Policejní odborníci dnes přistoupili k exhumaci ostatků někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka z rodinné hrobky na hřbitově v Lánech na Kladensku. Může to pomoci při objasňování okolností jeho úmrtí z března 1948 po pádu z okna pražského Černínského paláce, sdělil mluvčí policejního prezidia Jakub Vinčálek.
Nakonec z toho byla moc pěkná událost, i když možná trochu jiná, než zainteresované publikum očekávalo. V Lánech byla v přímém přenosu otevřena obálka s dokumentem, který měl obsahovat poslední slova Tomáše Garrigua Masaryka. Tajemník jeho syna Jana, Antonín Sum, který záznam v roce 2005 předal Národnímu archivu, tak učinil s podmínkou, že obsah bude zveřejněn po dvaceti letech. Stalo se – a hned se ukázalo, že věci se mají trochu jinak. Nejsou to poslední slova, záznam pravděpodobně vznikl tři roky před prezidentovou smrtí, v roce 1934, kdy se Masarykovo zdraví prudce zhoršilo a očekával se brzký konec.
Policie znovu otevřela případ úmrtí někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Zemřel v noci na 10. března 1948, podle dobové verze spáchal sebevraždu. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), který je útvarem Policie ČR, má ale nyní podezření na vraždu. Důvodem jsou nově získané dokumenty z diplomatických archivů Francie, Spojených států amerických a Velké Británie. Policie o tom v podvečer informovala na svém webu.
Vyšetřování případu smrti tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka se znovu rozjíždí. Kriminalisté kromě nově objevené nahrávky totiž získali další podnět od badatelů, kteří se zabývali mechanismem pádu politikova těla z okna Černínského paláce. S novým poznatkem přišel portál iRozhlas.cz. Podle serveru došli badatelé k závěru, že Masaryk mohl vypadnout z okna i bez použití dalších osob. Podle posledního závěru Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) z roku 2003 byl Masaryk zavražděn, ale není šance vypátrat pachatele.
Státní zástupce Michal Muravský minulý týden nařídil znovu otevřít vyšetřování smrti poválečného ministra zahraničí Jana Masaryka.
Jan Masaryk byl synem legendárního prezidenta, nekonvenčním diplomatem, politikem a slušným klavíristou s puncem dobráckého lva salonů. Anglicky uměl stejně dobře jako česky a po nezdárném mládí se nakonec stal ministrem zahraničí. Po zhroucení demokracie v Československu se chtěl usadit v Londýně a začít nový život. Namísto toho jej stihla tragická smrt, kterou se dodnes nepodařilo objasnit.
Ve středu 10. března 1948, něco po páté hodině ranní, dva topiči z Černínského paláce, vracející se z půdy, kde stahovali z budovy státní vlajku, objevili na dlažbě druhého nádvoří bezvládné tělo ministra Jana Masaryka. Byla to smrt, která otřásla zemí, ve které se před čtrnácti dny dostali k moci komunisté. Otřásla, ale na faktu nastupující diktatury nic nezměnila. Do Salonu Týdeníku Echo, konaného na téma únor 1948 a Jan Masaryk, přišli sešli historici Jiří Pernes a Vít Smetana, oba z Ústavu pro soudobé dějiny, a spisovatel Pavel Kohout, jemuž bylo v roce 1948 devatenáct let.
Jméno Jana Masaryka jsem poprvé slyšel koncem roku 1989. Pád komunistického režimu přinesl i záplavu informací, které by jinak jedenáctiletého školáka sotva zajímaly. Poté, co se na televizní obrazovce objevila tvář někdejšího ministra zahraničí, se mí vesničtí prarodiče rozzářili: „No jo, náš Jenda.“
Biermannův film, potažmo film režiséra Julia Ševčíka a scenáristů Petra Kolečka, Alexe Koenigsmarka a znovu Julia Ševčíka, nemůžeme podezírat z žádného názoru. Ostatně takový risk si dovolí málokterý film, jenž primárně usiluje být všeobecně přijatelným hitem. Což znamená, že zpravidla skončí u bulvárního pohledu na věc.
