Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Zemanovská legenda utrpěla

I komentátor, jehož z monotónnosti tuzemského politického provozu někdy bolí oči, bývá čas od času překvapen. Myslím, že nás v pondělí bylo takových víc. Petr Fiala totiž vpodvečer oznámil, že mu prezident Miloš Zeman ustoupil ve věci, kterou Hrad prezentoval jako zásadní. A prezident to prostřednictvím svého mluvčího potvrdil a učinil tak se stručností, jež se zdála kamuflovat vědomí porážky. A jinak než jako ústup se včerejší dohoda designovaného premiéra s hlavou státu ve věci jmenování vlády vykládat nedá.

Kultura žije! Má kauzy!

Věrni svým vikinským tradicím se Norové dali do plenění českých národních pokladů. Aspoň to tak vypadá. Rozhodli se totiž vytvořit vlastní verzi české filmové pohádky Tři oříšky pro Popelku, trvalky vánočního programu tuzemských televizních stanic. A nejenom tuzemských, i norské publikum k ní zjevně má sentimentální vztah. Pohádka ale byla ve Skandinávii „upgradovaná“, objeví se v ní záběr na dva líbající se muže.

Tolik demokratů, tak vágní demokracie

Americký prezident Joe Biden včera zahájil virtuální Summit pro demokracii, akci, jíž se účastní zástupci stovky zemí, které jeho administrativa vnímá jako demokratické. Demokracie na tom nikdy nebyla líp, zdálo by se. Jako kdyby se naplňovala dávná a často vysmívaná vize Francise Fukuyamy, podle níž je liberální demokracie jaksi finálním stadiem vývoje lidstva.

Vládnout roztěkané zemi

Sestavování žebříčků je činnost mediálně velice vděčná, klikací. Čtenář se z nich většinou ale nic podstatného nedozví, nevypovídají toho moc o skutečnosti, již není možné nacpat do jedné „výsledkové listiny“. Někdy ale mohou člověku připomenout důležitou věc, kterou sice tak nějak ví, ale nikdy ho nenapadlo se nad ní zamyslet, nebo ji aspoň shledat zajímavou. Včera se mi cosi takového přihodilo.

My a čerti

Počátek prosince je pro mnohé české děti čas těžkých zkoušek. Čekají kontrolu, Mikuláše, anděla a čerta. Bývají dotazovány, jak byly hodné a poslušné, a žádá se po nich recitace. Těch pár mandarinek a sladkostí, jimiž jsou nakonec odměněny, bývá často vykoupeno tísní (v tom lepším případě) a také slzami, křikem, někdy i hrůzou, která vydrží déle, než trvá ta stresující chvíle podvečer pátého prosince. Může za to především čert, ta umouněná bytost s pytlem přes rameno.

Když on-line život teče kolem

Oblíbeným tématem literární publicistiky je volání po velkém současném románu, díle, které by dokázalo uchopit život teď a tady a zpracovalo ho do uspořádaného celku postihujícího ducha i problémy doby a třeba i způsoby, jimiž se v nich projevují „mutace“ dilemat a otázek, jež před lidmi stojí od nepaměti. Dílo, ve kterém se současníci najdou a jež o nich bude také schopno promlouvat k příštím generacím. Podobný „hajp“ provází prozaický debut americké literátky Patricie Lockwoodové Nikdo o tom nemluví, který v překladu Jany Hejné vydal Odeon.

Dnes povečeříme na počest genocidy. Tak dobrou chuť

V Americe se slavil Den díkůvzdání, připomíná se jím událost z dob počátku osídlování území dnešních USA osadníky z Evropy. Hladovějícím obyvatelům Jamestownu, první trvalé anglické osady na americkém kontinentě, přinesli místní indiáni v čele s princeznou Pocahontas zásoby – také krocany. Proto se americké rodiny večer na Den díkůvzdání scházejí na večeři, k níž se podává tradičním způsobem připravený krocan. Je to velký rodinný svátek všech vyznání.

Petr Uhl: český revolucionář

Ve věku osmdesáti let zemřel v pondělí Petr Uhl, český novinář a komentátor a politik (po revoluci poslanec, v letech 1998–2001 zmocněnec vlády pro lidská práva), autor několika knih (dožil se ještě vydání výboru svých textů z let 1969–1989 pod titulem Za svobodu je třeba neustále bojovat), význačný bojovník proti komunistickému režimu, jejž ale na rozdíl od většiny ostatních disidentů kritizoval zleva jako ne dost socialistický, socialismu se zpronevěřivší.

Skleněná škatule je jakousi šifrou

Prezident Miloš Zeman včera v Lánech přijal předsedu Pirátů Ivana Bartoše, probírali spolu Bartošovy záměry jako člena vlády, již hlava státu snad jednou jmenuje. Daleko víc než obsah té konverzace publikum zaujala její fotodokumentace. Ivan Bartoš za stolem a prezident v jakési poněkud aušusově vyhlížející skleněné kastli či akváriu – ve stejné přijal v neděli Petra Fialu, aby ho pověřil sestavením vlády. Fotky z obou těch setkání se rozletěly internetem, sdílené byly až nadšeně. Jako kdyby o něčem vypovídaly. O čem ale?

Souvislosti „bavorského modelu“

Končící vláda oznámila, že v boji proti pandemii vytáhne „bavorský model“. Na sociálních sítích to vzbudilo menší gaudium, ukázalo se, že termín „bavorský model“ je v českém případě značně evokativní, především pro generaci tzv. boomerů. Hojně sdílená byla fotografie herců Milana Šteindlera a Davida Vávry, navlečených do „lédrhóznů“ a s mysliveckými kloboučky na hlavě, v nichž vystupovali v pověstném parodickém jazykovém kurzu Alles Gute, součásti někdejší České sody.

Nejšťastnější generace

Dvaatřicet let. V roce 1980 uplynula stejně dlouhá doba od Vítězného února, oficiálního „dňa rožděnija“ komunistického režimu v Československu. Soudruzi ještě neměli tušení, vlastně nikdo neměl, ale vstupoval do své poslední dekády, koncem léta začala stávka v Leninových loděnicích v Gdaňsku a vznikl Nezávislý odborový svaz Solidarita, který ten konec výrazně přiblížil.

Přichází „covidová utopie“?

Konstatování, že je potřeba „naučit se žít“ s tím či oním, patří mezi často používané floskule tuzemské veřejné debaty. Je to tak už dlouho, vzpomínám na redakční poradu jednoho deníku koncem devadesátých let, kde nám šéfredaktor dramatickou dikcí vysvětloval, že se musíme „naučit žít s Lucií Bílou a jejím úspěchem“, podobnou instrukci pak noviny předaly i publiku.

Janečkova „orwellovská“ performance

Jedno ze slov, jejichž užívání se v posledních letech stalo daleko častějším, je přídavné jméno „performativní“. Na rozdíl od mnoha jiných módních termínů není vyjádřením nějaké dobové formy stupidity, ale jejím popisem. Problém je, že performativní vystupování a uvažování může výrazně zkomplikovat dosažení jakékoliv dohody, pokud se významným způsobem rozšíří.

Cool jako smrt

Dvouhodinový dokumentární film režiséra Todda Haynese The Velvet Underground je nesen ambicí být něčím víc než ilustrovaným slovníkovým heslem, které přehledně zprostředkuje informace o tom, jak to tenkrát bylo (i když tuhle funkci plní taky). Je to pokus oživit ducha nejenom jedné hudební skupiny, ale vůbec doby a místa, New Yorku druhé poloviny šedesátých let, scény, jejímž byli The Velvet Underground paradoxním emblémem – paradoxním proto, že si toho emblému po dobu jeho existence málokdo všiml.

Zamyšlení dušičkové o steacích a soli

Pronásleduje mě už delší dobu. A vypadá zatraceně nebezpečně. Má slabost pro nože, rád se s nimi laská a pak jimi mává, miluje, když jejich čepele projíždějí masem, tou křehounkou pečínkou, která se rozpadá po doteku ušlechtilé oceli. Tmavé oči mu v tu chvíli žhnou, ústa stažená do náznaku chladného úsměvu. Je nakrájeno. Bude dochuceno. Nabere si hrst hodně nahrubo mleté soli, udělá z dlaně zobáček a zatne svaly, dá tak naplno vyniknout odhaleným bicepsům, posype solí maso, zatímco hostům kolem stolu kanou sliny, nemohou se dočkat, až svoje lícní torby naplní tou pochoutkou.

Ten pořád se vymykající Dostojevskij

Necítím se povolán hodnotit jeho génia, zasazovat ho do kontextu historie společnosti a dějin ducha. Je to už dvě stě let, co se narodil Fjodor Michajlovič Dostojevskij, pro mnohé a mnohé ten nejsoučasnější z romanopisců, který ve svých dílech dokázal postihnout zoufalství a temnotu a někdy taky grotesknost člověka moderního času, jenž v jeho době ještě ani pořádně nezačal, být průvodcem „čímsi iracionálním v ruské duši“.

Hra na oliheň: děti dětem

Vždycky jsem obdivoval zaujetí našich buditelských přírodovědců, kteří dbali o to, aby značně evokativní české jméno měly i ty živočišné druhy, na nichž hned tak nespočine pohled českého oka. Všichni ti rypouši sloní, outloňové váhaví, ptakopyskové podivní, ďasové mořští... Anebo olihně. Takové působivé slovo, asociující jakousi přilnavou slizkost těla hlavonožcova. Jako kdyby na mě sáhla oliheň. Brrr.

V Microsoftu bylo školení

Firma Microsoft je společnost, jejíž produkty užívají stamiliony lidí, netroufl bych si ji ale označit za oblíbenou. Naopak existuje značné množství uživatelů, kteří ji a její produkty jaksi aktivně nenávidí. Oblibě jí nepřidala ani pandemie, zakladatel Microsoftu Bill Gates se stal protagonistou mnohých covidových konspiračních teorií.

Konec mediálního psychiatra

Po většinu svojí kariéry se psychiatr Jan Cimický snažil být co nejvíc v médiích, v posledních týdnech je v nich probírán skutečně hodně, tentokrát ale o tento druh pozornosti asi nestojí. Objevují se další a další svědectví jeho někdejších pacientek o sexuálních útocích a obtěžování z jeho strany, velmi často spojených se zneužitím důvěry a moci, již psychiatr nad pacientem má, a někdy i zastrašováním nemocných lidí (svědectví, které přinesl pořad 168 hodin na ČT, je v tom ohledu skutečně úděsné).

Demokracie nesvědčí „bublinám“

Uplynulý týden představoval pro pokrokářské křídlo amerických demokratů šok. Prohráli několik důležitých místních voleb v oblastech, které přitom mohli považovat za plus minus své, progresivističtí kandidáti na guvernéry a starosty odešli poraženi, byť šli třeba do voleb s vědomím převahy. Ta porážka má jistě mnohé politické souvislosti, v něčem také ilustruje způsob, jímž reálný svět ovlivňují bubliny sociálních sítí, to, že život v online (především) komunitách.

Filmová scéna, skutečná smrt

Známý americký herec Alec Baldwin při natáčení westernu Rust v Novém Mexiku nešťastnou náhodou zastřelil kameramanku Halynu Hutchinsovou. Zpráva se rozletěla do světa, především kvůli osobě střelce; třiašedesátiletého Baldwina si především odrostlejší publikum pamatuje z mnoha filmů. A samozřejmě vzbudila morbidní fascinaci. Rozhodně nezapadala do rozšířené představy Hollywoodu coby místa, kde peníze tečou proudem a na každou prkotinu je dobře zaplacený specialista.

Těžké časy Facebooku

V médiích je v posledních dnech a týdnech hodně Facebooku. Firma například oznámila, že se přejmenuje. Z Facebooku se stane Meta (souvisí to s rádoby vědátorským termínem Metaverse), vystihuje to prý úlohu společnosti, která vytváří nějakou novou (meta)rovinu života, sféru existence. Nevybrala si pro ohlášení změny značky nejlepší čas. Ve chvíli, kdy jméno nějaké firmy ve veřejném prostoru asociuje, řekněme, to nejďábelštější zlo, možná není nejlepší se prohlásit za tvůrce nového univerza, kdekomu by to totiž mohlo asociovat peklo.

To nejzbytečnější ministerstvo?

Je těžké si toho nevšimnout. V povolebních časech plní stránky novin spekulace o složení vlády, o tom, jaké straně připadne ten který ministerský post, případně jaké ministerstvo kdo vymění za nějaké jiné. Existuje ale jeden úřad, jenž v podobných úvahách figuruje minimálně, pokud vůbec. Ministerstvo kultury. Úřad, o který jde až v poslední řadě. Právem. Anebo jak se to vezme.

Václav Klaus – praotec českých progresivistů?

Bývalý prezident Václav Klaus se podělil o své názory s Mladou frontou DNES. Zjevně jich má dostatek. Jistý údiv upoutal jeho soud nad šéfkou TOP 09 a pravděpodobnou předsedkyní příští Poslanecké sněmovny Markétou Pekarovou Adamovou. „Bezvadná. Bezvadná. Ona byla vždycky můj kůň a já si myslím, že si v této funkci povede velmi zdárně, protože z ní – z jejích očí a tváře – čiší zlo."

Mít jasno v temném lese

Snad každý filmový recenzent si čas od času vyslechne, že si psaním o filmu jenom vybíjí frustraci z toho, že filmy sám nedělá. Bývá to dost únavné. Na druhou stranu – hranice mezi psaním o filmu a prací na filmu je skutečně docela prostupná, oběma směry. Zato se recenzentům často nepřihází, aby se z nich stala filmová postava, dokonce protagonista (nějaký ten štěk se pro kritika ve filmu občas najde).

Ve znamení anatomického diskurzu

Kola diskurzu se točí dál, jasná věc. Vývoj je někdy až překotný. Kvůli té překotnosti zůstala v této rubrice nezaznamenána aféra „kidneygate“. Kidney znamená ledvina a užití toho slova v tomhle kontextu není ani metaforické, ani hyperbolické, ani v nějakém jiném smyslu -ické. Prostě jde o ledvinu. A taky o literaturu. A taky o život a jeho interpretaci. Je to prostě skvělá kauza, do které je ale už teď pozdě naskakovat, protože stručné uvedení do problematiky by zabralo plus minus čtyři kompletní vydání tohoto týdeníku.

Jan Hamáček se rozloučil

Česká sociální demokracie čeká na nového předsedu, její dosavadní předseda Jan Hamáček v pondělí odstoupil z funkce, po katastrofálním volebním výsledku strany to bylo jediné možné rozhodnutí. Jistě nebylo jeho ambicí stát se tím stranickým vůdcem, který přivede ČSSD do mimoparlamentních sfér. Leč stalo se. A možná to bylo nevyhnutelné, nebo se ČSSD alespoň dostala do gravitačního pole černé díry – či jak to říct. Z důvodů vnějších i vnitřních a také jistě přičiněním svého vedení.

Honba za radostí z odplaty se nemusí vyplatit

V jedné z prvních reakcí na volební vítězství koalice Spolu prohlásil budoucí premiér Petr Fiala, že ta výhra znamená návrat „hodnotové politiky“, tedy takové, která je založena na prosazování programu vycházejícího z nějakého vnímání světa –⁠ třeba konzervativního nebo socialistického, kroky, jež prosazuje, vycházejí z nějakých principů, nikoliv aktuálních průzkumů veřejného mínění, případně z představ marketingových kouzelníků o tom, co by na publikum mohlo dobře zapůsobit.

Končí jedna éra Jamese Bonda. Co přinesla?

Není čas zemřít – nový film o agentu Jamesi Bondovi. S rolí 007 se v něm po pěti bondovkách loučí Daniel Craig. Odchod jeho Bonda probíhá způsobem, který se vymyká bondovské tradici. Jak se tvůrcům podařilo tuhle „zatáčku“ zvládnout? Byl Daniel Craig skutečně „Bondem pro jednadvacáté století“? V čem a proč? A potřebují naše časy nějakého „svého“ agenta 007? Redaktor Týdeníku Echo a příležitostný scenárista Ondřej Štindl o tom debatoval se scenáristickými kolegy Davidem Litvákem a Petrem Koubkem a filmovým vědcem Ondřejem Pavlíkem.

Piráti v obrazech a ve snech

Hrdina nepotřebuje sebereflexi, udělal všechno dobře, dokonce tak dobře, až nepřežil. Obyčejný poražený se spíš ptá, co to vlastně udělal špatně, a v některých případech se dokonce snaží to špatné už příště neopakovat. Ta hrdinská sebeinterpretace jistě pomůže Pirátům smířit se porážkou, která jistě byla krutá a asi i nespravedlivá, přinejmenším proto, že velikost jejich poslaneckého klubu neodpovídá míře podpory té strany ve veřejnosti.

Novější články Starší články