Miloš Doležal (50), původně básník, rozhlasový redaktor a editor, je v posledních letech hlavně badatel v lidských příbězích z dramatického dvacátého století. V tom není sám, žánr „dokumentárních povídek“ patří trvale k nejoblíbenějším čtenářským formám a v různých podobách (třeba jako „orální historie“) se stále vrací. Tak i Doležalovy příběhy navazují na knížky „lidového čtení“, které kdysi vycházely v edici Magnet a jako „literatura faktu“ se těšily masové oblibě.
Zdá se, že úzkosti se navalily ze všech stran a nemají konce. Koronakrize je jen částí z nich, a kdyby ona nepřišla, jistě bychom se chvěli z něčeho jiného, nejspíš z pokračující klimatické změny. A to hned za dveřmi jsou úzkosti další. Každý si může vybrat podle svého vkusu a založení. Přitom život, aspoň v našich zónách, plyne stále v nějaké docela snesitelné podobě. Není hlad, skoro každý má střechu nad hlavou, lidé nemrznou, člověku nehrozí gulagy. Ale to úzkost neodstraňuje.
Chtěl jsem vystoupit ve Ctiněvsi, tam, kde má být pohřbený praotec Čech, ale pojízdná škatule, ve které jsem seděl úplně sám, se řítila jako splašená krajinou, takže když se ozvalo, že vlak zastavuje jen na znamení, vyskočil jsem a zmateně hledal, kde to znamení mohu dát, jenže to už podřipský expres zrychlil a jako šílený opouštěl Ctiněves a směřoval do Mnetěše.
Psát dojmy z něčeho, co sotva začalo, se nemusí vyplatit, ale na druhé straně, až bude hotovo, už to nebude tak riskantní.
Byla to krásná léta, trochu, vlastně dost bláznivá, brzo se jim taky říkalo Roaring Twenties, roztřesená dvacátá, v Německu Goldene Zwanziger, což je ale vždycky u Němců trochu podezřelé, když jsou s něčím hodně spokojeni.
Zvláště teď v povánočním čase lze docenit, co bychom si počali bez herců. Nějak bychom to přežili, ale byl by to smutný a prázdný svět. A taky samozřejmě bez hereček, bez kterých by to už vůbec nešlo.
Na sever od Brna, asi někde za výletní restaurací Velká Klajdovka, začíná tajemná a bájná říše lesů, vod a strání. Tam v stinných zákoutích u řeky Svitavy, v křovinách tichých a lukách šťavnatých se dosud možná někdy mihne oháňka lišky Bystroušky. Tedy samozřejmě ne její vlastní, ale jejích potomků, jejichž první generaci zplodila s tím decentním fešákem Zlatohříbkem, se kterým se po svatbě raději odstěhovala co nejdál od revírníkovy myslivny.
Kdyby tak soudruzi Husák, Bilak, Indra a spol. věděli, jak jednou bude člověk v jejich „vlastní“ zemi toužit po normalizaci.
Roráty v Roudnici nad Labem. Ten jedinečný gotický chrám, který stál už za Karla IV., voněl kadidlem a blikalo v něm pár světýlek, jež drželo v dlaních několik lidí, kteří se v tom městě na takovou věc sejdou.
Titul rozhovoru je rozhodně míněn jako nadsázka. Petra Nárožného se možná lidi trochu bojí (říká to jeho žena), ale ještě více ho milují. Nebo aspoň mají rádi. Děti, ke kterým promlouvá z kouzelného sluchátka, i starci, ke kterým vlastně taky. Jeden z nejoriginálnějších herců své generace je ovšem znám též jako sečtělý a přemýšlivý člověk, který sice na vývoj světa hledí skepticky, ba se smutkem, ale to ještě neznamená, že je u toho nuda.
Lidi, jako jsme my, přívržence politicky nekorektní teorie o národních povahách, nepřekvapuje současný bordel, který se projevuje údivem nad tím, že hromadné očkování proti covidu se bude muset nějak zorganizovat a zatím nikdo neví jak – a nikdo s tím asi ani nezačal a bůhví, jestli se s tím nějak počítá.
Jednou z mála pražských galerií, které nepostihla koronavirové opatření, je Avoid Gallery na vltavské náplavce. A to díky tomu, že je celá ponořená do prostoru, do nějž lze nahlížet velkým vypouklým oknem. V ní je od září vystavena zvláštní, dalo by se říct magická sešlost tajených soch: jelen, rohaté ženy, jacísi tajemní ptáci, v pozadí barokní krucifix… Výstava se jmenuje Par Force a jsou to díla sochařky Pauliny Skavové, která má zálibu v amatérském boxu, což je na jejích sochách znát.
Ve školním kolektivu způsobovalo povinné a hromadné očkování vždy zajímavý zážitek.
Březnice je malé město na jih od Příbrami, na ideálním místě, kde končí střední Čechy a začínají jižní, ale kousek je to i do západních. Brdy tady někde zanikají a Šumava je daleko, ale ještě to není ta jihočeská blátivá líbeznost a malátnost. Spíš je to tady mokré a mokvavé, že i otužilí frátres jezuité si stěžovali na močálovité ovzduší a na to, že jim plesnivěly stěny v semináři.
Jsou události, kvůli nimž stojí za to být naštvaný ještě třeba po mnoha letech, možná celý život. Mne nikdy nepřestane štvát, že ten pomatenec zastřelil Johna Lennona. Dnes je to čtyřicet let, právě tolik let mu bylo tehdy.
Na žilinském nádraží je omšelá kamenná pamětní cedule s téměř nečitelným nápisem, že odsud v letech 1925 a 1932 odjížděly vlaky s členy „družstva Interhelpo“ na „pomoc výstavbe prvého socialistického štátu“. Kdo neví, o co jde, asi dost tápe – vůbec lze předpokládat, že většině kolemjdoucích je to úplně jedno a nikdy by nevěnovali takové desce ani vteřinu pozornosti.
Sex je podivná věc, ale hlavně když vás má kdo pochopit a podržet. I na to je tradiční rodina totiž dobrá, možná nejlepší.
Dvě zkušené dámy, divadelní kritička Jana Machalická a herečka Eva Salzmannová, se sešly v knize (nebo spíš nad knihou, prostě se sešly, zcela jistě víckrát), v níž si rozdělily role dle svých profesí. Machalická vypracovala esej o Evě Salzmannové coby výrazné herecké osobnosti českého divadla posledních desetiletí. V ní provedla čtenáře bohatým, přitom důsledně promyšleným sledem postav, jež Salzmannová na divadelních prknech vytvořila, přičemž je dobře patrné, že naprostou většinu z nich opravdu i viděla a asi si je i pamatuje, což nemusí být samozřejmé.
Pan Lahučký ráno vstal, přistoupil k oknu a zvolal, jako by mu bylo sedmnáct: „Ty vole, to je paráda! Všechno pod sněhem! Rychle vstávej, ať vyrazíme.“ Pohled z okna bývalého hojsovského pivovaru, kam jezdí parta stárnoucích mužů z Plzně, na protilehlou stráň byl opravdu takový, jaký si člověk na Šumavě v druhé půlce listopadu může jen přát. První sníh sice ještě roztaje, ale vytvoří kulisy skoro adventního kraje, kdy se vše jeví jaksi přívětivější, jako když na Šumavu dýchne dobrý duch místního horstva.
Dnes je první neděle adventní, začátek liturgického roku, včera byl, dalo by se říct, církevní Silvestr. Proto to veselí v ulicích a barech…Jistě jste si ho všimli a užili.
Proces s Rudolfem Slánským a tzv. Spikleneckým centrem je makabrózní událostí našich novodobých dějin a je hodně důvodů jeho příšernost připomínat.
Správně měla být ze všech míst vidět Lipnice, tedy to, co z toho velkolepého hradu zbylo. Jenže nebylo vidět skoro nic, jen to, na co se dalo sáhnout. Inverze byla v těch dnech tak hustá, že každá stavba se vylupovala jen sama o sobě na vzdálenost několika desítek metrů a pak zase padla do neprůhledného šeda. Takže bylo jedno, kde ty kostely jsou, v jakém okolí se nalézají a co je od nich vidět.
Občanská společnost, právě ta, která má stát za svou ČT, by měla v rámci Bělohradského definice brát spory jako věc, která k ní patří, a nesmí být z nich vyloučen ani někdo, kdo opravdu možná i od pohledu prozrazuje, že přišel z jiné party.
Jsou dvě základní otázky českého malířství soustředěné v jednom obraze. Kdo byla Mánesova Josefina a kam jí zmizela bradavka. Měla by být na levém ňadru, které je prostě jen takovým krásným růžovým oválem, ale není tam. Pravé je anatomicky v pořádku, je z profilu a věc se tam jasně rýsuje. Levé prso je však jako tvář bez oka. Nebo bez úst. Argument, že je ňadro na onom místě zakryto draperií, neobstojí, neboť je z větší části odkryté, a tedy by mělo být kompletní. Ale není. Jen se na ten obraz podívejte. Proč to tam Mánes nenamaloval? Měl k tomu nějaký důvod. Znamená to něco?
Mezi Tochovicemi a Březnicí jsou rybníky, které prý zakládali už ve 13. století benediktini z ostrovského kláštera, ze kterého na rozdíl od těch rybníků zbylo jen pár rozvalin na ostrově u Davle, o což se postarali husité. Zato ty rybníky jsou tu pořád, neboť rybník se dá leda tak vypustit, i když samozřejmě se ho občas také snaží někdo vypálit, ale to lze jen metaforicky. Hojnost rybníků měla své vyživovací důvody, ale zřejmě byla i ekologicky v souladu s vodnatelností kraje, která zůstala zachována v místních názvech Stará Voda a Dobrá Voda, přes které se dá z Tochovic dojít do té Březnice.
Je čas vzkřísiti literární žánr vždy v dobách zlých velmi oblíbený, vzpomínky na krásné časy, jež minuly jak úsměv jedné ženy.
Vždy když se ve Francii, ale platí to i pro jiné země, zase něco stane, přicházejí vedle velkých slov ke slovu také sociologické průzkumy. Ty přinášejí docela znepokojivá data, jež přitom nejsou žádným překvapením. Aspoň pro ty, kdo se o vývoj v naší společné Evropě trochu zajímají a mají oči otevřené.
Nouzový stav bude s velkou pravděpodobností trvat až do Vánoc, navrhuje to ministr zdravotnictví a asi to projde.
Nejdřív jsem si myslel, že po parku jezdí někdo na motorce, ale ona to byla paní s fukarem, takovým obráceným vysavačem na listí, které před ní plynule ustupovalo z cesty, jež vedla tím pěkným anglickým parkem. Žena byla skoro stejně velká jako ten přístroj, tak jsem na ni a na listí chvíli hleděl a pak jí naznačil, že jí chci něco říct, ale musí vypnout tu věc. Ona to udělala a já ji poprosil, jestli bych si to mohl zkusit.
Něco takového jako Melania se totiž rodí jen na zvláštní planetě, kde se mutují kyborgové s vodními nymfami a vesmírné klisny se stýkají s galaktickými hřebci. Pak to z nebe spadne někam do Slovinska a nechá se to vyrůst v rodině, která bydlí v činžáku v dožívající Jugoslávii.
