Severosyrské město Manbidž už nepatří radikálům z tzv. Islámského státu, ale syrským povstalcům. Město dobyli s podporou aliance vedené USA. O Aleppo se vedou tvrdé boje. Podle televize Al Jazeera povstalci prolomili blokádu města, které týdny obléhají vládní jednotky.
Unikátní rozhovor se zatčeným zradikalizovaným Němcem přinesl deník New York Times. Harry Sarfo se s dalším německým radikálem vydal do Sýrie na území ovládané tzv. Islámským státem, příslušník teroristické organizace ale Sarfa odeslal zpět do Německa. Nyní je v Brémách ve věznici s nejvyšší ostrahou a čeká na soud. Před jeho začátkem sdělil pro NYT, co IS chystá.
Syrské válkou rozpolcené Aleppo je na pokraji hladomoru. Letadla režimu Bašára Asada nadále podle všeho s podporou ruských stíhaček bombardují obklíčené území kontrolované povstalci a nedbají při tom 300 tisíc lidí, kteří jsou v oblasti uvězněni. Chaos, všudypřítomná smrt a nucená improvizace zdravotnického personálu je denním chlebem přeživších ve městě. Syrská armáda obsadila v posledních dnech jedinou přístupovou cestu do obklíčené východní části Aleppa Castello road.
Připomínáme si první výročí „uprchlické krize“, čili rok od léta plného pochopitelného strachu, ale i překvapivé hysterie. Snad tedy je vhodný čas ohlédnout se za loňskem v klidu.
Savon D’Alep. Zatímco na syrské Aleppo dopadají už roky bomby a rakety, ve městě se stále vyrábí podle starodávné receptury jeden z nejstarších přírodních produktů světa: proslulé aleppské mýdlo. A stále se, byť velmi obtížně a v mnohem menším množství než kdysi, vyváží do řady zemí. Před válkou se zde mýdlo vyrábělo v asi 200 tradičních továrničkách a dílnách, dnes jich zbylo zhruba deset.
Geografie ovlivňuje a determinuje politické dění – napětí, konflikty a války mnohem víc, než se běžně připouští. Když o této tezi Robert D. Kaplan před pár lety napsal celou knihu Pomsta geografie, jedno takové místo, kde dějiny musí obcházet kameny a topografii, opomenul. Možná kvůli rozloze, co nestojí za řeč.
„Domů jeďte,“ říká žena dvojici syrských uprchlíků s dítětem, kteří ji žádají o pomoc či radu. V jiném záběru jednoho z nejsledovanějších videí posledních týdnů na otázku běženců, jaká je tedy Česko pro uprchlíky vlastně země, další žena prohodí: „No good. Bad.“ A poradí, kam by jejich kroky měly směřovat: „Deutschland!“
S tím, jak každý měsíc letošního roku přinášel další a další Jobovy zvěsti z Blízkého východu – nekončící občanská válka v Sýrii, Al-Kaída se uchytává v Libyi, Islámský stát vyhlásil chalífát, uprchlická vlna graduje v krizi –, lze čím dál tím hlasitěji slyšet názor, že byla katastrofální chyba nechat padnout staré autokraty.
Problémy je třeba řešit v zemích, odkud uprchlíci přicházejí, zní jeden z rétorických úhybných manévrů politiků v současné uprchlické krizi. Jakým způsobem je západní země mohou pomoci řešit? Anebo to byly západní zásahy, které krizi způsobily?
Jediný týden stačil, aby se z Turecka, zdánlivě nezúčastněného pozorovatele ničivých bojů v sousední Sýrii a Iráku, stal aktivní hráč s ambicí určovat regionální politiku.
Izrael si dnes pod povrchem rozumí se saúdskými a egyptskými špičkami pomalu lépe než s Američany. Vladimir Putin byl vřele přijat v Egyptě a Saúdská Arábie jedná o nákupu ruských zbraní. To všechno bylo před pár lety nepředstavitelné. V diskusním salonu Týdeníku Echo rozmlouvali ředitel v Praze sídlícího rádia Free Iraq Sergej Daniločkin, redaktor Českého rozhlasu, politolog a religionista Jan Fingerland a Lukáš Goga, reportér a fotograf, který žil v Bejrútu.
Je vlna islamofobie, která u nás propukla, víc k smíchu, nebo k pláči? To je otázka, která v posledních týdnech zaměstnávala progresivní veřejnost. Rozhovor, v němž prezident vyjádřil názor, že lidé mají žít tam, odkud pocházejí, protiislámské vystoupení Tomia Okamury, přijetí uprchlických rodin ze Sýrie, demonstrace akce Islám v ČR nechceme, jíž se zúčastnila i poslankyně ODS Jana Černochová, a následné vystoupení vůdčí postavy iniciativy Martina Konvičky v televizi – to všechno dostalo útokem na Charlie Hebdo nečekanou brizanci.
