Z veřejné debaty posledního roku máte pocit, že žijete v rozdělené zemi, cloumané schizofrenií, jestli patří na Západ, nebo na Východ. Ve společnosti, jejíž podstatná část je vstřícná k autoritářskému režimu Vladimira Putina a nechá se masírovat sílící sofistikovanou kremelskou propagandou, nebo má přinejmenším pro Moskvu a její imperiální choutky pochopení.
Panuje v Česku rusofobie? Umocnilo ji agresivní chování Ruska během posledního roku? Nezatmívá nám náš postoj možnost poznat, čeho se na Rusku vlastně máme bát? A jsou Rusové opravdu předurčeni k vládě pevné ruky?
Dva týdny stará zpráva evropského výboru Sněmovny lordů vzbudila i u nás jistý rozruch (titulky typu „Unie i Londýn ohledně Ukrajiny katastrofálně selhaly“), nikoliv ale soustavnější pozornost.
Velký rozruch vzbudila na sklonku roku 2014 tzv. výzva šedesáti, která apelovala na vládu i média, aby se pokoušely o usmíření s Ruskem.
Klíčová otázka nad ostře sledovanými dohodami v běloruském Minsku zní: Podařilo se ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi jen úspěšně smluvně zakotvit „zamrzlý konflikt“ na Ukrajině, anebo budou důsledky daleko, daleko horší?
Platí, že tak jako příroda, i strategie trpí hrůzou z prázdna? Jaká je souvislost mezi tím, že obavy vyjádřené otevřeným dopisem několika středoevropských politiků Obamovi v létě 2009 z toho, že region přestane být předmětem amerického strategického zájmu, se do písmene naplnily, a tím, že máme na Hradě prezidenta, u něhož nevole jeho odpůrců krystalizovala do výtky, že je „Putinova loutka“?
Občas se stane, že kniha psaná bez politologických či sociologických ambic řekne o nějaké společnosti a její politice víc než deset analýz z nejlepších think-tanků.
Černé úterý 16. prosince ukázalo, že Rusko se ocitlo na hraně ekonomického kolapsu. Dostalo se tam poprvé po patnáctiletém, s výjimkou celosvětové finanční krize v roce 2009, fakticky nepřerušeném období vzestupu po převzetí moci Vladimirem Putinem. Za tu dobu zažilo ekonomický skok, srovnatelný jen s Čínou.
Evropa i Amerika oslavily klidný průběh ukrajinských voleb, jak se sluší a patří. Přesto vzbuzují oficiální reakce i komentáře předních médií dojem, že jsou publikovány z povinnosti a značně ledabyle. Vítězství proevropských stran se nakonec čekalo a o větší prostor si ve veřejné diskusi říkají ozbrojené konflikty na Blízkém východě, miliony uprchlíků ze Sýrie nebo armádní represe proti islámské opozici v Egyptě.
Vladimir Putin je pro nás záhadou. Angela Merkelová, jež s ním v posledním roce mluvila nejvíc ze všech západních politiků, naznačila, že není normální. Lidé, kteří s ním mluvili, vnímají, jak si užívá roli mocného vůdce. Jeden bývalý český premiér například popsal, jak u Putina intervenoval za velkou českou firmu, která vedla v Rusku spor s mocným oligarchou. Putin prý na místě zvedl telefon a začal záležitost na místě autoritativně řešit.
