Když před více než rokem zemřel britský chlapec Alfie Evans, pověst Británie utrpěla. Nevyléčitelně nemocný hoch se na pár dní stal nejsledovanějším batoletem světa. Rodiče se marně snažili o jeho převoz do Itálie, britské soudy a pak už i kordony policistů před nemocnicí v Liverpoolu jim v tom fyzicky zabránily.
Mladíci z Milionu chvilek pro demokracii upozornili na prvotní hřích tuzemské politiky.
Zdá se, že přestože brexit má být hlavním tématem voleb konzervativního lídra, na diskusi ohledně britského odchodu z EU nakonec nedojde.
Zdar lidového vzepětí proti oligarchizaci republiky bude záviset i na tom, jestli si svolavatelé demonstrací tuto svoji pirátskou slabinu uvědomí a zařídí se podle toho.
Dnes odpoledne nastane ta podle mnohých velká chvíle. Protibabišovská demonstrace na pražské Letné v režii spolku Milion chvilek pro demokracii. Je to docela riskantní podnik, po shromáždění na Václavském náměstí, kterého se podle optimističtějších odhadů účastnilo 120 tisíc lidí, to „jeviště“ ještě výrazně zvětšit, přesunout místo konání někam jinam, kde to má značné historické konotace, kde je ale také velmi výrazně vidět, kolik lidí přišlo; ne dost velký zástup se na té pláni snadno ztratí. Na druhou stranu, kdo nic neriskuje, taky nic nevyhraje. Třeba budeme dnes ještě všichni překvapeni – rád bych byl.
Nenávist se v této době nesmírně rozmohla. Nenávidět je nyní neobyčejně snadné. Stačí jen málo, a už nenávidíte. Nejste úplně stoupencem multikulturalismu a poněkud vás děsí demografický vývoj v mnoha zemích Evropy, již nenávidíte jiné rasy. Máte přece jenom nějaké rozpaky nad sňatky homosexuálů (já jsem přitom pro), už jste homofob, samozřejmě nenávistný.
Je léto a dusno, v obchodech navíc došel toaletní papír. Ve společnosti je přece jen cítit trochu neklid. Došly i dámské vložky z n. p. Harmasan. Byla o tom odvážná reportáž v televizi. Lidé se ale hlavně těší na dovolenou k Máchovu jezeru, kde poprvé povolili soukromníkům prodávat cukrovou vatu. To už je skoro trh. Někteří se bojí, aby se to nepřehnalo a nevrátil se kapitalismus. Soudruh Ladislav Adamec, to byl předseda vlády, mluví o tom, že šrouby, které vyrábíme, musejí být lepší a musejí k nim sedět matice. Je přestavba.
Na sociálních sítích pokračuje sezona hmyzu. Vzduch se ještě chvěje tlukotem křídel živočišného druhu „motýle“, teď se jím ale především nese hromový bzukot smrtí posedlých lumků. Nebo lumíků. Věc je složitá.
Tak předseda sociální demokracie Jan Hamáček konečně připustil možný konec koalice s Andrejem Babišem.
Mariánských sloupů z pobělohorské doby je v Česku řada, z těch známějších morový sloup na Dolním náměstí v Olomouci. Ten na Staroměstském náměstí měl ale tu smůlu, že si ho v roce 1918 vybrala skupina kolem žižkovského anarchisty Franty Sauera, nesmyslně z něj učinila symbol habsburské monarchie a strhla ho. Od té doby se vymýšlejí „ušlechtilé“ důvody, proč to nebyl odsouzeníhodný vandalismus, a jak by ideu české státnosti poškodilo, kdyby se na tom místě sloup znovu objevil.
Je nečestné předstírat, že v případě sloupu nejde o averzi vůči jinému, alternativnímu a menšinovému pohledu na české dějiny, z nichž byl po desetiletí vytlačován. Bylo by pokrytecké nepřiznat, že podstatou není nechuť ke katolicismu…
Agentura YouGov udělala v Německu, považovaném za pionýra zeleného hnutí a avantgardu ekologismu v Evropě, zajímavý průzkum. Ptala se reprezentativního vzorku Němců, čeho všeho ze svého komfortu by byli ochotni se vzdát v boji za záchranu klimatu. Na první pohled to vypadá, že Němci se skutečně bojí klimatických změn a jejich následků tak moc, že jsou ochotni otočit svůj dosavadní život vzhůru nohama.
Horko k nesnesení, politika otravně monotónní a místy dost iritující, těžko se přesvědčit o tom, že něco je v tomhle světě skutečně důležité. Samozřejmě kromě dokumentárního filmu Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese, který byl čerstvě uveden na Netflixu, zájemci si ho asi mohou obstarat i nějak jinak. Je to film, který člověka přivede na jiné myšlenky. Nebo přesněji: přivede ho k myšlenkám na důležité věci. Jeden osmasedmdesátiletý umělec vzpomíná, jiný skoro šestasedmdesátiletý umělec to zaznamenává.
Sociální sítě zrovna nepovzbuzují uživatele ke snaze být v názorech aspoň trochu konzistentní. Čas na nich plyne dostatečně rychle na to, aby včerejší pobouření nad skutečností X nestálo dnešnímu rozechvělému komentování jí protikladné skutečnosti Y. Jsou politici, kteří v téhle emocionální a názorové nestabilitě umějí dobře plavat a těžit z ní. Třeba Václav Klaus mladší, který je na Facebooku přítomný docela silně a umí to s ním – ve smyslu dostává z něj, co potřebuje, a jistě pro to vynakládá úsilí, je schopný si to, řekněme, odpracovat.
Kdo bude příštím kancléřem Německa? Proč by to nakonec nemohl být Armin Laschet. Jméno premiéra největší spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko se stále častěji skloňuje ve spekulacích o kandidátovi, který by frustrovanou CDU a spolu s ní celé Německo vytáhl z rozvalin, do kterých se zhroutila tamní politická scéna. Pád poměrů, které se utvářely od druhé světové války a dosud jakžtakž držely, předpověděl výsledek evropských voleb, ve kterých dvě velké strany, křesťanská CDU a sociálnědemokratická SPD, nedosáhly dohromady ani 45 procent.
