Když se člověk začal kdysi trochu zajímat o Karla Čapka, tak ho jeho smrt, od které včera uplynulo osmdesát let, nepřestala nikdy mrzet. Zároveň je jisté, že předčasná smrt v 48 letech ho ušetřila před režimy, ve kterých by nemohl existovat a přežít, jak to ukázal osud jeho bratra Josefa. Každá smrt je smutná a jednou nutná, jenže smrt lidí, jako byl Karel Čapek, se nás nějak dotýká i dnes právě proto, že to byla křivda.
Pro některé události existuje minimální pravděpodobnost, že se mohou stát. Dala by se mezi ně zařadit tsunami, která stejně jako na Vánoce před čtrnácti lety spláchla region turistických středisek do Indického oceánu. Proč by se měla právě tato událost opakovat? Přesto se znovu stala.
V Británii dokázal strach z dronu na 37 hodin paralyzovat letiště a desetitisíce pasažérů. Zčásti je to daň za pokrok technologií, zčásti za vyměknutí naší civilizace.
Maďarský premiér Viktor Orbán je pod intenzivní palbou institucí Evropské unie a všemožných morálních arbitrů od chvíle, kdy se v roce 2010 po osmileté přestávce znovu ujal vlády nad Maďarskem. V posledních dvou volbách získal jeho Fidesz ústavní většinu, takže Orbán má velký manévrovací prostor. A hojně ho využívá. Změnil ústavu, postavení Ústavního i dalších soudů. Zasáhl do veřejnoprávních médií. Zestátnil Maďarům soukromé úspory v penzijních fondech, když se země po finanční krizi ocitla v dluhové pasti.
Jsem nemocný člověk a potřebuju pomoc. Těmito slovy měl podle německého týdeníku Der Spiegel reagovat reportér Claas Relotius, když byl konfrontován s důkazy, že si ve svých oceňovaných reportážích právě pro Spiegel často bohapustě vymýšlel. V něčem je to dobově velmi příznačná reakce – útěk od odpovědnosti k diagnóze, zaujímání pozice oběti nebo také oběti. Nemocný člověk nemůže nést vinu za to, jak se jeho nemoc projevuje. Vyčítat Relotiusovi jeho vylhané texty by z toho hlediska mělo být stejně nesmyslné jako vyčítat kašel chorému tuberkulózou. Skandál kolem Relotiuse (komentář mu včera věnoval také kolega Marian Kechlibar) ale skutečně o nějaké nemoci vypovídá, postižený jí ovšem není jenom jeden nepoctivý novinář, ale i širší mediální svět.
Hvězdný žurnalista německého Spiegelu Claas Relotius lhal. A tím nemyslíme lež typu „rozhodně jsem se po třetí sklence vína na redakčním večírku nelíbal s Hannelore z účtárny, miláčku můj“. Kdybychom měli kádrovat libovolné odvětví podle banálních nepravd, nezbylo by nám mnoho profesionálů, ani v novinách, ani na kardiologické klinice či čert ví kde. Relotiusův hřích byl ale vážnějšího rázu, dotýkal se jeho integrity coby novináře.
Je přirozené vyčítat vládě, že na vrcholu prosperity připravuje deficitní rozpočet. Pokud ovšem jde o vládní koalici v čele s populistickou stranou ANO, pak to je, jako když se člověk rozčiluje, že voda teče z kopce. Když si Češi dovolili luxus zvolit populistu do čela státu, pak musí počítat i s tím, že nakonec zaplatí vysoký účet.
Andrej Babiš se rád chlubí, že je urputný.
Při vší té milé staromódnosti mohou Rychlé šípy a jejich historky dnes působit v něčem až revolučně.
Na jaře 2017 vyšla v magazínu City Journal zdařilá esej Christophera Caldwella, šéfredaktora časopisu The Weekly Standard, která do určité míry vysvětluje původ Hnutí žlutých vest, minimálně tedy v první fázi protestů, než se staly prostředkem k vyjádření nespokojenosti všech nad vším. Několik volných citací:
Belgický premiér se zlobí, že Visegrádská skupina blokuje společné azylové právo pro EU. Vyloučit je za to ze Schengenu je asi ten nejbizarnější možný nápad.
Podle prohlášení vlády ze středy 12. prosince nebude Česká republika prozatím stanovovat datum přijetí eura. Jedná se vlastně jen o vládní požehnání k jednotnému doporučení ministerstva financí a České národní banky. Jako o jednom z důvodů, proč euro nepřijímat, se hovoří zejména o nedostatečné konvergenci české ekonomiky k průměru eurozóny a neochotě ohrozit úspory občanů. To ale působí dojmem zástupných důvodů.
Proti Andreji Babišovi se zase všichni spikli. Po českých policistech a prokurátorech, kteří ho už před více než rokem i s jeho rodinou obvinili z dotačního podvodu na Čapím hnízdě, za nějž mu hrozí až sedm let vězení, teď Babiše ze zneužívání evropských dotací v řádech miliard korun viní Evropská komise a Evropský parlament. Na základě právního názoru Evropské komise je většina europoslanců přesvědčena, že Andrej Babiš je v tvrdém střetu zájmů.
Potom, co právní služba Evropské komise dospěla k závěru, že je český premiér ve střetu zájmů při čerpání eurodotací, jednal na podnět frakce Zelených o jeho případu i Evropský parlament. Komisař pro rozpočet Günther Oettinger během debaty prohlásil, že dokud se spor nevyjasní, nehodlá EU vyplácet firmám spojeným s Agrofertem žádné dotace. Andrej Babiš se teď bude tvářit jako politicky pronásledovaný. Voliči by mu to neměli spolknout.
Koaliční politici se postavili jako jeden muž či jedna žena za ministryni pro místní rozvoj Kláru Dostálovou (ANO), kterou policie podezírá z manipulací se zakázkami ve státní agentuře Czech Tourism, a dokonce u ní provedla domovní prohlídku. Tím potvrdili, že kauzy Andreje Babiše nejsou výjimečným případem, ale že nastává čas tolerance pro všechny podezřelé ministry.
Křesťanskodemokratická unie (CDU), nejsilnější strana v Německu, propásla možnost přepřáhnout. Boj mezi dvěma zhruba vyrovnanými kandidáty, levicovější ženou a pravicovějším (a starším) pánem, přitáhl ohromnou pozornost doma i ve světě. Strana se, byť velmi těsně, rozhodla pro ženu, jež je mladším vydáním Angely Merkelové, a tedy prodloužením politické a společenské agonie, v níž Německo vězí.
Ještě do Vánoc se ukáže, jestli současná parlamentní většina hodlá posunout stát směrem k autoritářskému systému, který utlačuje menšiny. Na mimořádné schůzi ve čtvrtek budou komunisté prosazovat svůj proticírkevní zákon, následující úterý je prvním bodem programu další vládní zásah proti živnostníkům.
Trump, brexit, italská Liga Mattea Salviniho. Teď divoké hnutí žlutých vest ve Francii. Stejný trend, stejné kořeny, jen různé projevy. To, co sledujeme napříč vyspělým Západem, je tvrdá revolta širokých společenských vrstev proti elitám, které uvízly ve svých umělých, ideologických, progresivistických světech. Ztratily schopnost vnímat zájmy a problémy širokých společenských vrstev. Ztratily schopnost vést. Elita, která nemá důvěru širokých společenských vrstev, přestává být elitou. Stává se zdegenerovanou pseudoelitou, proti níž se společnost dříve či později vzbouří. Ta revolta má různé projevy.
