V seriálu rozhovorů stárnoucího bílého muže s mladými herečkami muselo dojít na Hanu Vagnerovou. Typ gymnasticky založené ženy vamp s fatálním výrazem ostře inteligentního zraku a klasického profilu. Známá je z televizních seriálů a filmů, i když na svou opravdu velkou roli spíš pořád čeká. Autor na ni čekal též, několik měsíců, než se vrátí ze Spojených států, kam vždy na čas mizí. Pak došlo k setkání jednoho horkého dne na Vinohradech.
Poslední hlášení. Však už je taky načase. Volné chvíle čím dál častěji využívám k relaxaci ve formě zírání do stropu v hotelovém pokoji. I ta skřivánčí jatýrka se mi přejedla, člověk je prostě nemůže jíst pořád, však to znáte. Míra popletenosti stoupá, včera jsem se chtěl potěšit na půlnoční projekci Carpenterova hororu Mlha, dostavil jsem se tam však s lístkem na nějaký jiný film. Nejvyšší čas natáhnout i z posledních sil toulavý boty a přesunout se někam jinam. Ale nějaké zážitky ke sdílení mi ještě zbyly.
Zvuk je nenápadný prostředek, který přitom divákům zásadně určuje finální náladu filmu. Své o tom ví Jakub Jurásek, který letos společně s Janem Šulckem a Davidem Titěrou obdržel prestižní cenu Český lev za zvuk ve filmu Domestik. Jurásek má oproti jiným českým zvukařům výhodu zkušenosti studia na VŠUP, díky kterému má podle svých slov jinak nastavené filmové myšlení. Mladý filmař pravidelně spolupracuje s režisérem Tomášem Vorlem. Podílel se také na úspěšném seriálu Pěstírna.
Tři Češi letos dostali pozvání, aby se stali členy americké Akademie filmového umění a věd, která každoročně udílí prestižní ocenění Oscar.
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary začíná. Stovky fanoušků už před hotelem Thermal přivítaly hlavní hvězdu letošního ročníku, americkou oscarovou herečku Julianne Mooreovou i jejího manžela, režiséra Barta Freundlicha. Moooreová oblečená v žlutých šatech s tenkými ramínky a nápadnými volány se se svým typickým úsměvem vydala z červeného koberce mezi fanoušky. Dlouhé minuty se s nimi zdravila, podávala jim ruce, fotografovala se s nimi a rozdávala autogramy. Při slavnostním ceremoniálu pak dostala cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
Černobylská katastrofa poznamenala vnímání jaderné energie v očích celosvětové veřejnosti. V poslední době k tomu přispěl rovněž seriál z produkce HBO, který především ukázal řadu lidských chyb a lží, které k nehodě vedly. Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová v rozhovoru zdůrazňuje, že české jaderné elektrárny používají mnohem bezpečnější technologii a podobná nehoda v České republice nehrozí.
Horko k nesnesení, politika otravně monotónní a místy dost iritující, těžko se přesvědčit o tom, že něco je v tomhle světě skutečně důležité. Samozřejmě kromě dokumentárního filmu Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese, který byl čerstvě uveden na Netflixu, zájemci si ho asi mohou obstarat i nějak jinak. Je to film, který člověka přivede na jiné myšlenky. Nebo přesněji: přivede ho k myšlenkám na důležité věci. Jeden osmasedmdesátiletý umělec vzpomíná, jiný skoro šestasedmdesátiletý umělec to zaznamenává.
Konec hollywoodského trháku Rychle a zběsile 7. Jedna ze dvou hlavních postav, Brian O’Conner, se rozhodla, že už má dost dobrodružného života a usadí se se svou rodinou. Brian proto ve sporťáku dohoní svého nejlepšího kamaráda a druhého hlavního představitele Dominica Toretta, který se potichu vypařil z poslední sešlosti všech hrdinů, neboť nezvládá emoce. Brian zastaví vedle Dominica na křižovatce a křikne na něj: „Myslel sis, že odjedeš, aniž by ses rozloučil?“
Jednou za čas, odhaduji to tak na deset let, vznikne v čísi, obvykle mezinárodní produkci umělecký dokument na téma Vídeň na přelomu 19. a 20. století. Má to svoji logiku, neboť jde o téma přitažlivé ve všech ohledech. Kdyby si tak mohl člověk vybrat, o čem natočit umělecko-historický dokument, a hezky si u toho užít příjemných věcí a moc se přitom nezapotit, byla by to možná Vídeň fin de siècle.
Španělský režisér Pedro Almodóvar to má u publika, především toho jaksi vybíravějšího, dobré. Jeho filmy jsou úspěšné na mezinárodních přehlídkách, bývá jmenován mezi největšími evropskými tvůrci posledních dekád, zároveň si uchovávají dostatečnou vstřícnost vůči divákům, nijak ho nepřetěžují, často se pohybují na půdě nějakého žánru nebo si pohrávají s jeho pravidly.
Dramatická pětidílná minisérie Černobyl společnosti HBO má mít ruskou konkurenci, podle agentury RBK seriál o katastrofě na černobylské jaderné elektrárně z roku 1986 točí televize NTV s finanční podporou ruského ministerstva kultury. Podle scénáře, do něhož údajně RBK nahlédla, se ve filmu o černobylskou elektrárnu zajímá americká tajná služba CIA, jejíhož agenta hledá důstojník sovětské kontrarozvědky.
Na pódiu sedí na židli mohutný šedesátiletý muž v šortkách, z kterých by se dal složit malý stan. Holé nohy prozrazují těžkého cukrovkáře, košile podobná plachtě nedopne objemný břich, jenž připomíná obří glóbus. Ruce, které nepostrádají grácii, se občas zvednou, jako by se tělo nemotorně pokoušelo o vzlet. Trupu dominuje velká zarostlá hlava s daleko od sebe položenýma očima a velkými sumčími ústy, které bychom mohli klidně nazvat hubou, a jejich nositel by nebyl uražen.
Australský oscarový herec Geoffrey Rush dostal rekordní odškodné 2,8 milionu australských dolarů (44,6 milionu Kč) v případu, v němž zažaloval vydavatelství Nationwide News a deník The Daily Telegraph za pomluvu týkající se sexuálního obtěžování. Podle agentury Reuters o tom rozhodl ve čtvrtek australský federální soud.
Třicet let po popravě zažívá americký sériový vrah Ted Bundy velký „comeback“. Kromě množství výročím inspirovaných článků a televizních pořadů se také stal protagonistou hraného filmu Zlo s lidskou tváří (příští týden se objeví v českých kinech) a čtyřdílného dokumentu Ted Bundy Tapes dostupného na Netflixu, obojí režíroval Joe Berlinger. Ta dvě díla nejenom rekonstruují jeden slavný kriminální případ konce minulého století, pokoušejí se proniknout za Bundyho masku, podat jeho děsivý příběh jinak než jako senzační a morbidní podívanou.
Do českých kin vstoupí celovečerní dokument Zuzany Piussi a Víta Janečka Univerzity a svoboda, který se zabývá hlavními problémy světového i českého vysokého školství. Ve filmu hovoří mimo jiné lingvista Noam Chomski, bývalý ministr školství a profesor sociální psychologie Stanislav Štech či investigativní novinář Jiří Štický. Jedním z hostů nedělní brněnské i úterní pražské premiéry bude americký profesor Jeffrey Beall, který během svého působení na Coloradské univerzitě vyvinul metodiku na odhalování takzvaných predátorských vědeckých časopisů, které podle mnoha odborníků poškozují akademické prostředí.
Pětidílná minisérie Černobyl – koprodukce HBO a britské televize Sky – je velmi solidní dramatizace událostí, které před třiatřiceti lety vyděsily Evropu (vysílána je od 7. května). Autorům se podařilo zachytit všechny roviny katastrofy (nebo se jich aspoň dotknout) v sovětské jaderné elektrárně – drama na místě, jeho dimenzi politickou a také tu jaksi mytickou, přízračnou, která podněcuje imaginaci. Stačí už jenom to slovo Černobyl. Zní trochu jako z ruské pohádky, mohlo by označovat nějakou slovanskou verzi Tolkienova Mordoru. A vlastně označuje.
Mezi tisíci fotografiemi Václava Havla mají zvláštní význam ty, které pořídil koncem osmdesátých let Miloš Fikejz, nenápadný muž, který vypadal trochu jako John Lennon z období, kdy se ostříhal nakrátko a začal nosit kulaté brýle, jimž se pak už bude navždy říkat lennonky. Havel na nich zase vypadá trochu jako Redford v období, kdy hrál velkého Gatsbyho nebo Jeremiaha Johnsona. No dobrá, úplně tak nevypadá, ale trochu jo. Přesvědčit se o tom můžete na výstavě Fikejzových fotografií v galerii Lucerny.
Ve věku 75 let zemřel v úterý večer po těžké nemoci herec Václav Postránecký. Potvrdil to mluvčí Činohry Národního divadla Tomáš Staněk. Postránecký byl dlouholetým členem činoherního souboru první české scény, věnoval se dabingu a známý je z mnoha filmových a televizních rolí. Diváci ho znají z filmových pohádek či oblíbených televizních seriálů, například Byl jednou jeden dům, Cirkus Humberto nebo Četnické humoresky.
Internet zabil společný kulturní zážitek. Kdy naposledy nastala kulturní událost, kterou žil celý národ? Pět nejsledovanějších filmů české historie podle serveru Kinomaniak.cz jsou Poklad na Stříbrném jezeře, Vinnetou, Vinnetou – Rudý gentleman, Pyšná princezna a Sedm statečných. Poklad na Stříbrném jezeře podle všeho vidělo přes deset milionů lidí. Sedm statečných přes šest milionů. Není náhoda, že těchto pět filmů dodnes má velkou stopu v kolektivní paměti. Nejsledovanějším filmem minulého roku byl snímek Bohemian Rhapsody.
Film Nikdy neodvracej zrak, jímž se do německé kinematografie vrátil režisér Florian Henckel von Donnersmarck, má všechny atributy důležitého uměleckého díla. Na velké ploše (plus minus tři hodiny) vypráví velký, až románový příběh, ve kterém se spojují velké dějiny – nacistický režim a jeho vraždění, válečná zkáza Německa i jeho obnova v obou poválečných německých republikách – i historie osobní.
Australský herec Geoffrey Rush vyhrál soudní spor se společností Nationwide News a listem The Daily Telegraph. Soudce Rushovi, známému z divadla a oceněnému Oscarem za výkon ve filmu Záře, přiřkl za pomluvu ohledně sexuálního obtěžování odškodné 850.000 australských dolarů (14 milionů korun).
V českých kinech se potkaly snímky hvězd přicházející i odcházející generace amerických filmařů – Jordan Peele s filmem My a Clint Eastwood a jeho Pašerák. Jsou to díla rozdílná, jak to jenom jde, jedno až přehnaně ambiciózní, autor druhého jako kdyby už žádné ambice neměl, možná si myslí, že v určité fázi života už nejsou potřeba. A možná má pravdu.
Americkému herci Jussiemu Smollettovi se podařilo proslavit se možná ještě víc, než zamýšlel. Vymyslel pro sebe hlavní roli ve velkém příběhu, který strhne masy, a taky se mu to podařilo. Jenom povaha toho příběhu i charakter Smollettovy postavy naprosto neodpovídají jeho autorskému záměru. Chicagská justice k té absurdní story teď připsala adekvátně nesmyslné finále.
Na Českých lvech zvítězil film, který je do jisté míry návodem na kriminální chování. Dva potenciální chovanci diagnostického ústavu ukradnou auto a vyjedou si na výlet příšernou a vymrzlou krajinou asi severních Čech, toho eldoráda české strašlivosti. Jejich delikventní počínání, z kterého by v reálu asi šla na člověka hrůza, má ve filmu rysy jaksi tesklivého, posmutnělého romantismu, takže mladým zabijákům držíme palce.
O dokumentárním filmu Petera Jacksona Nikdy nezestárnou se v době jeho uvedení na podzim (čeští diváci ho budou mít šanci vidět na Febiofestu) psalo jako o mimořádném technickém výkonu. Režisérovi a lidem z jeho firmy Weta se podařilo dosáhnout toho, že filmové záznamy z fronty první světové války v něm vypadají (alespoň podle dnešních měřítek) „jako živé“. To je jistě pravda. Nikdy nezestárnou je ale také pozoruhodné filmové dílo.
Václav Havel byl bezesporu největším symbolem sametové revoluce, od níž v listopadu uplyne již 30 let. Dokumentarista Petr Jančárek měl od roku 2009 tu čest natáčet „zbytek jeho života“. Nyní chystá dokument „Tady Havel, slyšíte mě?“, jehož premiéra má být na podzim. Rozhodně by se nemělo jednat o pouhé sentimentální vzpomínání na stárnoucího prezidenta. K nákupu autorských práv na hudbu kapel jako The Rolling Stones uspořádal Petr Jančárek sbírku na Hithitu.
Koncem roku 2017 byl hollywoodský herec a scenárista Kevin Spacey vymazán z již dotočeného filmu Všechny prachy světa (All the Money in the World). Veškeré scény, ve kterých hrál, byly vystříhány a sehrány znovu s jiným hercem. Důvod? Spacey byl obviněn několika mladými muži ze sexuálního obtěžování.
Na čem jste byli naposledy v kině? Pokud je vám do 35 let, pravděpodobně vaše odpověď bude nějaký komiksový film od studia Marvel. Společnost Disney, která Marvel vlastní, je již čtvrtým rokem vládcem filmového byznysu.
Já se neinzeruju, řekl nejdřív Miloš Černoušek, herec, kterého pod jménem Cyril Drozda zná televizní národ z postavy alkoholického faráře v seriálu Most! Ale pro divadlo to udělám, řekl posléze. To divadlo se jmenuje HaDivadlo a Černoušek je v něm ústřední postavou od prostějovských začátků v první polovině 70. let. Vytvořil v něm desítky rolí, kterými utvářel charakter tohoto možná nejosobitějšího uměleckého divadla minulých padesáti let.
Před pár dny přišla zpráva, že v Paříži zavřeli poslední pornokino. Byl to už anachronismus, latimérie podivná, přežilá ze starých časů. Nikdo už do něj nechodil, ani náruživci, ani turisté, ani zoufalci, ani milenci, ani romantici. Jmenovalo se Beverley a „filmy pro dospělé“ promítalo ve druhém městském obvodě od poloviny 70. let.
