Útlá knížka Vezmi si mě z pera britského autora Dana Rhodese je záležitost vskutku minimalistická – jako většina autorovy tvorby. Přečíst je lze během chvilky, ale vracet se k nim je radost. Rhodes je vtipný, originální a hlavně poctivý. Někdy sice hraje trochu na efekt, ale neuhýbá, nebojí se partnerské vztahy nasvítit z různé perspektivy a jeho humor, hlavně ten černý, je osvobozující.
Dnes není těžké narazit na tvrzení, že sport, umění či náboženství do politiky nepatří, nebo naopak že se politika do jiných sfér života zkrátka „nemá tahat“. Politika se tak redukuje na věc samu pro sebe, kterou pak tím spíše všichni považují za bizarní zónu, jíž je lepší se obloukem vyhnout.
Americký písničkář Ezra Furman je figura v mnohém dost rozporná, to je na něm taky nejzajímavější. Hudba, kterou hraje se svou kapelou The Boyfriends, staví svoje vzory hrdě na odiv, přitom není odvozená.
Snad to nebude působit jako posedlost, odvolat se ještě jednou na nedávný Sjezd spisovatelů. Zopakujme, že jeho základním sdělením je stížnost některých zdejších autorů, že si jich nikdo nevšímá. (Protože nejsou s to napsat knihy, které by za pozornost a rozrušení stály – opakuji já.)
„Já vám ten rozhovor klidně dám, i když já v rozhovorech říkám furt to samý. Ale teď mi vyšla knížka, tak se to snad hodí. Tak jo,“ sdělil mi spisovatel Jan Novák na žádost o rozhovor.
Snímek Bretta Morgena Kurt Cobain: Montage of Heck, který v Česku tento měsíc vyšel na DVD, je asi ta definitivní filmová biografie frontmana skupiny Nirvana, posledního velkého rockového mrtvého, zaznamenává jeho život detailně od narození po dobrovolně vybraný konec.
První červnový víkend se v Praze konal sjezd spisovatelů, první porevoluční, první svobodný. Tak to bylo zdůrazňováno pořadateli a organizátory, vloni založenou Asociací spisovatelů.
Stačily dva dny od úmrtí Ludvíka Vaculíka a noviny byly plné zaručených charakterizací autora a osobních vzpomínek na něj, které opakovaly jednoznačný portrét: byl to „samorost“, „skála“, „neuhýbal“, „nejslušnější“, „nejvtipnější“, „nejpřirozenější“, nejdůmyslnější“, „nejerotičtější“, „Moravan“, „Valach“, „indián“.
Koncertní alba v rámci diskografie kapely často představují trochu podřadnou položku. Suvenýr pro ty, kdo měli možnost vidět vystoupení kapely na dané šňůře. Starší posluchačské generace mohou mít ke koncertním deskám vřelejší vztah, zvlášť ti zdejší, pro něž jejich poslech mohl představovat jediný způsob, jak si navodit pocit účasti na koncertě zbožňované kapely.
Ludvík Vaculík byl, co se týče temperamentu, exemplární konzervativec v obecném slova smyslu. Když se mu nelíbila nějaká novota, bylo to, že je nová, docela dobrým důvodem k tomu, aby se mu nelíbila. Jakousi velkou havárii ropného tankeru komentoval ve smyslu, že to mají lidé za to, že stavějí tak velké lodi a letadla. Není divu, že se někdy rozlomí, patří jim to.
Ticho, které vloni následovalo po vydání prvního svazku Díla Pavla Juráčka, souboru povídek z 50. let, nazvaném Prostřednictvím kočky, bylo hutné, překvapivé a hnusné. Recenzí se sešlo poskrovnu, třebaže knížka to byla vstřícně útlá. Nezabodovala ani v žádných anketách či literárních cenách.
Nová kniha Juliana Barnese Roviny života plynule navazuje na autorovy předchozí. Ne nutně chronologicky, nýbrž tematicky a žánrově. Spisovatel, jenž získal celosvětovou proslulost Flaubertovým papouškem z první poloviny 80. let, se cítí nejpohodlněji a nejjistěji na pomezí novely, literární historie a eseje.
Když před devíti lety vznikl první loutkový film divadelní skupiny Buchty a loutky a režiséra Radka Berana Chcípáci, těžko u něj bylo nemyslet na snímek Team America: Světovej policajt, starší o dva roky, který pořídili tvůrci seriálu Městečko South Park Tray Parker a Matt Stone. Byly si totiž podobné v opojení vulgárností.
Úvody dosavadních ohlasů na novou knihu povídek Michala Viewegha jsou obvykle poskládány totožně: nejprve se lze dočíst, že autorovi před několika lety praskla aorta a málem zemřel, následně že první kniha po jeho návratu do práce byl loni uveřejněný deník Můj život po životě a nakonec pochvalu, že novinka Zpátky ve hře už je opět konečně beletrie, a dokonce příprava na román, který prý Viewegh zrovna sepisuje.
Nakladatelství Větrné mlýny vydalo letos v únoru skoro tisícistránkový tlustospis nazvaný Hry na hrdiny. Vyšel po dvou letech slibů, neboť na internetových stránkách nakladatelství je titul doprovázen vročením 2013, v tiráži je loňský rok, ale reálně kniha vyšla opravdu až rok tento. Je to čítanka čtrnácti českých a slovenských dramat, již uspořádala kritička, dramaturgyně a redaktorka Marta Ljubková.
Chci a musím se ještě jednou vrátit k textům oceněným v letošním ročníku literární ceny Magnesia Litera. Potřebuji se detailněji a poctivěji vyrovnat s knihou, která uspěla coby objev roku, která mě však bez ohledu na svá ocenění a dávno před nimi vábila, provokovala a nutila k rozpačitému přešlapování před knihkupeckými policemi, na nichž se vypínala a zkoušela zaujmout případného kolemjdoucího zájemce.
Jiřině Prekopové je 86 roků, loni v květnu utrpěla mozkovou mrtvici a zpočátku nemohla mluvit. Od té doby se zotavila a opět vede psychologické kurzy.
Bezprostředně po pondělním úmrtí Güntera Grasse začaly zaplavovat německé internetové stránky různé reakce. Jedna z běžnějších zněla takhle: „Nějaký nezajímavý sedmaosmdesátiletý spisovatel je tedy nyní mrtvý úplně stejně jako stará Spolková republika. No a co má být? V téhle zemi snad existují důležitější témata, než abychom museli už zase pořádat takovýhle mediální cirkus!“
Bylo-li (nejen) v tomto časopise konstatováno, že intelektuál se zrovna nachází v krizi, patří se upřesnit, že se nachází v krizi soustavně, protože si ji jako možnost vůbec připouští a o ní uvažuje.
V čem se liší ambice děl Dana Browna a Stiega Larssona? A jak může větší prodejnost paperbacků pomoci celému byznysu? Nejen na tyto otázky odpovídá ředitel, spolumajitel a zakladatel Arga Milan Gelnar.
Britský spisovatel Terry Pratchett se proslavil knižní řadou bláznivých fantasy románů Úžasná Zeměplocha. Do svého úmrtí stihl napsat čtyřicet příběhů, odehrávajících se na placatém světě položeném na hřbetech čtyř obřích slonů, kteří stojí na krunýři kosmické želvy A‘tuin plující vesmírem.
Kateřina Tučková zažívá už několik let krásy úspěchu bez konce. Dobře se prodávají její romány Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně, daří se jejich adaptacím rozhlasovým i divadelním.
Kdo se v půli ledna rozhodl navštívit kterékoli slušněji zásobené knihkupectví, patrně nepřehlédl zvýšenou nabídku knížky Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Nakladatelé snaživě zareagovali na to, že se prvního ledna stala volným dílem, a pěti novými překlady, vydanými během jediného týdne, se rozhodli přivydělat si po Vánocích letitým tahákem na peníze. Zřejmě předpokládali zvýšenou konkurenci, neboť se předem snažili odlišit svou edici od jiných.
Jeho dílo prostupuje násilí. Kniha Motýlí kůže, která nyní vychází v češtině, se stala v Rusku mezi mladou generací kultovní záležitostí. „Bohužel je nemožné vyhnout se násilí...
Mezi českými spisovateli je družina, jejíž literární snahy zřejmě málokdo bere vážně. Tedy soudě dle malého množství písemných reakcí, ať už oficiálních recenzních nebo čtenářských ohlasů, jež lze k tvorbě jejích členů na internetu i v novinách najít.
O oblíbených příbězích kterékoli generace rozhodují samozřejmě nálady trhu, zásoby rodinných knihoven, politika a jistě náhoda. Já měl štěstí, že ve věku lačném dobrodružných vzorů jsem některé knihy už číst nemusel a jiné mohl, protože se znovu začaly vydávat a překládat. A tak jsem se dojímal Vinnetouovou smrtí, smál Boříkovým nápadům, vztekal nad nedorozuměním Červenáčka se zbytkem party a hlavně propadal kličkám fantastických ság.
