Veřejnosti ne příliš známý architekt jedněch z nejavantgardnějších projektů minulého století dostal ke konci svého života příležitost zrealizovat šestici monumentálních staveb, které snadno rozpoznáte i z letadla po odletu z Ruzyně. Přestože kladenské věžáky dnes oslavujeme jako zcela unikátní architektonický soubor evropského významu, Josefa Havlíčka vyčerpaly po psychické i fyzické stránce a přispěly k jeho předčasné smrti.
Špičkový design by měl být právem, nikoli výsadou. To je motto jedné z nejvlivnějších amerických architektek posledního půlstoletí, o které se v Evropě sice moc nemluví, za oceánem už ale už po několik dekád spoluurčuje vývoj své profese, do níž vnáší empatii i velké odhodlání měnit věci k lepšímu. Její postavení nedávno stvrdilo nejvyšší ocenění za celoživotní přínos architektuře, na jaké může americký architekt či architektka dosáhnout.
Vynořila se nám speciální kategorie ohrožených budov: významné stavby socialismu. Tím nemáme na mysli přehrady vltavské kaskády nebo nějakou elektrárnu s nejvyšším komínem v republice. Ani unikátní a možná unikátně bizarní, ale celkem vzácné budovy ve stylu čisté sorely z 50. let. Máme na mysli stavby ve stylu moderním z doby pozdější, z 60. až 80. let. Byť se za zachování některých z nich postavil i Klub Za starou Prahu, v rámci snahy o ochranu památek se jedná o velmi specifickou kategorii.
Nejvyšší budova a první mrakodrap v Česku by měl vyrůst v letech 2034 až 2035 v Ostravě a o výsledném návrhu rozhodne mezinárodní architektonická soutěž. Plánovaná multifunkční výšková budova Ostrava Tower, která by se měla postavit v ostravské Karolině, bude vysoká 175 metrů a rozpočet se odhaduje na 2,5 miliardy korun. Budova bude složená z administrativní a obytné části, kde dolní část budou tvořit kanceláře a horní počítá i s hotelem.
Zajistit jeden nový byt každou hodinu. To je aktuální cíl strategie, kterou loni schválilo pražské zastupitelstvo, aby hlavní město dokázalo do budoucna zajistit dostatek bydlení pro stále se zvyšující počet svých obyvatel. Nová výstava v Centru architektury a městského plánování (CAMP) pomocí přehledných grafů a čísel seznamuje s kontextem bytové krize, kterou pociťuje stále víc Pražanů.
Desítky architektů žádají politiky o zachování a opravu železničního mostu pod Vyšehradem. Jako kulturní památka je podle nich neodstranitelný. Pod dopisem, který je adresovaný například vládě, prezidentovi nebo primátorovi, je více než 80 podpisů. Za architekty o tom informoval Jakub Havlas. Ministr dopravy Martin Kupka (ODS) v pondělí uvedl, že rozhodnutí o budoucnosti mostu přes Vltavu mezi pražským Podskalím a Smíchovem by mělo padnout do konce letošního roku.
Česko má od konce minulého roku novou nejvyšší dřevostavbu – v porovnání se zahraniční produkcí to sice vůbec žádný čahoun není, pro nás s naší zastaralou legislativou, brzdící rozvoj moderních staveb ze dřeva, je to však i tak důležitý impulz a příslib nové éry stavebnictví.
Od roku 1989 se toho v areálu Pražského hradu po architektonické stránce odehrálo víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Ve většině případů jde o drobné zásahy a úpravy, které při procházce ani nezaznamenáte, najdeme tu ovšem také několik výrazných stavebních intervencí vnášejících do památkově bedlivě střeženého prostředí nové impulzy – a nutno zdůraznit, že zpravidla velmi kvalitní. Celé toto období si můžeme rozparcelovat do třech dekád reprezentovaných třemi českými prezidenty, kteří se k podobě hradního areálu chovali zcela rozdílně.
Pražský magistrát zveřejnil návrh vizualizace nového autobusového terminálu na Černém Mostě. „Pražané ze sídlišť si zaslouží mít okolo sebe moderní a pěkné prostředí. Je ostudou, že se tomu dřív nikdo nevěnoval,“ prohlásil dosluhující pražský primátor Zdeněk Hřib s tím, že autobusový terminál využívá denně stovky lidí, kterým prostředí nevyhovuje. Za návrhem „výkladní skříně“ Černého Mostu stojí architektonický ateliér re:architekti.
Jako kosmická loď ze sci-fi filmu schovaná za štukovanými fasádami historického činžovního domu. Tak působil dnes již neexistující interiér bytu vlivného londýnského kritika architektury, který pro něj začátkem 80. let vypracoval Jan Kaplický. Teď se na toto málo známé dílo neofuturistického architekta zaměřuje výstava v pražské Winternitzově vile.
Měl to být jeden z největších projektů Karla Pragera, kterému se průběžně věnoval od šedesátých až do konce sedmdesátých let. Na území zvaném Pelc-Tyrolka v trojské kotlině se podle jeho návrhu zamýšlelo vybudovat rozlehlý vysokoškolský areál zahrnující fakultní budovy, menzu i koleje. Stejně jako v mnohých dalších případech však z původního Pragerova návrhu sešlo, ba co hůř – postavil se jen jeho fragment působící nemístně a až smutně osamoceně. Na jedné straně krásné místo pod skálou na pravém břehu Vltavy nedaleko zoo totiž od napojení na širší okolí odřezává spleť mnohaproudových silnic.
Během poválečného hospodářského růstu docházelo ve Francii k obrovským soukromým i veřejným investicím do rozvoje cestovního ruchu v horských oblastech. Jedním z těch nejambicióznějších (a esteticky nejradikálnějších) projektů byla výstavba odlehlého střediska, kde se mělo sportovat v architektonicky a umělecky velkolepém areálu.
Stačí vzít za kliku postranního vchodu do Rudolfina a náhle vstoupíte do úplně jiného prostředí, než jaké tento neorenesanční palác hudby nabízí – je to svět plný barev, rozličných materiálů, povrchů a nevšedních detailů. Vítejte ve zbrusu nových prostorech edukačního centra České filharmonie. Realizace z dílny 0,5 Studia dokážete mezi tuzemskou produkcí obvykle poměrně snadno rozeznat. Hlavně v otázce interiérové tvorby totiž patří mezi nejoriginálnější tvůrce u nás.
Vylézt na brněnský Špilberk se vyplatí kdykoli a bez bližšího důvodu, ale když už se tam člověk ocitne, neměl by si nechat ujít výstavu, jež zároveň může být důvodem a motivací toho ocitnutí. Do 5. února tam oslavuje své šedesátiny Oddělení dějin architektury, což je instituce, kterou jako součást Muzea města Brna v roce 1962 založil brněnský historik umění Iloš Crhonek, který k tomu navíc loni oslavil devadesátiny.
V hrabství Dorset se už přes tři dekády rodí jeden rozporuplný projekt, který král Karel III. pojal jako manifest toho, jak má podle něho vypadat správná architektura a co vše potřebuje dnešní město. Přestože jednotlivé budovy laciným způsobem napodobují gregoriánský styl osmnáctého století, v něčem si z Poundbury mohou vzít příklad i nově budované čtvrti po celé Evropě.
Architekt David Kotek tvrdí, že lokalita je vždy mnohem důležitější než dům samotný. Dům lze totiž upravit, přizpůsobit aktuálním potřebám, širší okolí udávající atmosféru místa však přetvoříte jen stěží. A příběh jeho po všech stránkách nevšedního bydlení architektovo přesvědčení stvrzuje. Na starý větrný mlýn narazil David Kotek náhodou při svých pravidelných vyjížďkách na kole po Ostravsku, odkud tento šestačtyřicetiletý architekt pochází.
Jedenadvacet let čekání je u konce. Po únavných odkladech a průtazích se o víkendu konečně otevřel nový areál Slovenské národní galerie. Vůbec největší slovenská investice do veřejné kulturní stavby od revoluce přinesla nejen nové výstavní prostory, ale také probudila k životu spící kus města.
Náprava chyb minulých generací. Tak by se dal stručně vystihnout jeden ambiciózní projekt městské regenerace, který se rodil dvacet let. Tam, kde se od sedmdesátých let v několika pruzích proháněla auta vysokou rychlostí, opět líně teče voda, bzučí včely a dovádějí místní obyvatelé.
Pro prosperujícího českého továrníka navrhli pokrokoví mladí architekti na sklonku třicátých let 20. století jednu z nejnákladnějších funkcionalistických vil v celém Československu, ze které se však po sametové revoluci záhy stal vybydlený squat. Majestátní stavba se nyní po mimořádně pečlivé rekonstrukci trvající patnáct let poprvé otevřela veřejnosti. Důvodem žalostného stavu kdysi reprezentativní vily byly restituční a majetkové spory v devadesátých letech.
Litomyšl je hlavní město české architektury. Zaznělo už nesčetněkrát. Je to možná fráze, ale je ji třeba čas od času napsat, protože jde o stále platný fakt. Možná poprvé, jak uvádí Petr Volf v přemluvě knihy Nezouvat, prosím, už na začátku devadesátých na nebývalý rozpuk historického města upozornil v textu pro časopis Architekt teoretik umění a architektury Rostislav Švácha. Snad nejvíc je ve spojení s moderní, ale hodnotnou proměnou města jmenován architekt Josef Pleskot, ale v Litomyšli se prosadili i další architekti a jejich ateliéry.
Nedělní zápas mezi domácím Katarem a Ekvádorem zahájil dvaadvacátý fotbalový šampionát – historicky nejdražší mistrovství světa, ve kterém jde víc o demonstraci moci a zdrojů pořadatelské země než o samotný sport. A architektura stadionů tomu jasně odpovídá.
„Výjimečný architektonický počin.“ Tak zhodnotila mezinárodní porota letošního vítěze nejsledovanější soutěžní přehlídky architektury u nás. Stalo se jím vlastní bydlení architektů Jiřího a Barbory Weinzettlových, které si vytvořili úchvatnou přestavbou starých domů na jihu Čech. Tato volba však s sebou zároveň nese otázky, jakým typům architektonických projektů by se v dnešní době mělo dostávat těch největších poct a pozornosti.
Pokud se dnes projdete Honěticemi, poklidnou vesničkou jihozápadně od Kroměříže, na první pohled vás tady asi nic nepřekvapí. Jednu „specialitu“ ale možná sami po chvíli rozluštíte. Ocitáte se totiž prakticky výhradně mezi původními obyčejnými venkovskými domy a hospodářskými objekty – některé už dlouho chátrají, jiné mají za sebou více či méně zdařilou rekonstrukci. Dokazují to i údaje Českého statistického úřadu – v roce 1869 v Honěticích stávalo třiasedmdesát domů, roku 2011 osmašedesát.
Hlavní cenu v soutěži Česká cena za architekturu získali Jiří a Barbora Weinzettlovi za návrh svého rodinného Domu na Kozině v Trhových Svinech na Českobudějovicku. Byli mezi pěti finalisty letošního ročníku, do kterého se přihlásilo 201 realizací dokončených v posledních pěti letech. Soutěž pošesté organizovala Česká komora architektů, vítězové si pro ocenění přišli do Fora Karlín.
Včera uběhlo sto padesát let od narození jednoho z největších výtvarných umělců téhle země Františka Bílka (1872–1941). Tramvaj, když vystoupá z Malostranské po Chotkově silnici k Pražskému hradu a k Dejvicím, míjí po levé straně dům, na nějž pohled nikdy úplně nezevšední. Je to „stavba ve smyslu klasného pole“, svatyně nad Prahou, „chrám i tvrz“, zkrátka Bílkova vila. Stojí za to si tam zajít na odpolední procházku. Právě teď, kdy se brzy setmí, vynikne Bílkův ateliér ve zvláštní kráse.
Ve Velké Británii proběhlo udílení tamních nejprestižnějších architektonických cen, které každoročně pořádá Královský institut britských architektů. Projekty ve finále ukázaly, jak se architekti a investoři mohou vypořádat se stále sílícím tlakem na snižování uhlíkové stopy budov a celkovou udržitelnost – a to více či méně příkladným způsobem. Ještě ani nedošlo k oznámení výsledků, a kolem Stirlingovy ceny to letos začalo pořádně vřít.
Hlavní cenu soutěže Grand Prix Architektů - Národní ceny za architekturu pro rok 2022 získal projekt pražské Kunsthalle. Přestavba bývalé trafostanice na místo pro výstavy a další kulturní projekty je dílem autorů Jana Schindlera, Ludvíka Seka a Zuzany Drahotové ze společnosti Schindler Seko Architekti.
Žádný nadšenec do architektury nesmí při návštěvě Beskyd vynechat zhruba třítisícovou obec Čeladnou, která se navzdory své velikosti může pochlubit hned několika stavbami navrženými známými českými architekty: od luxusního hotelu Miura prošpikovaného uměním po novou originální vlakovou zastávku. Podobné stavby zde začaly vyrůstat zhruba v posledních deseti letech spolu s rozvojem turistického ruchu, který tuto horskou vesničku proměnil k nepoznání.
Rekonstrukce, konverze, regenerace. To jsou hesla, která už pár let hýbou soudobou architekturou po celém světě. Namísto uhrančivých novostaveb dostávají přednost spíš pokornější zásahy a práce se starými objekty. Svou zásluhu na tom má vedle stále většího důrazu na udržitelnou architekturu (nikoli jen ve smyslu environmentálním, ale i sociálním a ekonomickém) také přesycenost vizuální pompézností, která je při řešení dnešních problémů příliš slabá.
Stát se o památky, které má svěřené, stará asi tak na padesát procent. Norma má být stoprocentní péče! Památky v rukou státu nemají mít chybu. Tak je to v Bavorsku nebo v Rakousku. Nechápu, proč by to nemohlo být u nás. – To říká Zděnek Troup, člověk, který doslova vyrval z trosek klášter Zlatá Koruna u Českého Krumlova a který léta objížděl a mapoval stav státních objektů, hradů, zámků, klášterů. Nemůže se smířit s tím, že se někdo, kdo to má jako povinnost, „nechová s péčí řádného hospodáře“.
