nečekal, že by se Miloš Zeman mohl přiklonit k interpretaci ruské stopy. Je to vyloučeno s ohledem na jeho vztah k Putinovu Rusku, k jeho sporům na domácí politické scéně a především k vyhroceným vztahům s ředitelem BIS Michalem Koudelkou, který už dlouho hraje i jiné úlohy než šéfa české tajné služby.
Se zdrceným hlasem a decimovaným výrazem na mimořádné tiskové konferenci v sobotu v pět hodin odpoledne vystupuje před veřejnost premiér Andrej Babiš a double ministr Jan Hamáček, který kromě ministerstva vnitra dočasně obhospodařuje také ministerstvo zahraničí. Oznamují, že za výbuchem muničního skladu v moravských Vrběticích, který se odehrál před necelými sedmi lety, nejspíš stojí dva agenti ruské tajné služby GRU.
Král je mrtev. Kdo bude jeho následník a ujme se držav, které dobyl, bude otázkou nástupnického boje. Nečekaně a tragicky odešel nejbohatší Čech Petr Kellner, který podlehl své vášni v extrémních sportech a zemřel při lyžování na Aljašce. Směřování společnosti neovlivňují jen politici, umělci, média a intelektuálové, ale také, nebo dokonce hlavně byznys, tedy peníze. Není to fráze.
Příštím premiérem bude Babiš, nebo Bartoš. Tak zněl titulek, který byl na tomto místě loni na začátku října po krajských volbách. Dnes na začátku března výzkumy veřejného mínění už favorizují toho druhého, Ivana Bartoše, který stojí v čele vzniklé koalice Pirátů a Starostů.
Česká společnost dostává jednu smrtící ránu za druhou. Už nemůže být žádných pochyb, že fatální škody nenapáchá samo onemocnění čínským virem, ale vláda Andreje Babiše. Chaotické, nekoncepční, protichůdné zavádění opatření proti pandemii popisujeme systematicky. Nejde nám o samoúčelnou kritiku, nějakou primitivní dávku antibabišismu. Každá vláda v Evropě složitě hledá řešení, jak fenoménu čínského viru čelit.
Nikde v Evropě není nikomu do skoku. Každá země starého kontinentu má s pandemií čínského viru starostí až nad hlavu a neví přesně, kudy se vydat. Jen se dohadují; vede cesta tudy? Všichni jsou v defenzivě, veškeré naděje upírají k plošné vakcinaci. Ty naděje jsou zároveň naplněny obavami, zda přinesou toužený efekt, který vrátí společnost do normálního života bez restrikcí a regulací.
Ústavní soud hodil granát do českého politického rybníka. V minulém vydání Týdeníku Echo okolnosti této operace, jejímž výsledkem je změna přepočítávání hlasů získaných ve sněmovních volbách na mandáty, a tedy zvýhodňování velkých politických stran, vysvětloval předseda soudu Pavel Rychetský. Poměrně nečekaně to schytal zleva i zprava. Je to takový obvyklý paradox české politiky. Vytvoří se společenská poptávka po změně, která je provázena masivní mediální ofenzivou, a když dojde konečně k jejímu uspokojení, tak je to nakonec vlastně špatně.
Očkování je jedinou nadějí v zatím bezvýchodném stavu, ve kterém se ocitla naprostá většina evropských zemí. V něčem dnešní časy připomínají válečné stanné právo. Vláda musela zavřít školy, divadla, kina, sportovní areály, stejně tak restaurace a obchody mimo přesně vyjmenované zboží, které je možné prodávat. Omezení svobody cestování přivolává vzpomínky na časy železné opony.
Velké vášně vyvolával spor, jakou zvolit taktiku boje proti šíření čínského viru. Zjednodušeně řečeno vznikly dva tábory tzv. otvíračů a zavíračů, rouškařů a antirouškařů, přísně restriktivního modelu a modelu benevolentního. Paradoxně se nakonec ukazuje, že velkému množství nakažených nezabránil žádný model.
Mezi prezidentem a ředitelem BIS vypukla otevřená válka, kdy se zatím vytahují jen mediální zbraně. A není to dobře. Konflikt doutnal několik let. Minimálně pět. To je doba, po kterou Miloš Zeman odmítá Michala Koudelku jmenovat generálem. Ten první se opírá o přátelské vztahy s Moskvou, ten druhý demonstroval podporu tajných služeb od spojenců z NATO, především od americké tajné služby CIA.
Vydavatelství Echo Media a jeho tituly Echo24, Týdeník Echo a EchoPrime se dostávají do nové, přelomové fáze své existence. Přichází s ojedinělým a novátorským projektem, kdy každý předplatitel, který si koupí roční předplatné balíčku Echo Komplet, získá nárok na jednu akcii vydavatelství a stane se právoplatným akcionářem vydavatelství. Duchovním otcem projektu je hlavní investor a nyní rozhodující akcionář vydavatelství Rudolf Ovčaří.
Dramatický průběh amerických prezidentských voleb nepředznamenává dramatické změny, které by s novým prezidentem mohly přijít. Prosperita a síla Ameriky je založena na fungující demokracii, a když přežila nástup Donalda Trumpa, zvládne i jeho odchod z Bílého domu, kde místo něho zaujme místo demokrat Joe Biden.
Ze světa zdejšího odešel vzácný člověk a úctyhodný muž. Poslední říjnový den zemřel ve věku 92 let profesor Rudolf Zahradník. Přední český vědec, dlouholetý předseda Akademie věd a zakladatel české kvantové chemie. Profesora Zahradníka jsem měl možnost poprvé potkat někdy před patnácti lety při pravidelném setkávání lidí různého zaměření, povolání a názorů, která pořádal ve svém bytě Vladimír Dlouhý. Byl jsem tam ještě iuvenis, profesor Zahradník doyen a spolu s dalšími osmi či deseti lidmi jsme patřili ke stabilní sestavě někdy hodně vyhrocených diskusí na různá, tehdy důležitá témata.
Po vyhraných krajských volbách hnutím Andreje Babiše přichází průzkum volebních preferencí od agentury Kantar, která se svými výsledky nejvíce přibližuje reálným náladám voličů. Preference premiérovy politické formace signifikantně klesají a číslo 24,5 je nejhorší výsledek od parlamentních voleb v roce 2017. Nepřekvapivě posilují Piráti a Starostové, na místě přešlapuje ODS.
Každá partaj se pochopitelně snaží interpretovat výsledek posledních voleb ve svůj prospěch. Přejme jim to, ale pojďme se podívat, jak to vypadá fakticky, bez emocí infuencerů na sociálních sítích a osobních preferencí.
Kdo aspoň trochu zná Miroslava Kalouska, ten si jen těžko dovede představit, že by dobrovolně odešel z politického života. Konečně, této interpretaci se už krátce po oznámení, že nebude v příštích parlamentních volbách kandidovat, bránil sám Miroslav Kalousek, když zdůrazňoval, že politika je pro něj stejně návyková jako droga, že je člověk politický a že ho politika bude vždycky zajímat.
Letní koronavirové podnebí deštíkem rozčeřil rozhovor Daniela Kaisera s děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michalem Pullmannem (vyšel v minulém vydání a najdete ho celý také na EchoPrime). V něm se představený nejslavnější české fakulty přihlásil kromě jiného k marxismu a hlavně vyložil svoji smířlivou interpretaci čtyřicetileté totalitní komunistické vlády v českých zemích a na Slovensku. A do toho se ve stejném týdnu ještě objevila také zpráva o úmrtí posledního vládnoucího generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, čímž se to ještě umocnilo a řadu lidí přivedlo k různému typu zamyšlení.
Jediné, v čem lze brát domácí průzkumy veřejného mínění vážně, je skutečnost, že Andrej Babiš neztrácí na své síle, jeho formace má stabilní podporu a neklesá pod 30 procentních bodů. Na ostatním nejsou čtyři hlavní agentury, které pravidelně přinášejí měření politických preferencí, schopné se shodnout. Rozdílné hodnoty, které přisuzují všem ostatním stranám, jsou ale pozoruhodně rozporuplné.
Jiří Bartoška by za normálních okolností byl nyní již pár dní v Karlových Varech, kde by v pátek zahajoval festival. Vinou koronaviru však byl k zastižení v sídle svého festivalu v Panské ulici v Praze. Během obsáhlého rozhovoru občas potáhl z jakési kovové destičky, ale na formě mu to nic neubralo. Byl to starý známý Barťák.
Gesta mají smysl a musí se udržet jejich původní význam, i přesto, že občas se stanou výronem hysterie z plynoucí z bezradnosti.
V minulém čísle jsme poměrně velký prostor věnovali událostem, které vyvolala smrt muže tmavé pleti jménem George Floyd. V dosud nevídané síle se tak na scénu vrátilo hnutí Black Lives Matter a s ním spojená agenda bezpohlavního uspořádání světa. Protesty byly provázené násilím a rabováním a ideologicky navazovaly na předchozí vlnu s hashtagem MeToo. Ta se sice tenkrát neprojevovala násilně, ale vedle toho, že našla pár viníků, přinesla i oběti. Obě vlny také spojují obdobné ideové proudy, které se sice v menší, ale dostatečně viditelné intenzitě přenášejí přes Atlantik do Evropy. A to prakticky on-line.
Někdy před deseti lety byla místopředsedkyní Rady České televize zlatá česká koulařka Helena Fibingerová. V téže instituci dohlížející na chod největšího veřejnoprávního média zasedala i někdejší poslankyně za komunisty Ivana Levá. Obě dámy Česká televize přežila a vykvetla do dnešní slávy. Proč by se to mělo změnit, když teď byli zvoleni noví tři radní?
Nemoc ustoupila, začíná rekonvalescence. Bude dlouhá a bude se odehrávat s vědomím, že choroba se zase objeví. Všichni tuší, že nějaký čas potrvá, než se život vrátí tam, kde byl před koronavirem. Nebo se mu aspoň přiblíží. Dva měsíce vypnutí dosavadního způsobu života způsobily nejen přímé ekonomické ztráty na makro- i mikroekonomické úrovni, ale otřásly se základními životními jistotami a zasely do života lidí obavy, kterých se budou jen těžko zbavovat.
V krátké době již druhý průzkum veřejného mínění, tentokrát agentury Kantar (ta má modely asi nejpropracovanější), ukázal nárůst volebních preferencí Andreje Babiše a jeho ANO.
Po šesti mimořádných nouzových týdnech dostává i život u nás matné obrysy toho před koronavirovou karanténou. S životem před to ale má pramálo společného, školy zůstávají zavřené, stejně jako restaurace, muzea, divadla, ruší se sportovní a kulturní akce, nemluvě o nesvobodném pohybu v zemi a nemožnosti vycestovat za hranice.
Stát generálně zvládl nástup pandemie koronaviru. Lapsy samozřejmě byly, vláda uměla reagovat a chyby po kritice médií a veřejnosti napravovat. Klíčové bylo včasné zavedení nouzového stavu, který byl v mnohých ohledech méně restriktivní než ve Francii. Samozřejmě vedle toho byly v Evropě méně omezující režimy boje s pandemií – třeba ve Švédsku, podstatný je nakonec výsledek: Česko se vyvarovalo italského nebo švýcarského scénáře a zdravotnický systém první vlnu pandemie zvládl.
Musíme psát i o něčem jiném než o koronaviru. Maximálně třetina časopisu může být pouze o viru, který paralyzoval celý svět. Čtenáři chtějí i něco jiného. Chtějí jiný svět. Zpět svůj svět.
Přestože do České republiky už začaly přistávat velkokapacitní letadla se zdravotními pomůckami, chybí mezi nimi respirátory FFP3, které jediné jsou schopny ochránit před virovou nákazou COVID-19. Nejsou ani v dodávce, která je zadržovaná České republice v nizozemském Rotterdamu, jak na ni často upozorňuje premiér Andrej Babiš. Respirátory fatálně chybí lékařům a sestrám v nemocnicích, kteří jsou v první linii.
Čeká nás velká pohroma, hlavně ekonomická. Nikdo ale teď není schopen zodpovědně říct, jak velká. Jsme totiž na samém začátku pandemie a konec není v dohlednu. Život se v tento čas plánuje jen ze dne na den. Vše záleží na tom, kdy přijde ten okamžik a život se začne vracet do normálu. Pak se mohou začít počítat škody. Velkou nadějí je, že na rozdíl od poslední globální krize v roce 2008, která začala pádem investiční banky Lehman Brothers, nejde z ekonomického hlediska o systémové selhání, ale krize bude důsledkem něčeho, co lze nazvat přírodní katastrofou, škody by se tedy mohly napravovat snadněji. Je také zřejmé, že mnohé už nebude jako dřív, nebo dokonce nebude vůbec.
