Česká epopej Mistra Gotta
Václav Havel, což ti mizomusové nikdy nepochopí, byl ve vztahu ke Karlu Gottovi vstřícný a vlídný. Řekl o něm, že je součástí české krajiny, asi jako Říp.
Václav Havel, což ti mizomusové nikdy nepochopí, byl ve vztahu ke Karlu Gottovi vstřícný a vlídný. Řekl o něm, že je součástí české krajiny, asi jako Říp.
Už dávno není v České republice čtvrtou mocí tisk. Není jí ani ta demonstrující část veřejnosti, která zaplnila Staroměstské, pak Václavské náměstí a nakonec Letnou.
V době karlovarského festivalu na sociálních sítích i jinde žila aféra, kterou odstartoval dopis několika filmařů vedení akce. Signatáři zdvořilým způsobem vyjádřili údiv nad tím, že mezi sponzory festivalu je Česká zbrojovka, která navíc na Facebooku před přehlídkou nakrátko publikovala reklamu s kamerou a dvojsmyslným a ne zrovna vkusným sloganem We Love Shooting. Reakce byly značně emotivní, na obou stranách. Hrdě hlásím, že já na věc nemám silný názor. Dokonce na ni možná nemám vůbec žádný názor.
Když se před deseti dny na summitu EU dohodlo obsazení špičkových míst (šéfové Komise, europarlamentu, Evropské rady a Evropské centrální banky), jedním ze způsobů, jak výsledek politického přetahování prodat veřejnosti, byl důraz na vyvážený gender. Dvě místa ze čtyř by měly obsadit ženy: Němka Ursula von der Leyenová vedení Evropské komise a Francouzka Christine Lagardeová vedení ECB. Pokud bychom vůbec měli přistoupit na tak pochybný ukazatel, je třeba konstatovat, že máme přegenderováno.
Kdybych byl politickým vůdcem, vyzval bych národ do toho. Být politickou stranou, postavím to do čela programu. Nechť se staneme květinovou zemí! Každý nechť představí svou květinu
Nejlepší prevencí je udržet je co nejdéle v práci. Nikoliv tlakem. Motivací. Ať si vezmou ve věku, kdy na ni dosáhnou, od státu zaslouženou penzi. Ale zároveň je potřeba je motivovat, aby si co nejdéle vydělávali.
Poslední hlášení. Však už je taky načase. Volné chvíle čím dál častěji využívám k relaxaci ve formě zírání do stropu v hotelovém pokoji. I ta skřivánčí jatýrka se mi přejedla, člověk je prostě nemůže jíst pořád, však to znáte. Míra popletenosti stoupá, včera jsem se chtěl potěšit na půlnoční projekci Carpenterova hororu Mlha, dostavil jsem se tam však s lístkem na nějaký jiný film. Nejvyšší čas natáhnout i z posledních sil toulavý boty a přesunout se někam jinam. Ale nějaké zážitky ke sdílení mi ještě zbyly.
Na dánské filmy jsem měl v posledních dnech štěstí (Nebo ony na mě? Haha. Hoho.). Festivalový itinerář mi do cesty postavil snímek Synové Dánska (režie: Ulaa Salim), politický thriller o tom, co nás dle mínění autorů čeká nebo čekat může – poslední dobou docela oblíbené téma.
V jejich vidění světa jsme měli právo pouze tiše akceptovat zákulisní dohodu západních zemí o Timmermansovi. Všechno ostatní je intergalaktická ostuda podtržená tím, že ve dvou zemích vládnou národní konzervativci a u nás kleptokrat. Jsme malí a hanební.
O Němce Carole Racketeové, o níž spolkový prezident prohlásil, že je hrdinka naší doby a že zachraňovat lidi nesmí být kriminalizováno, natočí brzy někdo v mezinárodní koprodukci film.
Andrej Babiš nabízí v případě, že sociální demokracie přestane podporovat jeho vládu, předčasné volby. Pro zemi by bylo dobré, kdyby se jeho přání splnilo. Bylo by dobré, kdyby se už konečně sociální demokracie přestala rolí onuce uvnitř Babišova kabinetu destruovat.
Zároveň se v tom, co říkali organizátoři, zračila jakási ideologie, která sice může řadě účastníků lichotit, jen si přitom nevšimnou, že jsou zároveň tak trochu taháni za nos. Jde o jakési varování „politikům“, a to nejen těm, co byli výslovně jmenování, ale vůbec všem, jako třídě.
To, že na červeném koberci lidi vypískali ministryni financí, si přečtu až v ranních zprávách, dovnitř žádný velký pískot nedolehl, tam obvyklým způsobem zurčilo šampaňské a šuměly róby celebrit středního doletu.