Barack Obama nečekaně silně vstoupil do předvolební kampaně na straně demokratky Hillary Clintonové s prohlášením, že její protivník Donald Trump je „žalostně nepřipraven,“ aby se stal prezidentem Spojených států.
Vzestup Donalda Trumpa zanechal značnou část profesionálních pozorovatelů politiky ve stavu perplex. Volá po vysvětlení a ta, jež se nabízejí a recyklují v článcích a esejích, často působí jako dílčí a nedostatečná. V popkultuře nedávných let se nacházejí různé Trumpovy předobrazy, jeho možné prezidentství prý předpověděl seriál Simpsonovi.
Kandidátem amerických republikánů pro prezidentské volby bude Donald Trump, potvrdila to stranická konvence v ohijském Clevelandu. Většina expertů by ještě nedávno něco takového nepovažovala za možné, Trump je v očích mediálních a politických elit vulgární muž, který nedostatek představ o politice nahrazuje slovní agresí a narcismem, v postkomunistické Evropě budí obavy jeho vřelý vztah k Putinovi. Jeho stoupenci v něm naopak vidí prvního politika, který se dokázal skutečně postavit selhavším elitám, realitní magnát a hvězda reality show má politiku vrátit lidem.
Číst si v amerických mainstreamových médiích shrnutí projevů Donalda Trumpa znamená leccos se dozvídat o těch projevech, ale taky o kategoriích, v nichž uvažují autoři těch shrnutí. V jednom takovém shrnutí Trumpova projevu na republikánském konventu se uvádělo, že projev „byl charakterizován ještě temnějším jazykem než při kampaňových mítincích“.
Pokud Turecko nebude s poraženými pučisty jednat demokraticky a na základě práva, mohlo by přijít o své členství v NATO. Na pondělní tiskové konferenci to prohlásil americký ministr zahraničí John Kerry, uvádí britský list The Independent. Před tvrdou reakcí ale Turky varovala i šéfka evropské diplomacie Federica Mogheriniová. To generální tajemník NATO Jens Stoltenberg plně podpořil tureckou vládu a současně uvedl, že ve členském státě NATO není pro vojenské převraty místo.
Baracka Obamu jsem podporoval už od studií. To není nic tajného ani nového, vzkazuje americký velvyslanec Andrew Schapiro prezidentu Miloši Zemanovi. Ten jej před svým odchodem na dovolenou v rozhovoru nařkl z jistého druhu korupce. Schapiro podle něj dostal post velvyslance jen proto, že sponzoroval současného amerického prezidenta. Kvůli tomu také označil Schapirův boj proti korupci za pokrytecký.
Po hrůzách, jako byla masová vražda v Orlandu na Floridě, prvotní šok rychle vystřídá ptaní se po příčinách. Je to naprosto pochopitelné, logické, dává to smysl.
Je jen málo věcí na světě, ke kterým se váže takové množství konspirativních teorií, jako jsou teroristické útoky z 11. září 2011. Americký obchodník Paul Salo by chtěl do věci vnést více jasno a pokud možno vzít nejrůznějším zastáncům spikleneckých pravd vítr z plachet. Protože konspirativní teorie se točí hlavně kolem nárazu dvou letadel do budov Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku, Salo by chtěl tuto tragédii co nejvěrněji napodobit.
Ač se nabízely paralely s návštěvou Kuby, květnová cesta amerického prezidenta Baracka Obamy do Vietnamu nebyla zdaleka tak historická.
S tím, jak se Obamovo funkční období chýlí ke konci, se začínají objevovat čím dál otevřenější bilancující „zpovědi“ členů administrativy i prezidenta samotného. Po článku Jeffreyho Goldberga o „Obamově zahraničněpolitické doktríně“ v magazínu The Atlantic vzbudil podobný ohlas profil Obamova asistenta Bena Rhodese v New York Times od Davida Samuelse. Plný titul tohoto osmatřicetiletého muže zní náměstek poradce pro národněbezpečnostní otázky pro strategickou komunikaci a psaní projevů.
Je příznačné, že Andrej Babiš, někdejší obdivovatel newyorského miliardáře Michaela Bloomberga, neodolal kouzlu Donalda Trumpa. Ve svém vyjádření z počátku března sice pro jistotu dodal, že pro Bloomberga by hlasoval nejraději, ale to byla celkem neškodná pojistka vzhledem k tomu, že Bloomberg právě tehdy ohlásil, že se definitivně rozhodl nekandidovat.
V roce 1993 sledovala většina tehdejší mediálně-politické „pražské kavárny“ přípravy ke spuštění první soukromé televize se skepsí. Sliby, s nimiž přicházela, se zdály legrační a Vladimír Železný, někdejší tiskový mluvčí neúspěšného levicově elitářského Občanského hnutí, nepravděpodobným vůdcem populistické televizní revoluce. Rok s rokem se sešel a tytéž kruhy si mohly jen bezmocně zoufat (a zoufaly) nad Železného úspěchem.
Roste v lidech nenávist? Podle aktuálního výzkumu z USA se zdá, že ano. Heidi Beirichová se spolupracovníky vydala v rámci SPLC, což je americká právnická organizace zabývající se chudobou, zprávu o nenávisti v Americe, která, jak upozorňují další komentátoři, např. Amy Goodmanová z televize Democracy Now!, pomáhá vysvětlit volební úspěch Donalda Trumpa.
V prosincové debatě republikánských prezidentských kandidátů dostal Donald Trump otázku na modernizaci tzv. jaderné triády. Tedy jaderné bombardéry, rakety a ponorky – tři nosiče atomových zbraní, jimiž USA disponují. To Trump ale netušil, přestože mu to moderátor v otázce napověděl, a reagoval zamotanou odpovědí, již zakončil slovy: „Myslím, že jaderná, prostě ta síla, ta devastace je pro mě velmi důležitá.“
Skon soudce amerického Nejvyššího soudu Antonina Scalii vzbudil nejen diskusi o jeho následovníku, ale také hlubší otázky o přijímání smrti názorového oponenta. Scalia byl velikán amerického ústavního práva, všeobecně považovaný za intelektuálního vůdce konzervativní frakce soudu.
Před rokem se mluvilo o tom, že americké politické strany čeká místo prezidentských primárek korunovace. A výběr mezi dynastií Clintonů a Bushů nenaplňoval mnohé Američany nadšením. Rok ukázal, že korunovace se vskutku nekoná. A to nejen na republikánské straně, kde se Jeb Bush totálně minul s poptávkou a informační prostor opanoval Donald Trump. Něco podobného v méně seizmické verzi se odehrává i na levici.
Po hacknutí soukromého účtu premiéra Sobotky si kdekdo vzpomněl na e-maily z privátního serveru Hillary Clintonové. Kauza, která začala již počátkem minulého roku, zdaleka neskončila. V tichosti na ní pracuje FBI.
Pokud vám připadá, že zpráva, že nejméně dva z pařížských atentátníků zřejmě pronikli do Evropy vydávajíce se za syrské uprchlíky, vyvolala nesmyslnou hysterii, pak jste nedávali pozor na to, co se dělo ve Spojených státech.
New York je město, které každý zná z filmů, žije ve fantazii i těch lidí, kteří v něm nikdy nebyli. Těch New Yorků je vlastně mnoho a mnoho.
V listopadu se v USA zpravidla konají nějaké volby. Ty letošní byly skrovné, státní orgány se volily prakticky jen ve čtyřech státech unie. K tomu lze připočíst několik měst a pár státních či místních referend.
Dramatické události na Blízkém východě a jejich dopady na západní země jsou předmětem vzrušených debat ve všech vrstvách společnosti. Jak jsou zachyceny v produkci „továrny na sny“ a na jaká úskalí při tom mohou tvůrci narazit?
Nejznámější uprchlík současnosti Edward Snowden si užívá několik týdnů obnovené slávy a pocitu malého zadostiučinění. Jméno bývalého zaměstnance CIA, který vynesl na veřejnost informace o rozsáhlých sledovacích aktivitách amerických tajných služeb po celém světě a už přes dva roky kvůli tomu přebývá v ruském azylu, se v médiích skloňuje hned z několika důvodů.
Karel Köcher je dodnes jediným známým zahraničním špionem, kterému se podařilo splnit nesplnitelný úkol – proniknout do CIA. Číňan Larry Wu-tai Čin, označovaný také za krtka v nejstřeženější zpravodajské službě světa, byl svými krajany naverbován teprve poté, co ve „Firmě“ už léta působil.
S tím, jak každý měsíc letošního roku přinášel další a další Jobovy zvěsti z Blízkého východu – nekončící občanská válka v Sýrii, Al-Kaída se uchytává v Libyi, Islámský stát vyhlásil chalífát, uprchlická vlna graduje v krizi –, lze čím dál tím hlasitěji slyšet názor, že byla katastrofální chyba nechat padnout staré autokraty.
Americká prezidentská kampaň trvá dlouho. Považuje se za normální, že zájemci museli učinit rozhodnutí a začít pracovat někdy počátkem tohoto roku, tedy téměř dva roky před datem voleb v listopadu 2016. Velmi dobře známý politik si může dovolit „naskočit“ později, ale – jak lze nyní slyšet v případě viceprezidenta Joea Bidena – rozhodnout se je opravdu nejvyšší čas.
Americká televizní minisérie Najděte mi hrdinu by mohla sloužit jako příklad toho, jak se dá vytvořit místy až strhující politické drama, které přitom nepotřebuje k popisovaným událostem přidávat nějakou kriminální nebo melodramatickou dimenzi, okořenit politiku senzací.
V březnu tohoto roku se na stránkách internetového deníku Echo24.cz objevil komentář tvrdící, že Donald Trump nemá reálný politický vliv a není třeba se o něj zajímat. Autor (byl jsem to já) se nemohl mýlit víc.
Na mém oblíbeném okénku z Rychlých šípů je vyobrazený hoch přezdívaný Tlouštík poté, co byl rodiči potrestán za pozdní příchod. Klečí v koutu místnosti, ve tváři má ale extatický výraz, u úst bublinu, v níž sděluje světu: „Mučte si mě chlebovou polívkou, ale stejně jsem ten nejšťastnější chlapec na světě. Viděl jsem Rychlé šípy.“
Donalda Trumpa u nás nemáme, ale pokusme se tento americký fenomén přiblížit. Představte si Paroubkovu nafoukanost, Babišovu ochotu obvinit kohokoli z čehokoli, Rittigovu procovskou nechutnost, Troškovo přesvědčení o vlastní velikosti, Krausovu aroganci, Okamurův xenofobní primitivismus, vulgární humor Miroslava Sládka.
Michael Lewis v současné době patří mezi nejčtenější ekonomické autory. Sám začínal jako makléř na americké burze, ale později se stal novinářem. Pokud jsem se něco zásadního dozvěděl o tom, jak fungují velké americké banky a finanční instituce, tak to bylo z knihy The Big Short, která pod stejným názvem vyšla i v českém překladu.
