S tím, jak každý měsíc letošního roku přinášel další a další Jobovy zvěsti z Blízkého východu – nekončící občanská válka v Sýrii, Al-Kaída se uchytává v Libyi, Islámský stát vyhlásil chalífát, uprchlická vlna graduje v krizi –, lze čím dál tím hlasitěji slyšet názor, že byla katastrofální chyba nechat padnout staré autokraty.
Problémy je třeba řešit v zemích, odkud uprchlíci přicházejí, zní jeden z rétorických úhybných manévrů politiků v současné uprchlické krizi. Jakým způsobem je západní země mohou pomoci řešit? Anebo to byly západní zásahy, které krizi způsobily?
Jediný týden stačil, aby se z Turecka, zdánlivě nezúčastněného pozorovatele ničivých bojů v sousední Sýrii a Iráku, stal aktivní hráč s ambicí určovat regionální politiku.
Izrael si dnes pod povrchem rozumí se saúdskými a egyptskými špičkami pomalu lépe než s Američany. Vladimir Putin byl vřele přijat v Egyptě a Saúdská Arábie jedná o nákupu ruských zbraní. To všechno bylo před pár lety nepředstavitelné. V diskusním salonu Týdeníku Echo rozmlouvali ředitel v Praze sídlícího rádia Free Iraq Sergej Daniločkin, redaktor Českého rozhlasu, politolog a religionista Jan Fingerland a Lukáš Goga, reportér a fotograf, který žil v Bejrútu.
Je vlna islamofobie, která u nás propukla, víc k smíchu, nebo k pláči? To je otázka, která v posledních týdnech zaměstnávala progresivní veřejnost. Rozhovor, v němž prezident vyjádřil názor, že lidé mají žít tam, odkud pocházejí, protiislámské vystoupení Tomia Okamury, přijetí uprchlických rodin ze Sýrie, demonstrace akce Islám v ČR nechceme, jíž se zúčastnila i poslankyně ODS Jana Černochová, a následné vystoupení vůdčí postavy iniciativy Martina Konvičky v televizi – to všechno dostalo útokem na Charlie Hebdo nečekanou brizanci.
