Narozen v Prostějově, vyrostl v Krušných horách, studoval v Praze. Od roku 1992 v různých redakcích, které měnil zhruba vždy po sedmi letech (Respekt, Týden, Lidové noviny...). Od roku 2016 v Echu. Jak sám uvádí, píše především o měkkých a neškodných tématech. Vydal několik knih, dostal několik cen, v posledních letech mu vychází každý rok kniha cestopisů Výpravy. (zatím vyšel už šest díl s názvem Výpravy v nejlepších časech).
Jsou události, kvůli nimž stojí za to být naštvaný ještě třeba po mnoha letech, možná celý život. Mne nikdy nepřestane štvát, že ten pomatenec zastřelil Johna Lennona. Dnes je to čtyřicet let, právě tolik let mu bylo tehdy.
Na žilinském nádraží je omšelá kamenná pamětní cedule s téměř nečitelným nápisem, že odsud v letech 1925 a 1932 odjížděly vlaky s členy „družstva Interhelpo“ na „pomoc výstavbe prvého socialistického štátu“. Kdo neví, o co jde, asi dost tápe – vůbec lze předpokládat, že většině kolemjdoucích je to úplně jedno a nikdy by nevěnovali takové desce ani vteřinu pozornosti.
Sex je podivná věc, ale hlavně když vás má kdo pochopit a podržet. I na to je tradiční rodina totiž dobrá, možná nejlepší.
Dvě zkušené dámy, divadelní kritička Jana Machalická a herečka Eva Salzmannová, se sešly v knize (nebo spíš nad knihou, prostě se sešly, zcela jistě víckrát), v níž si rozdělily role dle svých profesí. Machalická vypracovala esej o Evě Salzmannové coby výrazné herecké osobnosti českého divadla posledních desetiletí. V ní provedla čtenáře bohatým, přitom důsledně promyšleným sledem postav, jež Salzmannová na divadelních prknech vytvořila, přičemž je dobře patrné, že naprostou většinu z nich opravdu i viděla a asi si je i pamatuje, což nemusí být samozřejmé.
Pan Lahučký ráno vstal, přistoupil k oknu a zvolal, jako by mu bylo sedmnáct: „Ty vole, to je paráda! Všechno pod sněhem! Rychle vstávej, ať vyrazíme.“ Pohled z okna bývalého hojsovského pivovaru, kam jezdí parta stárnoucích mužů z Plzně, na protilehlou stráň byl opravdu takový, jaký si člověk na Šumavě v druhé půlce listopadu může jen přát. První sníh sice ještě roztaje, ale vytvoří kulisy skoro adventního kraje, kdy se vše jeví jaksi přívětivější, jako když na Šumavu dýchne dobrý duch místního horstva.
Dnes je první neděle adventní, začátek liturgického roku, včera byl, dalo by se říct, církevní Silvestr. Proto to veselí v ulicích a barech…Jistě jste si ho všimli a užili.
Proces s Rudolfem Slánským a tzv. Spikleneckým centrem je makabrózní událostí našich novodobých dějin a je hodně důvodů jeho příšernost připomínat.
Správně měla být ze všech míst vidět Lipnice, tedy to, co z toho velkolepého hradu zbylo. Jenže nebylo vidět skoro nic, jen to, na co se dalo sáhnout. Inverze byla v těch dnech tak hustá, že každá stavba se vylupovala jen sama o sobě na vzdálenost několika desítek metrů a pak zase padla do neprůhledného šeda. Takže bylo jedno, kde ty kostely jsou, v jakém okolí se nalézají a co je od nich vidět.
Občanská společnost, právě ta, která má stát za svou ČT, by měla v rámci Bělohradského definice brát spory jako věc, která k ní patří, a nesmí být z nich vyloučen ani někdo, kdo opravdu možná i od pohledu prozrazuje, že přišel z jiné party.
Jsou dvě základní otázky českého malířství soustředěné v jednom obraze. Kdo byla Mánesova Josefina a kam jí zmizela bradavka. Měla by být na levém ňadru, které je prostě jen takovým krásným růžovým oválem, ale není tam. Pravé je anatomicky v pořádku, je z profilu a věc se tam jasně rýsuje. Levé prso je však jako tvář bez oka. Nebo bez úst. Argument, že je ňadro na onom místě zakryto draperií, neobstojí, neboť je z větší části odkryté, a tedy by mělo být kompletní. Ale není. Jen se na ten obraz podívejte. Proč to tam Mánes nenamaloval? Měl k tomu nějaký důvod. Znamená to něco?
Mezi Tochovicemi a Březnicí jsou rybníky, které prý zakládali už ve 13. století benediktini z ostrovského kláštera, ze kterého na rozdíl od těch rybníků zbylo jen pár rozvalin na ostrově u Davle, o což se postarali husité. Zato ty rybníky jsou tu pořád, neboť rybník se dá leda tak vypustit, i když samozřejmě se ho občas také snaží někdo vypálit, ale to lze jen metaforicky. Hojnost rybníků měla své vyživovací důvody, ale zřejmě byla i ekologicky v souladu s vodnatelností kraje, která zůstala zachována v místních názvech Stará Voda a Dobrá Voda, přes které se dá z Tochovic dojít do té Březnice.
Je čas vzkřísiti literární žánr vždy v dobách zlých velmi oblíbený, vzpomínky na krásné časy, jež minuly jak úsměv jedné ženy.
Vždy když se ve Francii, ale platí to i pro jiné země, zase něco stane, přicházejí vedle velkých slov ke slovu také sociologické průzkumy. Ty přinášejí docela znepokojivá data, jež přitom nejsou žádným překvapením. Aspoň pro ty, kdo se o vývoj v naší společné Evropě trochu zajímají a mají oči otevřené.
Nouzový stav bude s velkou pravděpodobností trvat až do Vánoc, navrhuje to ministr zdravotnictví a asi to projde.
Nejdřív jsem si myslel, že po parku jezdí někdo na motorce, ale ona to byla paní s fukarem, takovým obráceným vysavačem na listí, které před ní plynule ustupovalo z cesty, jež vedla tím pěkným anglickým parkem. Žena byla skoro stejně velká jako ten přístroj, tak jsem na ni a na listí chvíli hleděl a pak jí naznačil, že jí chci něco říct, ale musí vypnout tu věc. Ona to udělala a já ji poprosil, jestli bych si to mohl zkusit.
Něco takového jako Melania se totiž rodí jen na zvláštní planetě, kde se mutují kyborgové s vodními nymfami a vesmírné klisny se stýkají s galaktickými hřebci. Pak to z nebe spadne někam do Slovinska a nechá se to vyrůst v rodině, která bydlí v činžáku v dožívající Jugoslávii.
Ve dnech světodějných procesů, v hodinách, kdy se v křečích potápí kdysi mocná říše a kdy se metropole druhdy pyšných národů chvějí před cizokrajnými mladíky, z nichž se najednou zničehonic stávají vražední vlkodlakové, si náš Miroslav Kalousek dal odpoledne na Vinohradech pivo.
V první části Salonu Týdeníku Echo o Bílé hoře (viz č. 44/2020) jsme mluvili o tom, co rozhodlo o porážce vzbouřených českých stavů. Došli jsme k tomu, že stavovskému vojsku chyběla motivace, morálka a možná i náboženský zápal, to naopak nepostrádala druhá strana. Každá taková historická událost, která skončí vítězstvím jednoho a porážkou druhého, vyvolá důmyslné úvahy, co by se stalo, kdyby to bylo naopak. V případě Bílé hory, od níž 8. listopadu uplyne rovných 400 let, je to obzvlášť lákavé – i když také zavádějící.
V roce 2014 vyšel v Reflexu článek Dana Hrubého Národní umělec a štětka tajné policie o obzvlášť nechutné formě spolupráce s poúnorovou Statní bezpečností. Provozoval ji na začátku 50. let už tehdy známý herec Vítězslav Vejražka (1915–1973). Sváděl ženy, jež mu vytipovala StB, mezi nimi i svou vlastní tetu, pracovnici italské ambasády, opíjel je v baru a pak je tahal do služebního bytu, přičemž byl z vedlejšího pokoje filmován. Za to byl StB honorován a protežován v divadle i u filmu, byť by ve své profesi byl asi úspěšný i bez toho. Motivovala ho nejspíš vnitřní perverze, chuť ovládat druhé, ale zřejmě i ideologické přesvědčení, že tím něčemu pokrokovému slouží.
Nedávno vyšla v Argu reedice klasické knihy „nové historiografie“ Dějiny smrti od francouzského historika Philippa Arièse. Čtu si občas před usnutím v té monumentální encyklopedii umírání, pohřbů a hřbitovů a vracím se k ní pravidelně v dušičkových dnech. Pochmurný čas, mokvavý ďas, sípavý dech, pařátů třas… Táhne mne to ke krchovům zas.
I ten nejchaotičtěji založený člověk si je schopen zvyknout na to, že nakoupit si má v sobotu nebo třeba už v pátek, a pokud to nezvládl, tak je to holt jeho chyba, příště si dá pozor a aspoň má v neděli klid.
Až tahle zvláštní doba pomine a třeba začnou hrát zase biografy (pár jich snad přežije), nenechte si, zvláště vy starší a pokročilí, ujít film, který se v nich na podzim sotva objevil, ale možná se ještě do oběhu vrátí.
Před sto lety, v roce 1920, to bylo snadné. Češi se právě zbavili „třísetleté poroby“, jak se tehdy všeobecně psalo a možná i věřilo. A „pohroma bělohorská“ se zdála pro převládající (nikoli celou!) část společnosti jasným milníkem, kterým ta „poroba“ začínala a která je vznikem republiky konečně překonána. Jenže dějiny šly dál a máme za sebou dalších sto let, které měly být bez té poroby, jenže se ukázalo, že to není tak snadné, neboť po habsburském útlaku přišly ještě horší poroby, takže se zdálo, že ta rakouská byla docela snesitelná.
Do Černošic jezdí ze Smíchova Česká západní dráha (Böhmische Westbahn) od roku 1862. Já tam jezdil ČSD tak od roku 1985, kdy jsem začal objevovat pražské okolí, na kterém mě tehdy nejvíc zajímaly výletní restaurace, jež tam i za socialismu zůstaly po lepších časech. Obzvlášť oblíbený byl podnik, který se myslím i tehdy jmenoval hotel Slánka.
Zatímco všichni skuteční komentátoři komentují to, co většina vidí v přímém přenose a ví bez nich, na někoho musí zbýt komentovat to, co bychom si neměli nechat uniknout. Totiž podzim.
Starý nesrozumitelný filozof Martin Heidegger ve slavném rozhovoru pro Der Spiegel kdysi řekl, že „nás už může zachránit jenom nějaký Bůh“.
Pro někoho to byly obří reproduktory, pro jiného nárazníky, někdo v tom mohl vidět třeba zafačované packy bezmocně trčící z barokní fasády. Prvnímu dojmu z dostavby pražské Invalidovny podlehl i autor tohoto článku. Na základě obrázků (tzv. vizualizace), jež byly poskytnuty médiím 29. září, v den, kdy na tiskové konferenci představil ministr kultury a ředitelka Národního památkového ústav (NPÚ) rekonstrukci objektu, se domníval, že má jít o masivní porušení celého výrazu stavby a svévoli architekta.
Byl hezký a nadějný začátek léta. Už druhý den jsem byl v Horních Rakousích, hned ale u hranic, v Mlýnské čtvrti čili Mühlviertel. Z pohledu rakouského je to konec světa a zapadákov, z našeho směru je to vstup do civilizace. Mně se tam nejvíc líbí ty krásné zachovalé selské statky s typicky kropenatými kamennými zdmi, říká se tomu Steinbloß. Začínají hned za hranicemi, divil bych se, kdyby kdysi nebyly i na naší straně. Ale víme, jak u nás dopadly.
Jako socha je to docela uměřená kreace, sice nelze jednoznačně usoudit, že se jedná právě o nějakou konkrétní osobu, ale to už se od soch a sochařů nutně nechce.
Krutá rituální vražda na francouzském učiteli Samuelu Patym připomíná jiné kruté vraždy, které v západní Evropě vykonali mstitelé slitovného Boha a jeho jediného Proroka.
