Promořujeme se s Babišem. Živelně po švédské cestě
Po půl roce babišovské hry na Koreu tady máme Švédsko a k tomu navíc 500 miliard korun nových státních dluhů jen za letošní rok a ekonomiku za rok chudší o 660 miliard korun.
Po půl roce babišovské hry na Koreu tady máme Švédsko a k tomu navíc 500 miliard korun nových státních dluhů jen za letošní rok a ekonomiku za rok chudší o 660 miliard korun.
Podľa staručkej kritiky svätého Augustína je štát bez spravodlivosti iba bandou zlodejov. Lenže, čo ak právny štát omilostí zlodeja (či objednávateľa vraždy) pre nedostatok dôkazov, a to presne v duchu rímskej poučky, že v pochybnostiach má súd rozhodnúť v prospech obvineného (in dubio pro reo)? Napätie medzi týmito dvomi vetami sa dá na Slovensku krájať.
Každý ví, že nejdůležitějším problémem, před nímž v těchto dnech stanula česká vláda, jsou karantény uvalované na provozy jednotlivých firem, na odbory úřadů a na žáky, třídy, celé školy. Tempo, jímž se koronavirus prokousává českou společností, by za dosud platných pravidel, tak, jak je vykládají hygienické úřady, vedlo k tomu, že se v řádu dní přestane učit. Po ztraceném druhém pololetí na jaře vláda přirozeně nechce, aby se situace opakovala. Právě tak jako pokus vyhnout se umrtvení výuky musíme číst i to, k čemu včera dospěla Rada vlády pro zdravotní rizika.
Ještě v pondělí to vypadalo na průlom. Na to, že se začneme učit žít s čínským koronavirem.
V pátek se to výročí zase připomínalo – spíš z povinnosti. A fotky a videa padajících věží neztratily ani po jedenácti letech svou působivost, tak proč se nepodívat ještě jednou.
„Je to horší než Watergate“, se může zdát jako značná nadsázka, která v poslední době ztratila veškerou relevanci.
Německá veřejnoprávní televize o demonstrantech proti rouškám mluví téměř výlučně jako o přívržencích konspiračních teorií.
Už na jaře, když rozjela první záchranné programy v pandemii a přes noc naučila sebe a nás žít se schodkem pět set miliard, říkala ministryně Schillerová, že teď není doba na hledání kompenzujících škrtů ve vládních výdajích.
Dnes opět o výkonech na poli předstírání. Před čtyřmi týdny jsem na tomto místě popisoval příběh BethAnn McLaughlinové, která vytvořila na sociálních sítích fiktivní postavu nebinární indiánské aktivistky a vědkyně a podařilo se jí přesvědčit mnoho lidí, že ta figura je skutečná. Pozoruhodné. Daleko pozoruhodnější ale je, co dokázala Jessica Krugová. Předvedla mimořádnou schopnost předstírat ve světě nikoli virtuálním, ale reálném. A prošlo jí to a asi by jí to procházelo dál, kdyby sama sebe „nenaprášila“, nepřiznala vše v teatrálně kajícném článku na serveru Medium.com.
Počet nakažených čínským koronavirem, které odhalují testy, prudce stoupá. V přepočtu na obyvatele dnes patříme k zemím s nejvyšším počtem odhalených případů. Epidemiologové vysvětlují prudký každodenní růst tím, že hygienici jsou schopni výrazně lépe vyhledávat ty, kdo se potkali s nakaženými, a testovat je. Ty testy také prokážou mnohem víc nakažených. Velká část z nich, často se uvádí až 75 procent, nemá vůbec žádné příznaky. Bez dohledávání kontaktů nakažených, známého pod slovem trasování, by se tito lidé nikdy neodhalili. Nic jim není. Na test by sami o sobě nikdy nešli. Kdyby jim nezavolali z hygieny.
Skutečnost je taková, že Roman Prymula vypustil v pátek důležitý balonek. Jestli ho veřejnost přijme, a zatím opačné signály nejsou, můžeme se chystat na roušky i ve školních třídách.
Americký prezident Donald Trump není znám tím, že by si hlídal své vyjadřování nebo udržoval zdání, které by dosahovalo úcty náležící jeho úřadu.
Sloupkař, zvláště když na něj přijde sobota, by měl mít volnější pole působnosti a možnost dopřát si něco osobního.
Karanténa je pro plebs. Pro elity neplatí. Plebs, to jsou i ministři, včetně superministra Karla Havlíčka. Elita, nadčlověk, to jsem jen já, Andrej Babiš. Mě si do karantény nikdo poslat netroufne.
Teď nám opět ministerstvo zdravotnictví prezentuje graf opsaný zřejmě z ciziny. Přízračnost tomu dodává souběžnost diletantismu s drzostí, kdy nám stát radí, jak máme trávit volný čas.
Slovy „jsem Tchajwanec“, kterými předseda Senátu Miloš Vystrčil zakončil svůj projev v tchajwanském parlamentu, probudil svého vnitřního Johna F. Kennedyho. Byla by to vlastně případná tečka za českým tchajwanským dobrodružstvím, které od začátku bylo více o symbolech než o nějakých reálných výsledcích.