Ve věku 86 let zemřel ve Spojených státech český režisér a scenárista Ivan Passer. Informoval o tom server Variety. Představitel československé nové vlny spolupracoval například s Milošem Formanem. Podílel se na scénářích k jeho filmům Lásky jedné plavovlásky (1965) či Hoří, má panenko (1967).
Filmem Maják amerického režiséra Roberta Eggerse divák nemusí být během projekce vysloveně stržen, v paměti se ale k němu bude vracet déle, než je obvyklé. Tento měsíc ho uvádí několik pražských kin, člověk, kterého zajímá kinematografie jako umělecká disciplína, by si na něj měl najít čas (případně se k němu dostat nějak jinak). V Eggersovi totiž přichází tvůrce velice osobitý, nezvykle důkladný a nezatížený tolik dobově podmíněnými představami, jak má vypadat filmové umění. Maják je jeho druhý film, v kariéře umělce to představuje ošidný okamžik, kdy se má ukázat, jestli úspěch debutu nebyla jenom náhoda, jestli v něm autor nevystřílel všechen prach. I publikum ta druhá díla vnímá jinak, debutant může příjemně překvapit, také proto, že se toho od něho moc nečeká, autoři úspěšných debutů naopak musejí dostát očekáváním až nepřiměřeným, rychle se naučit zvládat tlak, který do té doby třeba ani nepoznali. Eggers v tom ohledu zjevně obstál. Maják je film, v němž režisér dokázal potvrdit svou originalitu a zároveň dál propracovat svůj styl, aniž by se opakoval. Součástmi toho stylu jsou specifické spojení důsledně realistické rekonstrukce místa a dobového jazyka s nadpřirozenem, halucinací, jakási soustředěná pomalost, erudice a také důkladnost – tenhle režisér asi nikdy nebude chrlit filmy jeden za druhým.
Ceny Britské akademie filmového a televizního umění (BAFTA) se staly terčem kritiky poté, co zveřejnily letošní nominace. Všechny hlavní herecké kategorie jsou totiž obsazeny pouze bělochy a všichni nominovaní režiséři jsou muži. Zklamání nad nominacemi vyjádřila i generální ředitelka BAFTA Amanda Berry. Ceny se budou předávat 2. února.
Zlatý glóbus pro nejlepší film v kategorii drama dnes získal válečný snímek 1917 režiséra Sama Mendese, který si odnesl rovněž ocenění za režii.
Film Manželská historie režiséra Noaha Baumbacha patří za oceánem k těm vůbec nejlépe recenzovaným filmům letošního roku, dá se předpokládat, že bude aspoň v nějaké míře úspěšný i na Oscarech (a streamovací společnost Netflix díky tomu získá další „zářez“). I zdejší obecenstvo i publicistika ho přijaly spíš vřele, jeden z přemýšlivějších kritiků mladší generace připustil, že větší část toho snímku proplakal.
Mezi témata, jež můžeme v novém roce očekávat, jistě patří i plný rozpuk boje za zelenější budoucnost. Nejen na „reálné“ frontě regulace ekonomiky, ale i na frontě symbolického boje. Tedy boje o to, které myšlenky jsou společensky přijatelné a žádoucí. Jedna z výtek (zbraní), která se v tomto boji používá, je výtka pokrytectví. Je lákavá, ale je třeba s ní nakládat opatrně.
Jestli je v tomto civilizačním prostoru nějaká jistota, pak je to to, že střevíc bude nazut na správnou nohu a led s těmi dvěma babiznami se v pravou chvíli prolomí (někdy, přiznám se, je mi té dcery líto.)
Ve věku 72 let ve středu zemřela herečka Táňa Fischerová. ČTK to potvrdila ředitelka Českého helsinského výboru Lucie Rybová. Fischerová se vedle herectví řadu let věnovala také charitě a politické činnosti. Působila v nadacích a občanských sdruženích, v letech 2002 až 2006 byla poslankyní a v roce 2013 kandidovala jako nezávislá v prezidentských volbách.
Ve věku 91 let zemřel po nemoci sexuolog, psycholog a filmový teoretik Ivo Pondělíček. Oznámil to jeho dcera Aneta Pondělíčková. Pondělíček je autorem řady knih o psychologii, sexuologii a filmu, mimo jiné i známé knihy Sexuální zrání mladého muže. V důchodovém věku začal malovat a svá díla vystavoval pod pseudonymem Dubroka ip.
Ve dnech, kdy vzniká tento text, je dění v mé facebookové bublině poněkud monotematické. Uživatelé si navzájem sdělují, že trestní stíhání Andreje Babiše bylo obnoveno. Odhodlání facebookového národa zpravit svět o tom, že jeden každý ví totéž co všichni ostatní, je neotřesitelné a zarážející.
Robert de Niro, Joe Pesci a Al Pacino v hlavních rolích gangsterského eposu Irčan (The Irishman) v režii Martina Scorseseho. Zpráva o tom, že takovýhle film vzniká, nadchla mnoho fanoušků žánrové tvorby i filmů žijícího amerického klasika. Jiní na ni ale mohli reagovat docela rozpačitě. Nebylo to už jednou a asi i líp?
Dokumentární film Martina Marečka Dálava může působit jako „malé dílo“ – na dnešní poměry dost krátký, se dvěma postavami, dotýkající se jejich osobní historie, místy docela legrační, jindy rezonující tichým smutkem. Dva muži různých generací na cestách, něco zažijí, ale žádné veliké drama to – aspoň na první pohled – není. Je to ale film závažný.
Věku 93 let zemřel režisér, scenárista i odbojář Vojtěch Jasný, autor trezorového filmu Všichni dobří rodáci.
Roboti, umělá inteligence jsou dnes hojně a někdy také v obavách diskutované téma: Jednou nás všechny připraví o práci a bude to špatné. Jednou nás všechny připraví o práci a bude to skvělé, protože si díky tomu budeme užívat bezpracného luxusu a neomezováni pracovní dobou budeme intenzivně pracovat na svém „všestranném a harmonickém rozvoji“. Udělají z nás otroky. A možná ani to ne – prostě nás všechny zabijou.
Film Staříci autorské dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník je v českém kontextu výjimečný. Třeba proto, jak se vzpírá žánrovému zařazení, a přesto působí celistvě, není divácky podbízivý, rozhodně se nesnaží hladit publikum po srsti „na první dobrou“, nezapadá ale ani mezi snímky, z nichž je znát především ambice trefit představy evropského festivalového provozu a nějak se v něm uplatnit, chce cosi ukázat a dělá to přesně a stroze, bez odboček, dlouhého vysvětlování a vůbec mnohomluvné vážnosti. Právě ty přednosti ovšem mohou filmu po uvedení komplikovat život, byla by to škoda.
Velkou vlnu nespokojenosti mezi filmaři vyvolala nová funkce Netflixu, která uživatelům umožňuje upravení rychlosti sledování. Kritizují hlavně to, že funkce znehodnocuje cizí výtvory. Informace přinesl server BBC News.
V temnotě, do níž se náš svět propadá, zbývá už jen několik málo slunečných míst. Třeba dýně a mrkve z farmářských trhů. Nebo české biatlonistky. Nebo ty dvě holky na snowboardu, vždycky si je pletu. Nebo pár zbylých bufetů na Letné. A samozřejmě Dvořákova smyčcová kvarteta, ta nikdy nezklamou… A Mahlerova Pátá, ano, ta taky ujde. Nebo Havlův výraz, když seděl vedle Kubišové, ten mám taky rád. Hrabalovy Hodiny pro starší a pokročilé, to se dá číst dokola a člověk se pořád směje.
Philip Roth patřil k těm několika velkým západním autorům, kteří se o poměry speciálně v Československu, konkrétně v Praze, opravdu zajímali
Americká placená internetová televize Netflix oficiálně spustila české uživatelské rozhraní s českými titulky i dabingem.
Americký film Joker režiséra Todda Philipse předchází ohromná reputace. Zvítězil na letošním festivalu v Benátkách, jedné z nejprestižnějších přehlídek filmového umění. Přitom v něm je možné vidět typický produkt hollywoodského průmyslu – komiksový velkofilm v režii tvůrce, jehož největší dosavadní „zářez“ je chlapácká komedie Pařba ve Vegas.
Podobně jako v případě jejích filmů o Věře Čáslavské, Martě Kubišové a Soně Červené je film Olgy Sommerové o Jiřím Suchém Lehce s životem se prát jasný případ. Portrétovaný je osobností natolik nespornou a po mnoha, ne-li po všech stránkách přitažlivou, že film o něm je možné jen zkazit, což ale u Sommerové nelze očekávat, ač by skoro člověk řekl bohužel. Bylo by to aspoň zajímavé ještě nějakým jiným způsobem než tím, jakým to je.
Film Nabarvené ptáče začíná scénou, která odkazuje k ikonickému obrazu české filmové klasiky, Démantům noci Jana Němce. I tady chlapec běží lesem, klopýtá přes kořeny, slyšíme jeho přerývaný dech, cítíme, nebo tedy máme cítit, úzkost pronásledovaného tvora. Pak si všimneme, že utíkající dítě něco drží v náručí. Je to kuna či snad lasice hranostaj… Ano, chlapec běží s hranostajem! Vzápětí je povalen partou vesnických halamů, hranostaj je mu vyrván z náručí a polit nějakou kapalinou a zapálen.
Pojmenovat výpravnou filmovou sci-fi Ad Astra je mile staromódní nápad. Evokuje také školní učebnu dávnějších časů, tradiční klasické vzdělání, jistý optimismus, který se s ním spojoval. Per aspera ad astra. Přes překážky ke hvězdám. Žádný cíl není nedosažitelný, když se budeš dost snažit. Dnes ta latinská slova zároveň říkají: už je to dávno.
Opět se na sociálních sítích debatovalo o filmu, to hned srdéčko radostí poskočí. Důvodem bylo uvedení Nabarveného ptáčete Václava Marhoula na benátském festivalu (zdejší dílo se do soutěže na skutečně prestižním festivalu dlouhé roky nedostalo) a recenze na ně, z nichž některé byly nadšené (jiné zase ne). Rozhodně nepůsobily dojmem, že snímek v soutěži prošuměl bez zájmu, názory na něj byly tak či onak silné. Tak o tom pojďme diskutovat...
Většina kritiky přijala Jokera s nadšením (někdy až podezřelým), někteří recenzenti a angažovaní uživatelé sociálních sítí to dílo ale mají za „toxické“ a nezodpovědné.
Quentin Tarantino je jeden z vůbec nejobdivovanějších režisérů na světě, milují ho publikum i kritika. Zároveň je Tarantina možné považovat za tvůrce v jednom důležitém ohledu nepochopeného, jehož dílo velká část diváků i recenzentů nemístně redukuje. Tarantino je – v duchu často opakovaného klišé – „maniak z videopůjčovny“. Chlapík, který hltal snímky, jež byly v době vzniku považovány za filmový brak, vzhlížel k jejich tvůrcům a osvojoval si jejich postupy a později je dokázal přenést na jinou úroveň. Je to geniální filmový kolážista, který ve svých dílech dokáže kombinovat mraky odkazů na obskurní snímky dávnějších let. A právě kinematografie je jeho hlavním tématem, Tarantinovy filmy jsou především hry s divákem, a pokud o něčem vypovídají, tak o jeho nadšeném a zaujatém diváctví, jež dokáže přenést na publikum. Tohle zjednodušení je v nějaké míře pravdivé (klišé taková bývají), navíc vůči odbornému publiku i fanouškům vstřícné. Lidé se mohou předhánět, kolik odkazů a na jak obskurní kousky v Tarantinových filmech naleznou, a připadat si o to poučenější. Mohou tím ztratit ze zřetele umělce, který má tu nejobyčejnější tvůrčí ambici – postihnout ve svém díle svět a úděl člověka v něm, život...
Celovečerní dokumentární film britského režiséra Asifa Kapadii Diego Maradona je o... Diegu Maradonovi. A přiznávám, že jsem jím byl přiveden k tomu, abych přehodnotil svůj vztah k argentinské fotbalové hvězdě. Z protivného chlapíka se v mých očích stal strhující a tragickou postavou. Ta moje nechuť k Maradonovi byla dost možná generační fenomén, nepamatuji se ve svém okolí na nikoho, kdo by Maradonovi fandil, obdivoval ho. „Bůh fotbalu“ byl pro mnoho a mnoho lidí postavou spíš ďábelskou nebo aspoň iritující.
Ve věku 79 let zemřel v pátek v Los Angeles americký herec Peter Fonda, informoval podle agentury Reuters časopis People s odvoláním na hercovu rodinu.
Boj proti domnělé či skutečné cenzuře je v současné době koníčkem mnoha lidí ze všech částí politického spektra, každý jako kdyby čekal na svých patnáct minut mučednictví. Když jde ale o to, zavřít ústa někomu z druhé strany, velice rád si přisadí a nevidí v tom velký problém. V takové atmosféře je těžké dělat satiru, nejenom proto, že realita často předhání fantazii autorů. Stane-li se arbitrem přijatelnosti uměleckého díla nechápavá afektovaná osoba s přístupem na Twitter, nic dobrého z toho vzejít nemůže.
