Premiéra, která se povedla. Nejvyšší, nejdelší a nejstrmější převis v Česku byl poprvé volně přelezen světovou špičkou ve sportovním lezení, Adamem Ondrou. Příklepový strop v propasti Macocha český horolezec označil za " dobrodružný, obtížný a jedinečný zážitek".
Úřady v severoněmeckém Hannoveru povolily odstřel vlka, který roztrhal 13 hospodářských zvířat, mezi nimi i poníka, který patřil šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové.
O původu jabloní se vedly léta učené spory a obecně se mělo za to, že jde o složité křížence různých druhů za posledních tisíc let nesčetněkrát šlechtěných. Oxfordské výzkumy, zdá se, tuto tezi přinejmenším nahlodaly a našly prapředka všech jabloní, totiž jabloň Sieversovu (Malus sieversii), v údolí na hranicích Kazachstánu a Číny, nazývanou v této části světa „alma“. Pokud vám to něco připomíná, nechte se unášet fantazií. Původ jabloně domácí tak vězí zřejmě někde ve Střední Asii a její putování začalo docela dobře na káře spolu s hedvábím či jiným tovarem cestou na západ.
Položil jsem si tuhle děsivou otázku, v které nelze vyhrát. Je to tenký led těsně pod bradou. Začít musíme tím, že jsme věnovali osmdesát procent uličního prostoru automobilům, mezi nimiž se po zbývajících stezkách prodírají nebozí chodci. Sloupy veřejného osvětlení a stromy jsou posledními statickými mohykány, hájícími vzpomínku na to, že ulice patřila lidem. Ne že bych byl nějaký megakoloběžkář, to ne. Jen to popisuji, jak to je. Když začneme dělat nějakou ulici, požadavek je vždy jednoznačný.
Bolševník, křídlatka, zlatobýl a netýkavka žláznatá jařmí naši domácí květenu a nikdo o tom nemá nejmenší pochyby. Domácí a přespolní netýkavky spolu taky svádějí lítý boj v našich lesích a mohlo by se zdát, že jsme se ocitli doslova uprostřed bitevní vřavy. Jistě sledujete, jak uvědomělé ptactvo zobe pouze naše domácí hořké jeřabiny, zatímco vetřelé americké přeslazené muchovníky nechává ladem. Podobně každá slušně vychovaná včela nikdy nenavštíví echinaceový květ, i kdyby jeho nektar byl sebesladší, protože americkou květenu zásadně nevizitýrují.
Většina z nás žije tak nějak v cyklu Demetřiny kletby a přežívá mrtvou třetinu roku v hnědi, čekajíc na jarní probuzení. Tím pro nás začíná nová sezona. Kytky to mají trochu jinak. V průběhu jara roztahují velmi účinné solární panely, na které spotřebují veškeré úspory z loňského roku. Dokud se prodlužuje den, jsou povzbuzovány ke stále větší listové ploše a většímu množství světelných benefitů. Zdali kvetou předtím, nebo potom, nehraje roli. Na to mají v zásobním skladu zvláštní kapitolu.
České sociální sítě před několika týdny zaplavila svými klipy iniciativa Sázíme Česko. V tom stěžejním se dva mladí muži z Teplic – Filip Hradil a Richard Krajník – představují jako kluci, co chodí běhat do lesa a nedávno si všimli, že s lesy není něco v pořádku. Začali studovat klimatickou změnu a „najednou to všechno začalo dávat smysl: proč jsou všude ve světě rok od roku vyšší teploty, největší sucha, největší bouře, tornáda a požáry větší než kdykoli předtím“. Richard s Filipem spustili sbírku na zalesňování planin. Stojí u základů takových občanských kampaní erudovaná věda a za jakých podmínek dává vysazování smysl? O tom je Salon Týdeníku Echo.
Dobývací sezona je v plném proudu. Nečekejte ovšem ode mne zprávy z bojiště. I když naše pole tak leckdy vypadají. Školkaři s růžemi, ovocnými stromky a stromy tak nějak začali, ale my perenáři, tedy pěstitelé zahradních květin, už nějaký čas dobýváme. Kytku za kytkou. Princip je docela prostý. Vysadíme rostliny coby matečný porost. Dva či tři a více let je pěstujeme, následně dobudeme, rozdělíme na malé oddělky a prodáme. Někomu tyto věty přijdou jako nošení dříví do lesa, jinému objevuji španělskou vesnici.
Moc se o tom nemluví, ale parky jsou plné našich vzpomínek. Se stromy si celý život budujeme mimoděk nevyslovené pouto a nikdy si to neřekneme. Začíná to někde mezi bukvicemi a mechem, které jsou figurkami našich her. Pokračujeme kradmými pohyby v lovení kaštanů, které komorně žmouláme v kapse, aby je pak kdosi vyhodil po týdnech svrasklé z kapes kabátů s neomluvitelným zamručením. Když takovou oběť najdeme zjara při úklidu auta, cukne nám koutek a pak ji zahodíme. Pošetilé.
Palbu na odvedence v ruském Belgorodu, která si vyžádala nejméně 11 životů a 15 zraněných, zřejmě způsobili muslimští Tádžikové. Podle očitého svědka je urazil podplukovník Andrej Lapin, který v proslovu nazval islámského boha Alláha zbabělcem. Ruské ministerstvo obrany útok označilo za teroristický čin. „Řekli ‚tohle není naše válka‘ a pokusili se sepsat prohlášení, že už nechtějí sloužit,“ uvedl očitý svědek podle televizní stanice Astra.
Frank Lloyd Wright nepochybně proslul svým domem nad vodopádem, který svým posazením do divočiny inspiroval a inspiruje architekty po generace. Domy v lese najdete i u nás, třeba u Jana Kouly nebo Josefa Kumpána. Ne každá stará vila začínala coby Baba na kozím vršku a les kolem ní přineslo století. Láká to i dnes. V libretu ke stavbě se obvykle píše něco o tom, kterak byla architektům z duše odporná myšlenka byť jen poškodit jediný strom a jak komplikované a nákladné bylo celou stavbu vymyslet a poskládat bez sebemenšího kontaktu s divočinou,
Je to pořád dokola, zdá se. V období kolem komunálních voleb se žongluje počty vysazených stromů a politici neváhají sáhnout i po mnohamístných číslech. Pečlivě si všímám těchto výchlubků a hledám, kdo do své bilance připíše ten dovětek „… a všechny rostou“. Máme ale asi smůlu. Nějak jsem nenarazil na starostu či zastupitele, který by měl možnost a odvahu pochlubit se skutečně rostoucími stromy. O to víc mě pobavila stránka, která sčítá dlužné stromy a tváří se, že je rozčilený daňový poplatník požaduje. Ano, není těžké uhádnout, že jde o ten kouzelný milion.
Yves Gosse de Gorre je, troufnu si tipnout, většině našinců zcela neznámou tvůrčí osobností zahradního umění. Ba dokonce i v kruzích profesionálů bychom nepochodili a zřejmě tomu tak i zůstane. Les Jardins de Séricourt najdete v Pas de Calais na severozápadě Francie. Objevil jsem je kdysi docela náhodou. Snad mě oslovily nějakým detailem použití hortenzie, možná mým oblíbeným ořeším (lískovým), které k evropské zahradě tak hezky umí patřit.
Nejspíš jste si všimli, že léky, v kterých je paracetamol, se můžou jmenovat mnoha různými jmény. Jsou všechny stejné? Také glyfosát se nám nezakuklil pouze do přípravku Rotundu, ale má mnoho jmen. Účinná látka se schovává pod řadou obchodních názvů. Člověka to může i docela zmást, zvlášť když obchodní název zůstane a účinná látka se změní ve vcelku neškodnou kyselinu. Naštěstí mezitím zakázali účinnou látku, po které bychom zaručeně všichni zblbli o poznání rychleji.
Měl jsem v poslední době několik zajímavých příležitostí, které spolu zdánlivě nesouvisí. Předně byl slavnostně vykopnut míč soutěžního dialogu pražským Vrchlického sadům, což bude bezesporu největší krajinářská výzva této země; přihlásilo se již dvacet šest týmů, které toto území chtějí řešit. To je skvělá zpráva. Také jsem se zúčastnil tiskovky k soutěži Adapterra Awards, která si mezi projekty reagujícími na změnu klimatu razí cestu k dobrému cíli prospěšnému nám všem. O dílech s tímto společným jmenovatelem je nutné především vědět a poznání o nich sdílet.
Ničivý požár v Českém Švýcarsku vede k otázce, kam směřuje ministerstvo životního prostředí pod novou ministryní Annou Hubáčkovou. Jejím hlavním poradcem a jakýmsi ideologickým majákem úřadu je Libor Ambrozek. Dlouholetý předseda Českého svazu ochránců přírody už v sídle ministerstva naproti pražské Slavii kdysi působil, byl ministrem ve Špidlově, Grossově a Paroubkově vládě. Ambrozek je dlouholetým členem KDU-ČSL, Hubáčková je nestranice, ale i ona ve vládě za lidovce. Kromě národních parků hovoříme i o globálním oteplování, zákazu klasických aut nebo zavírání uhelných elektráren.
Medvědi na Slovensku ztrácejí plachost a kvůli nezabezpečeným nádobám na odpad či kvůli vnadištím se zdržují i blízko lidských obydlí. Slovenský úřad Státní ochrana přírody (SOP) to uvedl v reakci na výsledky studie, podle které populace medvěda hnědého na Slovensku čítá kolem tisíce jedinců a zřejmě není přemnožena. Úřad SOP na studii spolupracoval s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy.
Pokud si říkáte „Co je to zase, himbajs, za slovo?“, tak vám hned fandím, ale moc se tomu věřit nedá, protože uniknout tomuhle výrazu je v posledních letech dost obtížné. Doráží ze všech stran. Snad kdybyste po třiceti letech těžkého žaláře vyšli do zahrádek, mohlo by vás překvapit. Právě tehdy se totiž v odborné obci objevilo toto nové slovíčko a s ním se nám tady rozmohl takový nešvar. Nebojte, není to žádná národní disciplína, mulchen i mulching proběhl celou Evropou, ba dokonce celým světem.
Ropa začátkem týdne zlevňuje. Severomořská ropa Brent klesla pod 100 dolarů za barel. Přispěla k tomu statistika o oslabení aktivity ve zpracovatelském průmyslu v Evropě a Asii, která negativně ovlivnila výhled poptávky. Investoři vyhlížejí zasedání skupiny těžařských zemí OPEC+, jež se bude konat ve středu. Cena severomořské ropy Brent po 17:15 SELČ vykazovala pokles o 3,1 procenta na 100,75 dolaru za barel. Dříve během seance klesla až na 99,16 dolaru za barel.
Každoročně pořádáme v zahradnictví letní perenářskou školu. Z různých škol k nám přes léto přicházejí na týdenní turnusy studenti a střídají různé práce. Nejspíš by to byla docela obyčejná praxe, ale my jim za tu letní pomoc nabízíme i zimní turnus. Ten už je čistě teoretický, dejme tomu vzdělávací. Překvapivě to není celé zdaleka o kytkách, ale především o takové cestě časem. Oni se podívají do budoucnosti, my do minulosti. Hrnkování je něco jako draní peří, tedy především vcelku monotónní práce u jednoho stolu, kde se semelou živí mrtví.
Klimatická změna, kůrovcová kalamita, lidský faktor včetně možného úmyslného žhářství a také pozdní a pomalý zásah příslušných orgánů. Požár v Národním parku České Švýcarsko trvá již od neděle a začíná další fáze, hledání viníka. Zmíněné argumenty využívají občané i politici k tomu, aby svalili vinu na to, či ono. Policie přitom uvádí, že sice má určité indicie, jak požár mohl vzniknout, zatím jí ale chybí svědectví, které by objasnilo příčinu. A tak lidé spekulují.
„Jak mám poznat, jestli ten strom u nás v ulici sázejí správně, nebo špatně?“ ptáte se často. Radnice se předhánějí v superlativech a omlouvají svá předchozí selhání. Přitom to může znít docela slibně: „Stromy nahradí dříve odstraněné platany, na nichž se podepsalo dlouhotrvající sucho i městské prostředí. Akáty druhu Umbraculifera jsou vhodné právě do městského prostředí a v koruně dorůstají kolem dvou metrů do výšky i do šířky. Při jejich výsadbě byla do půdy přimíchána speciální směs včetně mykorhizní houby, bakterií, organických hmot i minerálů, které budou pomáhat stromy dlouhodobě vyživovat.“ To stojí za úvahu. Platan je ve městě jako doma a i v jižní Evropě je schopen v docela extrémních přísušcích urbanizované prostředí zvládat. Také jde o dominantní strom, který poskytuje široké portfolio ekosystémových služeb. Ve srovnání s ním je kulovitá odrůda akátu skutečně trpaslík. Strom jako strom?
Jednou za deset let se kousek Nizozemska promění k nepoznání prostřednictvím zahradnické výstavy zachycující obvykle velmi opulentně stávající stav zahradní kultury v Evropě. Více než 400 zahrad a krajinářských kompozic najdete na šedesáti hektarech ostrovní krajiny při městečku Almere. Sezonní záležitost, která očekává dva miliony návštěvníků ze 178 dní, je otevřena od dubna do října. Největší událost svého druhu v Evropě otvírá král a participuje na ní 33 zemí. Holanďané vodní kompozice umějí a je na co koukat.
Minulý týden byl v Praze známý portugalský analytik a konzultant Bruno Maçães. Představoval tu české vydání své poslední knihy Svět změny. Civilizace na prahu nové éry (INFO.CZ). V originále vyšla kniha před rokem, kdy se některé okolnosti pandemie mohly jevit naléhavěji než dnes. Maçães si je nicméně jist, že lekce z pandemie s námi zůstane, ba co víc, bude využita i v klimatické politice.
Do světa rostliny vtrhly polyploidy v nevídané míře a vcelku bez nadsázky zachránily planetu před hladomorem. Zejména šlechtěné obiloviny spolu s umělými hnojivy plní regály pekáren. Tetraploidy ale plní již desítky let také mnohé zahrádky a postupně jsme se jich dočkali u mnoha druhů okrasných rostlin. V několika případech se dokonce objevily fertilní odrůdy, které lze dále množit semenem a všichni šlechtitelé postupně veškerý materiál převedli právě do tetraploidů. Typickým příkladem jsou kosatce. Proč?
Příběh naší rodinné sbírky šeříků najdete v mnoha různých obdobách po celé republice a docela se sobě podobají. Obvykle se o nich píše ve slavnostních květnových dnech a jejich příběhy jsou milou vzpomínkou v albu rodinné paměti. Po odkvětu si na ně zpravidla celý rok nikdo nevzpomene, protože „bez“ snese opravdu hodně. Přitom krása šeříků je zejména o péči po odkvětu a naši dědové to dobře věděli. Ten pravý kus historie začíná tehdy, když si položíte otázku, co s těmi parkosy uděláme?
Každá obec, kraj či údolí mívaly svého štěpaře. Tedy člověka, který uměl roubovat a šlo mu to. Dnes máme od toho ovocné školky a tam si k podzimu nakoupíme stromků víc než dost. Kolem Ctěnic na severním okraji Prahy býval takovým štěpařem Rudolf Polický. Vysázel po okolí tisíce ovocných stromů a ještě dnes se občas zastaví v zahradě někdo, komu přerouboval ten či onen strom. Tento znalý pomolog vysadil na hlavní ose směrem k zámku alej hrušní.
Rostliny mají různé podivné mimikry. Existuje javor, co se tváří jako habr, denivky, co vypadají jako orchideje, tulipány, co vypadají jako pivoňky, a pivoňky, co vypadají jako kopr. Proč zrovna jako kopr? Odpověď je vlastně docela jednoduchá. Tyto úzkolisté pivoňky rostou na východ od nás ve stepích a řada rostlin se brání velkému odparu v suchých měsících právě úzkými listy. Takový hlaváček jarní by v listu mohl také leckoho zmást.
Jihomoravské městečko postihlo nanejvýš nepravděpodobné rozhodnutí. Na začátku stála docela obyčejná stížnost na medovici opatlávající v sezoně auta parkující pod stromy. Výsledkem je zničené stromořadí krásných mladých babyk v nejlepších letech. Co by za to jiná města dala! Ne, vážně, takové pěkné babyky jsou velká drahocennost. Dnes patří mezi nejčastěji sázené stromy, jelikož jsou odolné vůči suchu, městskému prostředí, mají velmi pěkný střední vzrůst a ještě k tomu jsou domácí, tudíž vyhoví i v okrajových částech sídel v kontaktu s krajinou.
Vlhošť je kopec v severních Čechách. Vypadá jako Říp, ale je o něco větší – má výšku 614 m. Leží pár kilometrů na východ od Úštěka a asi 15 km západně od Máchova jezera. Ze severu je omezen obloukovitou sníženinou, ve které leží nejkrásnější rybníky severních Čech, jako je Dolanský, Milčanský, Holanský, Novozámecký rybník, a dále k jihovýchodu Máchovo jezero a Břehyňský rybník. Ze všech ostatních stran jej lemují pískovcové rokle. I když jsme nepočítali ty úplně nejmenší, tak jen kolem Vlhoště mají celkovou délku 50–60 km. Je to sice jeden kopec, ale kolem něj leží celý skalní labyrint.
