Něco takového jako Melania se totiž rodí jen na zvláštní planetě, kde se mutují kyborgové s vodními nymfami a vesmírné klisny se stýkají s galaktickými hřebci. Pak to z nebe spadne někam do Slovinska a nechá se to vyrůst v rodině, která bydlí v činžáku v dožívající Jugoslávii.
Ve dnech světodějných procesů, v hodinách, kdy se v křečích potápí kdysi mocná říše a kdy se metropole druhdy pyšných národů chvějí před cizokrajnými mladíky, z nichž se najednou zničehonic stávají vražední vlkodlakové, si náš Miroslav Kalousek dal odpoledne na Vinohradech pivo.
V první části Salonu Týdeníku Echo o Bílé hoře (viz č. 44/2020) jsme mluvili o tom, co rozhodlo o porážce vzbouřených českých stavů. Došli jsme k tomu, že stavovskému vojsku chyběla motivace, morálka a možná i náboženský zápal, to naopak nepostrádala druhá strana. Každá taková historická událost, která skončí vítězstvím jednoho a porážkou druhého, vyvolá důmyslné úvahy, co by se stalo, kdyby to bylo naopak. V případě Bílé hory, od níž 8. listopadu uplyne rovných 400 let, je to obzvlášť lákavé – i když také zavádějící.
V roce 2014 vyšel v Reflexu článek Dana Hrubého Národní umělec a štětka tajné policie o obzvlášť nechutné formě spolupráce s poúnorovou Statní bezpečností. Provozoval ji na začátku 50. let už tehdy známý herec Vítězslav Vejražka (1915–1973). Sváděl ženy, jež mu vytipovala StB, mezi nimi i svou vlastní tetu, pracovnici italské ambasády, opíjel je v baru a pak je tahal do služebního bytu, přičemž byl z vedlejšího pokoje filmován. Za to byl StB honorován a protežován v divadle i u filmu, byť by ve své profesi byl asi úspěšný i bez toho. Motivovala ho nejspíš vnitřní perverze, chuť ovládat druhé, ale zřejmě i ideologické přesvědčení, že tím něčemu pokrokovému slouží.
Nedávno vyšla v Argu reedice klasické knihy „nové historiografie“ Dějiny smrti od francouzského historika Philippa Arièse. Čtu si občas před usnutím v té monumentální encyklopedii umírání, pohřbů a hřbitovů a vracím se k ní pravidelně v dušičkových dnech. Pochmurný čas, mokvavý ďas, sípavý dech, pařátů třas… Táhne mne to ke krchovům zas.
I ten nejchaotičtěji založený člověk si je schopen zvyknout na to, že nakoupit si má v sobotu nebo třeba už v pátek, a pokud to nezvládl, tak je to holt jeho chyba, příště si dá pozor a aspoň má v neděli klid.
Až tahle zvláštní doba pomine a třeba začnou hrát zase biografy (pár jich snad přežije), nenechte si, zvláště vy starší a pokročilí, ujít film, který se v nich na podzim sotva objevil, ale možná se ještě do oběhu vrátí.
Před sto lety, v roce 1920, to bylo snadné. Češi se právě zbavili „třísetleté poroby“, jak se tehdy všeobecně psalo a možná i věřilo. A „pohroma bělohorská“ se zdála pro převládající (nikoli celou!) část společnosti jasným milníkem, kterým ta „poroba“ začínala a která je vznikem republiky konečně překonána. Jenže dějiny šly dál a máme za sebou dalších sto let, které měly být bez té poroby, jenže se ukázalo, že to není tak snadné, neboť po habsburském útlaku přišly ještě horší poroby, takže se zdálo, že ta rakouská byla docela snesitelná.
Do Černošic jezdí ze Smíchova Česká západní dráha (Böhmische Westbahn) od roku 1862. Já tam jezdil ČSD tak od roku 1985, kdy jsem začal objevovat pražské okolí, na kterém mě tehdy nejvíc zajímaly výletní restaurace, jež tam i za socialismu zůstaly po lepších časech. Obzvlášť oblíbený byl podnik, který se myslím i tehdy jmenoval hotel Slánka.
Zatímco všichni skuteční komentátoři komentují to, co většina vidí v přímém přenose a ví bez nich, na někoho musí zbýt komentovat to, co bychom si neměli nechat uniknout. Totiž podzim.
Starý nesrozumitelný filozof Martin Heidegger ve slavném rozhovoru pro Der Spiegel kdysi řekl, že „nás už může zachránit jenom nějaký Bůh“.
Pro někoho to byly obří reproduktory, pro jiného nárazníky, někdo v tom mohl vidět třeba zafačované packy bezmocně trčící z barokní fasády. Prvnímu dojmu z dostavby pražské Invalidovny podlehl i autor tohoto článku. Na základě obrázků (tzv. vizualizace), jež byly poskytnuty médiím 29. září, v den, kdy na tiskové konferenci představil ministr kultury a ředitelka Národního památkového ústav (NPÚ) rekonstrukci objektu, se domníval, že má jít o masivní porušení celého výrazu stavby a svévoli architekta.
Byl hezký a nadějný začátek léta. Už druhý den jsem byl v Horních Rakousích, hned ale u hranic, v Mlýnské čtvrti čili Mühlviertel. Z pohledu rakouského je to konec světa a zapadákov, z našeho směru je to vstup do civilizace. Mně se tam nejvíc líbí ty krásné zachovalé selské statky s typicky kropenatými kamennými zdmi, říká se tomu Steinbloß. Začínají hned za hranicemi, divil bych se, kdyby kdysi nebyly i na naší straně. Ale víme, jak u nás dopadly.
Jako socha je to docela uměřená kreace, sice nelze jednoznačně usoudit, že se jedná právě o nějakou konkrétní osobu, ale to už se od soch a sochařů nutně nechce.
Krutá rituální vražda na francouzském učiteli Samuelu Patym připomíná jiné kruté vraždy, které v západní Evropě vykonali mstitelé slitovného Boha a jeho jediného Proroka.
Životopis spisovatele Oty Pavla (1930–1973) od polského publicisty a bohemisty Aleksandra Kaczorowského jistě nevyvolá tak emotivní ohlas jako přednedávnem biografie Milana Kundery od Jana Nováka, což nebude jen tím, že Ota Pavel nemá „přirozené nepřátele“.
Na přelomu 80. a 90. let Zdeněk Košek řídil ze svého panelákového bytu v Ústí nad Labem svět a možná i celý vesmír. Ovlivňoval planetární události, takže nejspíš stál i za politickými změnami, a to nejen v Československu. Hlavně ale tvořil počasí. „Dělal“ mraky, bouřky, tornáda, lijáky, sněhové bouře, cyklony, anticyklony.
Nebesa nejsou spravedlivá, ale aspoň to vyhrál někdo třetí.
Kdyby v téhle zemi měli mít konzervativci nějaké poutní nebo posvátné místo, tak by to mohla myslím být hrobka knížete Metternicha v Plasech. Nevím, jestli třeba někdy napadlo filozofa Rogera Scrutona během jeho častých návštěv předlistopadového Československa zajet se do Plas podívat. To by jistě byl pro tu britskou „esenci konzervativismu“ zajímavý zážitek: oprýskaný český venkov, mohutný klášter přeměněný na sklady, internát a bunkr pro případ jaderné války, kousek dál hrobka v odsvěceném kostele, na kterém je nápis Smuteční síň…
Takže já jsem se zabýval celý život volnočasovou aktivitou…!
Výstava, kterou ani není nutné příliš doporučovat, začíná u vchodu leptem velikosti větší poštovní známky (13 x 10 cm), na němž okamžitě poznáváme tu tvář, přestože je skoro celá ve stínu. Autoportrét s baretem, šálou a zastíněnou tváří, jak se ten obrázek z holandských sbírek Národní galerie katalogově jmenuje, vytvořil Rembrandt v roce 1633, bylo mu tedy šestadvacet let, a přestože se tady tváří trochu nabručeně, nebo aspoň bez úsměvu, který divákovi jen tak nedaruje, je to šťastlivec a jeho hvězda jde vzhůru: už dva rok žije v Amsterodamu, kam přišel z rodného Leidenu, všude se o něm ví a mluví jako o nové hvězdě.
Ve sněmovně prošel před několika týdny zákon, který má plošně zakázat vystupování volně žijících zvířat v cirkusech. Původní návrh chtěl zakázat zvířata všechna, teď zatím byla povolena zvířata domestikovaná: pes, koza nebo husa domácí prošli. Krotitel tedy může práskat bičem před pudly a čuníkem.
Cestou z poutního místa Mariazell (viz Týdeník Echo č. 37/2020) byl by hřích minout městečko Lilienfeld, které je tak na půli cesty do Vídně, kam stejně musíte. Vy byste jeli nejspíš autem, ale já tam jel autobusem, jímž je to stejně pohodlnější i přes tu roušku na nose, kterou tam v létě měli všichni.
Sociální demokracie, ta tradiční strana obyčejných pracujících lidí, ve víkendových volbách dostala celorepublikově 4,93 procenta hlasů. Ale tak to nemusí být všude. Znám jednu výjimku: jmenuje se Rotava.
Dlouhá léta mi nad stolem visel plakát Medkova abstraktního obrazu Svatý voják: krvavý hrob nebo snad ohnivé okno ve zlatém plechu, v němž planuly jakési ohnivé šifry. Asi bych nebyl schopen říct, co vlastně znamená, ale hleděl jsem na něj v úctě, že ho dělal Medek, svatý Mikuláš, malíř s pověstí prokletého martyra z jedné z těch rodin, které se do komunismu vůbec nehodily. Medek byl, i díky svému legionářskému otci a bratrovi v Hlasu Ameriky, i mnoho let po své smrti „nejzakázanější moderní klasik“, jméno obestřené nimbem tajemna a mimořádnosti. Když se koncem osmdesátých let konala v Roudnici nad Labem jeho velká výstava, jako by praskla železná obruč.
K historickému objektu se mají dostavět dvě skleněná křídla, která na vizualizaci vypadají, jako když k barokní fasádě někdo přilepí dva obří bílé nárazníky, jakési směrovky či snad zafáčované uši, jež možná mají odkazovat k válečným invalidům, kteří tu kdysi žili.
Tramvaj z náměstí Míru nejdřív mírně stoupá ulicí ještě lepšího vinohradského typu, pak se rychle zhoupne a téměř se zřítí do údolí, kde začínala pražská periferie. To je ještě teď znát. Z ulice Francouzské se stane na konci Moskevská a Ruská, protože Eurasie tady obsadila aspoň svými názvy půlku čtvrti. Horní Vršovice jsou přechodová čtvrť mezi městem a venkovem, který tu zanechal své stopy v několika zbylých kovorolnických statcích, kterým už bohužel chybí dobytek, v pláccích, kde se kdysi pásly kozy, pak se z nich stalo něco mezi smetištěm a věčně volnou parcelou. Jakási malebná, ale stejně tak bordelářská neuspořádanost je vlastním duchem tohoto místa, které by se dalo nazvat hybridním.
Michael Žantovský jde do senátorských voleb v Praze 5. Znalec Woodyho Allena, překladatel nejlepších amerických autorů, textař Pavla Bobka, důvěrník, životopisec a nyní knihovník Václava Havla, šarmér a světoběžník, svým způsobem nepostradatelný zjev české společnosti. Věci nevidí růžově, ale realisticky ano.
Je už to víc než třicet let, co slavná americká liberální (tehdy to slovo mělo ještě význam) esejistka Susan Sontagová napsala známou esej AIDS a jeho metafory (česky vyšla v roce 1997).
Zuzana Brikciusová mi vždy připomínala postavu ze secesních obrazů z vídeňské kavárny, kam ovšem patří. Je vídeňsky šarmantní, občas prostořeká a přímočará. Kdysi dávno v Čechách byla nejmladší chartistkou, pak odešla do Rakouska, ke si vzala Eugena Brikciuse, básníka života a animátora společnosti. Občas se vrátí do Čech a je z toho rozruch.
