Kdesi v naší mysli se formuje zkušenostmi, zážitky a příběhem života celá barvitost naší představivosti i fantazie. Když se potácíme jako malí visíce na čísi ruce, vláčeni přes výmoly a stružky, je nám každý lístek či kámen na dosah. Náš svět je malý a my s ním. Čas přinese větší a větší měřítko, ale ta naše dětská krajina je někde v mysli zakopána a právě stezky, pěšiny a cesty, kterými nás prozřetelnost vlekla, zůstanou otisknuty v nás.
Nejspíš jste si všimli, že léky, v kterých je paracetamol, se můžou jmenovat mnoha různými jmény. Jsou všechny stejné? Také glyfosát se nám nezakuklil pouze do přípravku Rotundu, ale má mnoho jmen. Účinná látka se schovává pod řadou obchodních názvů. Člověka to může i docela zmást, zvlášť když obchodní název zůstane a účinná látka se změní ve vcelku neškodnou kyselinu. Naštěstí mezitím zakázali účinnou látku, po které bychom zaručeně všichni zblbli o poznání rychleji.
Londýn si na královnino jedinečné jubileum a první léto po uzávěrách dopřál nebývalou atrakci. Někdejší nejtěžší žalář impéria vypadá v moři květů jako nevinná dětská atrakce. Vážně. Šibeniční humor, já vím. Zalít někdejší vodní příkop květinami je zdánlivě banální nápad, který se dočkal těžké zkoušky. Jižní Anglii postihlo největší sucho od třicátých let dvacátého století.
Měl jsem v poslední době několik zajímavých příležitostí, které spolu zdánlivě nesouvisí. Předně byl slavnostně vykopnut míč soutěžního dialogu pražským Vrchlického sadům, což bude bezesporu největší krajinářská výzva této země; přihlásilo se již dvacet šest týmů, které toto území chtějí řešit. To je skvělá zpráva. Také jsem se zúčastnil tiskovky k soutěži Adapterra Awards, která si mezi projekty reagujícími na změnu klimatu razí cestu k dobrému cíli prospěšnému nám všem. O dílech s tímto společným jmenovatelem je nutné především vědět a poznání o nich sdílet.
Cena zlata na světových trzích nás o tom nepřesvědčí a zlátnoucí obilí na polích také ne, ale žlutá květena to má poslední dobou na světě nějaké obtížné. Snad sluneční erupce, snad představa tuku či jaterních skvrn způsobily, že se těší stále menší a menší oblibě. Ještě včera jsem viděl na okraji vesničky domek se zahrádkou přetékající záplavou rozjásaných rudbekií, a dnes? Vše tone v snách bluesové melancholie, cyklámových přehršlí a lilákových závojů.
Pokud si říkáte „Co je to zase, himbajs, za slovo?“, tak vám hned fandím, ale moc se tomu věřit nedá, protože uniknout tomuhle výrazu je v posledních letech dost obtížné. Doráží ze všech stran. Snad kdybyste po třiceti letech těžkého žaláře vyšli do zahrádek, mohlo by vás překvapit. Právě tehdy se totiž v odborné obci objevilo toto nové slovíčko a s ním se nám tady rozmohl takový nešvar. Nebojte, není to žádná národní disciplína, mulchen i mulching proběhl celou Evropou, ba dokonce celým světem.
„Na té zahradě byl takový élent, že jsme to vzali z jedné vody načisto a ani nás nenapadlo něco zachovávat.“ Škoda. Nálet je strom, který si nekoupíte. Opravdu. Proč? Zaprvé vyrostl z místního genofondu a to samo o sobě je velice cenné. Žádné dva stromy nejsou stejné a populace daného druhu v širokém okolí vytváří hybridní roj, který procházel po staletí průběžnou selekcí a vývojem. Jsou si příbuznými a jsou součástí obrazu místa. Ba dokonce jsou jeho odrazem. Vnímají expozici, místní mikroklima, půdní profily i reakci, dostupnost vody a celý komplex místa.
Každoročně pořádáme v zahradnictví letní perenářskou školu. Z různých škol k nám přes léto přicházejí na týdenní turnusy studenti a střídají různé práce. Nejspíš by to byla docela obyčejná praxe, ale my jim za tu letní pomoc nabízíme i zimní turnus. Ten už je čistě teoretický, dejme tomu vzdělávací. Překvapivě to není celé zdaleka o kytkách, ale především o takové cestě časem. Oni se podívají do budoucnosti, my do minulosti. Hrnkování je něco jako draní peří, tedy především vcelku monotónní práce u jednoho stolu, kde se semelou živí mrtví.
Ano, v našich představách se ježek belhá podzimní zahradou obtěžkán náloží jablek a hrušek, které mu zřejmě samy napadaly na bodliny. Nic vzdálenějšího realitě. Dnes bude řeč o docela jiných ježcích, na omak vcelku dráždivě hebkých, ba dokonce leckdy vonných. Navíc lákajících motýly. Jméno Echinacea vám bude asi povědomé nejen díky masivní reklamní kampani z devadesátek na kapky, které se podnes těší masivní oblibě.
„Jak mám poznat, jestli ten strom u nás v ulici sázejí správně, nebo špatně?“ ptáte se často. Radnice se předhánějí v superlativech a omlouvají svá předchozí selhání. Přitom to může znít docela slibně: „Stromy nahradí dříve odstraněné platany, na nichž se podepsalo dlouhotrvající sucho i městské prostředí. Akáty druhu Umbraculifera jsou vhodné právě do městského prostředí a v koruně dorůstají kolem dvou metrů do výšky i do šířky. Při jejich výsadbě byla do půdy přimíchána speciální směs včetně mykorhizní houby, bakterií, organických hmot i minerálů, které budou pomáhat stromy dlouhodobě vyživovat.“ To stojí za úvahu. Platan je ve městě jako doma a i v jižní Evropě je schopen v docela extrémních přísušcích urbanizované prostředí zvládat. Také jde o dominantní strom, který poskytuje široké portfolio ekosystémových služeb. Ve srovnání s ním je kulovitá odrůda akátu skutečně trpaslík. Strom jako strom?
Jednou za deset let se kousek Nizozemska promění k nepoznání prostřednictvím zahradnické výstavy zachycující obvykle velmi opulentně stávající stav zahradní kultury v Evropě. Více než 400 zahrad a krajinářských kompozic najdete na šedesáti hektarech ostrovní krajiny při městečku Almere. Sezonní záležitost, která očekává dva miliony návštěvníků ze 178 dní, je otevřena od dubna do října. Největší událost svého druhu v Evropě otvírá král a participuje na ní 33 zemí. Holanďané vodní kompozice umějí a je na co koukat.
Mám rád českou step. Dokonce i v době, kdy jsem netušil, co to je, jsem ji měl rád. České středohoří bylo kulisou útlých let a člověk se tam stále vrací. Ne že by se jediné stepi rozprostíraly jen na vyhaslých sopkách, ale tamější dramatická scenerie způsobila, že je každá drobná stepička jiná. Mezi nimi totiž probíhá ta nejbrutálnější krajina, tak jak ji my lidi umíme ždímat.
Do světa rostliny vtrhly polyploidy v nevídané míře a vcelku bez nadsázky zachránily planetu před hladomorem. Zejména šlechtěné obiloviny spolu s umělými hnojivy plní regály pekáren. Tetraploidy ale plní již desítky let také mnohé zahrádky a postupně jsme se jich dočkali u mnoha druhů okrasných rostlin. V několika případech se dokonce objevily fertilní odrůdy, které lze dále množit semenem a všichni šlechtitelé postupně veškerý materiál převedli právě do tetraploidů. Typickým příkladem jsou kosatce. Proč?
Lípy a duby se sázely k chalupám v krajině před vynálezem hromosvodu a zdá se, že i lidem ve městech podnes slouží občas jako hromosvod společenský. Téma je to výbušné a blesky létají. V Litoměřicích mají na náměstí již léta famózní vzrostlé lípy. Hlučín si koupil velké nové kaštany, Mělník si prošel před lety diskusí o stromořadí podél jedné strany náměstí, Brno si uložilo menší platany pro jistotu do prokořenitelných buněk, Velká Bíteš si rekonstrukcí odpravila nejkrásnější lípu, Kadaň si dovolila nový platan a Třebíč právě prožívá hrušky.
Příběh naší rodinné sbírky šeříků najdete v mnoha různých obdobách po celé republice a docela se sobě podobají. Obvykle se o nich píše ve slavnostních květnových dnech a jejich příběhy jsou milou vzpomínkou v albu rodinné paměti. Po odkvětu si na ně zpravidla celý rok nikdo nevzpomene, protože „bez“ snese opravdu hodně. Přitom krása šeříků je zejména o péči po odkvětu a naši dědové to dobře věděli. Ten pravý kus historie začíná tehdy, když si položíte otázku, co s těmi parkosy uděláme?
Každá obec, kraj či údolí mívaly svého štěpaře. Tedy člověka, který uměl roubovat a šlo mu to. Dnes máme od toho ovocné školky a tam si k podzimu nakoupíme stromků víc než dost. Kolem Ctěnic na severním okraji Prahy býval takovým štěpařem Rudolf Polický. Vysázel po okolí tisíce ovocných stromů a ještě dnes se občas zastaví v zahradě někdo, komu přerouboval ten či onen strom. Tento znalý pomolog vysadil na hlavní ose směrem k zámku alej hrušní.
Rostliny mají různé podivné mimikry. Existuje javor, co se tváří jako habr, denivky, co vypadají jako orchideje, tulipány, co vypadají jako pivoňky, a pivoňky, co vypadají jako kopr. Proč zrovna jako kopr? Odpověď je vlastně docela jednoduchá. Tyto úzkolisté pivoňky rostou na východ od nás ve stepích a řada rostlin se brání velkému odparu v suchých měsících právě úzkými listy. Takový hlaváček jarní by v listu mohl také leckoho zmást.
Jihomoravské městečko postihlo nanejvýš nepravděpodobné rozhodnutí. Na začátku stála docela obyčejná stížnost na medovici opatlávající v sezoně auta parkující pod stromy. Výsledkem je zničené stromořadí krásných mladých babyk v nejlepších letech. Co by za to jiná města dala! Ne, vážně, takové pěkné babyky jsou velká drahocennost. Dnes patří mezi nejčastěji sázené stromy, jelikož jsou odolné vůči suchu, městskému prostředí, mají velmi pěkný střední vzrůst a ještě k tomu jsou domácí, tudíž vyhoví i v okrajových částech sídel v kontaktu s krajinou.
Když vysvětluji podstatu komponování záhonu, využívám přirovnání k hudební skupině. Může to být samozřejmě jakákoli jiná skupina, tlupa lovců nebo Rychlé šípy. Ale ta hudba se hodí vcelku dobře, a když trvalky, tak Beatles, že? Jsou nicméně i záhony letničkové a podobně je to jistě i s hudebními tělesy. Ta přirovnání mi ale slouží k něčemu docela jinému než k hledání dlouhověkosti. Květiny, stejně jako my, na sebe berou nějakou tu životní roli. Mají svou strategii, z významné části danou geneticky. Neméně podstatnou šancí je i místo jim přisouzené.
Stromy sázené na podzim roku 2018 při oslavách století republiky procházejí právě nyní klíčovým obdobím, kdy se rozhoduje o tom, zdali jednou budou krásné, či nikoli. Mají za sebou tři vegetační sezony a vstupují do čtvrté. Přírůstky jsou již patrné po celém obvodu koruny a zejména v její horní části by měl jednoletý výhon být už na loket dlouhý. Jak to poznáte? Letorost je hladký a podle druhu lípy může být zelenkavý, žlutavý nebo s červeným či oranžovým líčkem.
Moravské náměstí se stalo dějištěm jedinečné obnovy. Vítězný návrh studia Consequence forma vzal pod sebe krajinářský tým, který využívá některé pokročilé metodické postupy ochrany měkkých a zranitelných struktur parku, dosud neobvyklé v našich končinách. Vyzdvihnu několik z nich. Na prvním místě jsou to přípravné zásahy podporující adaptaci stromu na městské klima a eliminující některé stresy. Mezi soutěží a realizací zpravidla uběhne několik let, které lze využít pro „průzkum bojem“ a připravit park na následnou obnovu, aby utrpěl co nejméně.
Když jsem se kdysi vrátil z Británie, nadšen pro zahradnickou věc, držel jsem se kopyta a pracoval na zahradách domů, vil či zámečků. Tedy praktiky výhradně pro soukromou klientelu. Všichni investoři do jednoho stáli o mé nápady, znalosti a krůček po krůčku i zkušenosti. Měl jsem tehdy možnost pracovat i pro některé tzv. prvostavebníky, kteří v tom plavali, jak uměli, a platili tvrdě za každou chybu.
Přísloví Dvakrát měř, jednou řež je na konci zimy pro naše města aktuální. Mnoho stromů padne, protože „není jiná možnost“, nehledí se na příčiny, zhodnotí se důsledky a obvykle s poukázáním na bezpečnost se kácí. Smutný stav našich stromů ve městech má ale prapůvod ve všeobecné bezohlednosti našeho životního stylu. Během posledních tří dekád tato zátěž vzrostla natolik, že většina velikánů žije takříkajíc na dluh a „péče o stromy“ se soustřeďuje na tolik oblíbený řez, který s trefnou ironií nazývají obyvatelé často „ořez“.
Když předjaří trochu poskočí a v noci už není takový mráz, objeví se po sněženkách, talovínech a čemeřicích na scéně modrá. Leckoho to může překvapit, ale mnohý starý park i zahrada se rozzáří koloniemi ladoněk. Velice často jde o koberce, které rozsáhle a po tisících dokážou zalézt do kdejaké spáry, pod keře a do nejzazších zákoutí.
Jsou květiny, které tak nějak ze světa rostlin zmizely a zase se znovu objevily. Třeba vysoké letní floxy, klasické pivoňky a poslední dobou se znovu leckdo zamiluje i do kosatců. K předjarní flóře takhle neodmyslitelně patří čemeřice. Již roky jezdím v předjaří do francouzské školky, kterou si na pídi země vydobyli Sandrine a Thierry Delabroyeovi. Otvírají na pár hodin denně o vyhrazených sobotách a během roku se zúčastňují různých slavností květin. To je uživí? Ta otázka se nabízí a odpovědí je bezesporu: Ano.
Skutečně, trsík několika sněženek na obrázku by vydal za dobře vybavený VW Transporter nebo nového superba. Jak to? Na světě se objevil docela nový lidský druh, říká se jim galantofilové. Galanthus je sněženka a oni jsou sněženkomilci. No a ti jsou připraveni za tyto křehké rostlinky vydávat závratné sumy. Dne 23. února 2015 byla sněženka ´Golden Fleece´ vydražena za pěkných 1390 liber, čímž nastavila na několik let laťku pěkně vysoko.
Máme celkem větrnou zimu, a tak pozorujeme docela četné pády stromů. Velké vichřice, které dřív chodívaly jednou za pár let, byly vždycky očistnou zkouškou a u zdravých stromů sundávaly toliko suché větve. To aby se hospodář nemusel unavovat lezením na strom. Na stromech vyvrácených či zlomených, které se zhroutily do silnice, na parkoviště či na plotky a garáže, je zajímavé sledovat příčiny. Tady soused uřízl před patnácti lety kosterní větev třicet na průměru, zůstala neošetřená, vznikla dutina a javor spadl na krytý bazén druhého souseda. Dobře, říkat jim to nebudeme.
Čas od času mně někdo napíše, jak si má poradit s tím či oním parkem či stromy nebo záhony ve své obci. Obvykle jsou to texty hutné a obsažné, psané s vysokou znalostí místa, nebojím se říci s rodáckou láskou. Členové okrašlovacích či jiných spolků, komisí životních prostředí i individuální aktivní duše mají jedno společné. Není jim jedno, jak se věci mají a jak to kolem nich vypadá. Přijde jim, že něco není dobře, a trochu nevědí co.
Plombování je dnes vyhrazeno výhradně činnosti zubařů a celníků, ovšem svého času se takto vznešeně nazývalo i vyzdívání dutin stromů. Již z útlého dětství si pamatuju, že tato praktika byla všeobecně považována za tmářství a úpadek, kterého se na ovocném či jiném stromě může dopustit pouze barbar. Několik takových obětí jsem sice potkal, i v cizích zemích, ale bylo vidět, že k zásahu došlo již dávno a stromu to neprospělo. Dokážete si tedy představit mé překvapení, když jsem objevil na stránkách časopisu Krása našeho domova poněkud nečekanou polemiku.
Pohled na libanonskou vlajku nás nijak nešálí, skutečně na ní spatříme cedr. Není to zrovna obvyklé, jakkoli naše státní symboly ovíjejí lipové ratolesti. Cedr má v sobě jistou důstojnost a mytologií je řádně opředen. Po starověkém boomu lodního stavitelství nám stařičké háje zbyly jen v nejvyšších horách Atlasu, Libanonu a Tauru.
