Ticho, které vloni následovalo po vydání prvního svazku Díla Pavla Juráčka, souboru povídek z 50. let, nazvaném Prostřednictvím kočky, bylo hutné, překvapivé a hnusné. Recenzí se sešlo poskrovnu, třebaže knížka to byla vstřícně útlá. Nezabodovala ani v žádných anketách či literárních cenách.
Nová kniha Juliana Barnese Roviny života plynule navazuje na autorovy předchozí. Ne nutně chronologicky, nýbrž tematicky a žánrově. Spisovatel, jenž získal celosvětovou proslulost Flaubertovým papouškem z první poloviny 80. let, se cítí nejpohodlněji a nejjistěji na pomezí novely, literární historie a eseje.
Když před devíti lety vznikl první loutkový film divadelní skupiny Buchty a loutky a režiséra Radka Berana Chcípáci, těžko u něj bylo nemyslet na snímek Team America: Světovej policajt, starší o dva roky, který pořídili tvůrci seriálu Městečko South Park Tray Parker a Matt Stone. Byly si totiž podobné v opojení vulgárností.
Úvody dosavadních ohlasů na novou knihu povídek Michala Viewegha jsou obvykle poskládány totožně: nejprve se lze dočíst, že autorovi před několika lety praskla aorta a málem zemřel, následně že první kniha po jeho návratu do práce byl loni uveřejněný deník Můj život po životě a nakonec pochvalu, že novinka Zpátky ve hře už je opět konečně beletrie, a dokonce příprava na román, který prý Viewegh zrovna sepisuje.
Nakladatelství Větrné mlýny vydalo letos v únoru skoro tisícistránkový tlustospis nazvaný Hry na hrdiny. Vyšel po dvou letech slibů, neboť na internetových stránkách nakladatelství je titul doprovázen vročením 2013, v tiráži je loňský rok, ale reálně kniha vyšla opravdu až rok tento. Je to čítanka čtrnácti českých a slovenských dramat, již uspořádala kritička, dramaturgyně a redaktorka Marta Ljubková.
Chci a musím se ještě jednou vrátit k textům oceněným v letošním ročníku literární ceny Magnesia Litera. Potřebuji se detailněji a poctivěji vyrovnat s knihou, která uspěla coby objev roku, která mě však bez ohledu na svá ocenění a dávno před nimi vábila, provokovala a nutila k rozpačitému přešlapování před knihkupeckými policemi, na nichž se vypínala a zkoušela zaujmout případného kolemjdoucího zájemce.
Jiřině Prekopové je 86 roků, loni v květnu utrpěla mozkovou mrtvici a zpočátku nemohla mluvit. Od té doby se zotavila a opět vede psychologické kurzy.
Bezprostředně po pondělním úmrtí Güntera Grasse začaly zaplavovat německé internetové stránky různé reakce. Jedna z běžnějších zněla takhle: „Nějaký nezajímavý sedmaosmdesátiletý spisovatel je tedy nyní mrtvý úplně stejně jako stará Spolková republika. No a co má být? V téhle zemi snad existují důležitější témata, než abychom museli už zase pořádat takovýhle mediální cirkus!“
Bylo-li (nejen) v tomto časopise konstatováno, že intelektuál se zrovna nachází v krizi, patří se upřesnit, že se nachází v krizi soustavně, protože si ji jako možnost vůbec připouští a o ní uvažuje.
V čem se liší ambice děl Dana Browna a Stiega Larssona? A jak může větší prodejnost paperbacků pomoci celému byznysu? Nejen na tyto otázky odpovídá ředitel, spolumajitel a zakladatel Arga Milan Gelnar.
Britský spisovatel Terry Pratchett se proslavil knižní řadou bláznivých fantasy románů Úžasná Zeměplocha. Do svého úmrtí stihl napsat čtyřicet příběhů, odehrávajících se na placatém světě položeném na hřbetech čtyř obřích slonů, kteří stojí na krunýři kosmické želvy A‘tuin plující vesmírem.
Kateřina Tučková zažívá už několik let krásy úspěchu bez konce. Dobře se prodávají její romány Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně, daří se jejich adaptacím rozhlasovým i divadelním.
Kdo se v půli ledna rozhodl navštívit kterékoli slušněji zásobené knihkupectví, patrně nepřehlédl zvýšenou nabídku knížky Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Nakladatelé snaživě zareagovali na to, že se prvního ledna stala volným dílem, a pěti novými překlady, vydanými během jediného týdne, se rozhodli přivydělat si po Vánocích letitým tahákem na peníze. Zřejmě předpokládali zvýšenou konkurenci, neboť se předem snažili odlišit svou edici od jiných.
Jeho dílo prostupuje násilí. Kniha Motýlí kůže, která nyní vychází v češtině, se stala v Rusku mezi mladou generací kultovní záležitostí. „Bohužel je nemožné vyhnout se násilí...
Mezi českými spisovateli je družina, jejíž literární snahy zřejmě málokdo bere vážně. Tedy soudě dle malého množství písemných reakcí, ať už oficiálních recenzních nebo čtenářských ohlasů, jež lze k tvorbě jejích členů na internetu i v novinách najít.
O oblíbených příbězích kterékoli generace rozhodují samozřejmě nálady trhu, zásoby rodinných knihoven, politika a jistě náhoda. Já měl štěstí, že ve věku lačném dobrodružných vzorů jsem některé knihy už číst nemusel a jiné mohl, protože se znovu začaly vydávat a překládat. A tak jsem se dojímal Vinnetouovou smrtí, smál Boříkovým nápadům, vztekal nad nedorozuměním Červenáčka se zbytkem party a hlavně propadal kličkám fantastických ság.
