Jak by asi vypadalo poválečné české výtvarné umění, kdyby do něj po roce 1948 nevpadla státní ideologie a neodklonila jej směrem, kam předtím české umění vůbec nesměřovalo, tedy zjednodušeně řečeno ze západu na východ?
Svatá Markéta se chystala hodit nikoli šavli, ale srp do žita, ovšem ne v okolí Kynžvartu, jehož nadmořská výška (673 m) obilninám moc nepřeje. Byla polovina července, po letech docela deštivé léto, které tady v těch končinách bylo kdysi, ještě za mého dětského světa, pravidlem.
Kdo u toho tehdy byl, má ještě někde vzadu na sítnici jejich záblesky a v několika buňkách v nose přechovává tu opojnou vůni toho letního večera na Strahově.
Vladislav Jandjuk před čtyřiadvaceti lety naložil rodinu do auta a zastavil se až v utečeneckém táboře u Bílině. Bylo to na poslední chvíli, neboť dostal avízo, že minská KGB chystá zátah na aktivisty opozice. Už léta chodím s Vláďou jednou za čas na výlety po okolí Prahy a moji známí, když potřebují spravit počítač, obracejí se na něj. Teď přišel čas obrátit se na něj s otázkami, co se v jeho vlasti děje.
V době největšího rozmachu západního mírového hnutí napsal Václav Havel velmi odvážnou (nekorektní) esej Anatomie jedné zdrženlivosti, kde svým zdvořilým způsobem vysvětlil, proč se v totalitních zemích lidé dívají tak skepticky na zapálené bojovníky proti americkým raketám – a moc jim ani nevadí ty dávno rozmístěné sovětské.
Je zajisté škoda, že v době největší popularity komiksu z galských dějin Asterix a Obelix znalo a mohlo spatřit pražský pomník maršála Radeckého tak málo lidí, dětští čtenáři už vůbec ne. V těch báječných dobrodružstvích se často vyskytuje scéna, kdy je nějaký hrdinný Gal, často právě Asterix, po nějakém pěkném kousku, který provedli Římanům (to se to těm Galům provádělo, když měli ten dryák), vyzdvižen na štít a je nesen na ramenou spolubojovníků, veselých Galů, triumfálním pochodem. Tento rituál, pozdvižení na štít, skutečně u Keltů, ale prý i u Germánů existoval a byl spojen s provoláním za krále či prostě za monarchu, tedy s nejvyšší možnou poctou a také hodností. Vzhledem k populárním představám o keltském původu Čechů-Bójů by výjev starého muže díky splývavým vousům opravdu poněkud keltského zjevu neseného na štítě měl uprostřed Prahy svou logiku a opodstatnění.
Když jsem se někdy v 80. letech dozvěděl, že spisovatel Ladislav Fuks byl několik let kastelánem na zámku Kynžvart, vůbec mě to nepřekvapilo, neboť to k němu nějak patřilo. Znal jsem trochu ten tajemný zámek na úpatí temných hvozdů, které po vyhnání obyvatelstva obsadila armáda, proměnila je ve vojenský újezd Prameny, jež se i po zcivilnění staly asi největší divočinou českého vnitrozemí. Oficiálně se ta lesní pustina, ve které zbylo někde jen pár kamenů po zaniklých obcích, jmenovala Slavkovský les, ale ještě občas mu ti, kdo přišli po válce, říkali ze setrvačnosti les Císařský, Kaiserwald.
Od té chvíle, kdy si v roce 1994 tehdy ještě mladý muž pustil poprvé CD Možnosti tu jsou, vjela mu do žil závislost na temně jemném zpěvu zpěvačky, která mu přišla jako ztělesnění pokušení. Jmenovala se Monika Načeva, vyznačovala se dekadentním erotismem a přitažlivostí vzácného nočního motýla čili můry, přičemž v jiných polohách to byla výtečná komediální herečka z Divadla Sklep. Ty dvě tváře (ve skutečnosti jich bylo určitě víc) vytvářely vždy napětí, asi jako kdyby se v jedné osobě sešla Amanda Lear dejme tomu s Jiřinou Bohdalovou: na jedné straně žena vamp, na druhé Rákosníček.
Včera přišla zpráva, že Cena Jindřicha Chalupeckého (určená pro výtvarného umělce do 35 let) odstupuje od vyhlašování vítěze, protože to už není in, aby se soutěžilo.
Člověk je prvních devět měsíců prenatálního života plavec, což se ještě chvíli projevuje jeho pohyby končetin, které po narození kopou, jako by šlapaly vodu. Novorozeně je možné vypustit do vody jako do jeho živlu, okamžitě se potopí a jako tuleň plave pod vodou, která je ještě nějakou dobu jeho přirozeným prostředím. Ale skutečným plaváním to nazvat nelze. Tato schopnost se bez cviku brzy ztrácí a je ji nutno obnovit, respektive vytvořit v nové podobě.
Ve Varšavě mají asi největší koupelnu v Evropě, park Łazienki. Když jsem se k nim blížil od stanice metra Politechnika, protože jsem ještě neznal bezvadnou autobusovou linku 180, která jede skoro všude tam, kam potřebujete, tak jsem se párkrát, snaže se zachovat vážnou tvář, zeptal nějaké Polky: Proszę pani, szukam łazienku – Prosím vás, hledám koupelnu… Neočekával jsem, že mě žena pozve k sobě domů, abych se vysprchoval, ale stejně jsem měl radost – a ona mi ráda ukázala směr.
Žijeme v čase, kdy se otřásají všechny hodnoty. Takže došlo i na Fifinku ze Čtyřlístku. Její zploditel, Jaroslav Němeček, si postěžoval, že je předmětem útoků feministek, byť zatím snad jen verbálních.
Kanál Česká filmová klasika své příjemce obšťastní každý druhý den nějakým novým skvostem z dějin českého filmu. Člověk tam může v dobré kvalitě spatřit věci, o kterých si myslel, že už je už nikdy neuvidí, ale když mu je youtube přinese až pod nos, neodolá.
Daňa Horáková je žena několika osudů a mnoha výjimečností. Byla blízká Václavu Havlovi a platonicky ji miloval filozof Milan Machovec, psal o ní Ladvík Vaculík a na salon k ní chodila intelektuální špička disidentské Prahy. Banálně by se dalo říct, že je to femme fatale, která žila s fatálním mužem, režisérem Pavlem Juráčkem, o němž napsala a nedávno vydala vynikající knihu O Pavlovi. Ta však není jen o Pavlovi, ale právě o situaci ženy v patriarchálním světě. V tehdejším Československu, ale i v západním Německu, kde uspěla jako novinářka a pak i jako politička když několik let byla ministryní kultury ve svobodném městě Hamburk.
Jestli má nějaká literatura velkého a uznávaného autora, o kterém existuje velký počet autoritativních výroků, že se nedá číst, ba že jde o nejnudnějšího spisovatele všech dob, pak jsou to Němci (a Rakušané) se svým Adalbertem Stifterem (1805–1868).
Hotel, ve kterém jsem ve Varšavě bydlel, je báječně staromódní, takže na snídani jsem chodil do takového zemanského salonku s barevnými folklorními dečkami, židlemi s látkovými potahy a loveckými obrázky na stěnách. U vchodu stával starší muž, který se vždy uklonil, popřál dobrego jutra, uvedl mě ke stolu a přinesl talíř, na němž nechyběl kopr, ten základní šmak polské kuchyně. Řekl ještě: Smacznego!, znovu se uklonil a decentně poodstoupil. Připadalo mi, že přesně takhle to má v Polsku vypadat.
Bohužel skoro už vymizela tradice pašijových her, kdy většinou ochotníci rok co rok předváděli utrpení a umučení Ježíše Krista, našeho Pána. Lze si představit, že věřícího diváka vlastně ani tak nezajímalo, jak herci hrají, jaké jsou kulisy nebo jaké je svícení.
Pokud je plán ministerstva pro místní rozvoj narvat dvě miliardy do kampaně, aby lidé zůstali na dovolenou doma, míněn vážně, pak je to pro citlivější lidi výzva, aby se snažili odsud v příštích týdnech dostat.
Pullmann má myslím pravdu, když poukazuje na to, že takoví lidé existovali a nebylo jich málo a režim se o ně mohl opřít a dlouho se o ně také spolehlivě opíral. Používat přitom slovo demokracie je však nonsens.
Střed Horňácka a tím i folklorní Moravy se nachází v izbě u Břetislava Rychlíka v Javorníku, přesněji v posteli, kde spával Ludvík Vaculík, když sem za ním jezdil. Vaculík byl sice z Valašska, ale Horňácko se mu přizpůsobilo. Ta izba je pěkná, plná drobných a pro zloděje bezcenných devocionálií, národopisných knih, zpěvníků a mucholapek, na které se chytaly hudebně založené mouchy, bohužel ne všechny. Prostředkem se táhne „rošt“, což je hlavní trám, do kterého je možné vetknout sekyrku nebo schovat střelnou zbraň. V rohu je kachlová pec, na níž lze též přespat, ovšem s jistotou, že se v noci člověk praští do hlavy. V té izbě vymýšlí Breťa, co by tak podnikl, aby se udržela na Horňácku úroveň zpěvu a lidové tvořivé pospolitosti.
Václav Havel již zažil a ještě určitě zažije nejednu horkou chvíli, takže přežije i film Havel, který k jeho poctě a zajisté s nejlepšími úmysly napsal a natočil režisér Slávek Horák, autor velmi úspěšného melodramatu Domácí péče. Na jeho filmu o Havlovi je nejpozoruhodnější jeho sama existence. Tedy fakt, že se takový scénář začal natáčet, ba se dokončil, že režisérovi někdo nedoporučil, ať zmírní ambice a věnuje se tématům, jež jsou mu blízká. Že mu zkrátka někdo vlídně, ale přece jen důrazně neporadil, ať toho raději nechá, že to je nad jeho síly. Takhle je to nad síly (některých) diváků.
Někdy před padesáti lety se v ulicích některých československých měst objevily první mažoretky. To byla z hlediska sociologického a antropologického důležitá událost, která stojí za připomenutí.
Herci jsou různí, ale lze je většinou roztřídit, podobně jako druhy sýrů nebo psích plemen. Tak jsou herci pudoví, nebo naopak intelektuální, robustní, nebo psychologičtí, intuitivní, nebo naopak vidíte, jak jedou podle jízdního řádu. A pak jsou herci úplně nezařaditelní, originální a sví, takže vlastně není ani úplně jasné, jestli to jsou herci. Třeba takový Petr Nárožný je samozřejmě bytostný herec, ale zároveň je hlavně Nárožný, který sice umí zahrát snad i baletku, ale je to baletka Nárožný, od níž lze čekat něco mnohem zajímavějšího než od baletky.
Přiletět do Varšavy týden po prezidentských volbách je podezřelé a nešťastné, protože by redaktor měl psát o nich.
V knize Legendy a pověsti staré Šumavy, kterou uspořádal a texty z němčiny přeložil Josef Rauvolf a vydalo v roce 1996 nakladatelství Dauphin, se na straně 69 píše o Bludném lesíku u Vyššího Brodu. Jeho bludnost spočívá v tom, že se v něm dějí divné věci.
Ale bitva na Vítkově, 14. července 1420, to je jiná, tu jsme slavně vyhráli, křižáky porazili, lišce ryšavé zhatili plány, pravdu Boží uhájili.
Co máme třeba lepší než v Rakousku (kde je mnoho věcí opravdu velmi dobrých)? Víte to? Nepropadejte pesimismu, něco ano. Já vám to povím. Turistické značky.
V polovině osmdesátých let byl nejpopulárnějším černochem v Československu Mireček, postava afrického studenta medicíny z komedie Jak básníci přicházejí o iluze (1984). Z dnešního pohledu by to byla velmi problematická, ba až nepřípustná role, neboť díky svému nespoutanému sexuálnímu apetytu Mireček (měl pro to hezké zdůvodnění, že jedině tak se může soustředit na učení) naplňoval rasistický předsudek o černoších jako o řekněme animálnějších či pudovějších stvořeních. Mireček prostě pořád myslel na sex, přičemž se u toho křenil bílými zuby, čímž vzbuzoval sympatie diváků, kteří na něj pohlíželi jako na milého exota.
Kdybych byl mnich, což je pořád ještě snad otevřená možnost, chtěl bych být asi cisterciákem, třeba ve Vyšším Brodě – ono těch možností v Čechách ani víc není. Ten klášter je honosný, bělostný, trčí z něj neogotická věžička jako minaret. Rozložen je u vod vltavských, ve kterých měl prý málem utonout mocný vladař Vok z Rožmberka, ale neutonul, a na paměť toho tedy založil roku 1259 klášter, Vyšší Brod, Hohenfurth, Altovadum.
Na chodidle se skvěla deseticentimetrová rozšklebená rána, z níž již stékala krev, která se mísila se slanou vodou. Ach, moře, co mi to děláš?!
