Podpora pro kancléřku Angelu Merkelovou se po sérii červencových teroristických útoků v Německu snižuje. Pokles o 12% od průzkumu z počátku července zveřejnila veřejnoprávní televize ARD.
Nejzajímavější články v novinách jsou ty, které nepojednávají o ničem. Taková je i zpráva francouzské agentury AFP, jež se ptala generálního sekretáře německé vládní strany CDU Petera Taubera, jestli bude Angela Merkelová napřesrok kandidovat na kancléřku.
Po ztrátách křesťanských demokratů v zemských parlamentech, do nichž se v Německu v půlce března volilo, Angela Merkelová trvá na tom, že nemá důvod „měnit kurz“.
Úsměv na rtech po sečtení volebních výsledků ztuhl dokonce Winfriedu Kretschmannovi, který dosáhl pro Zelené historicky nejlepšího výsledku na celém světě. Zelení se po nedělních volbách ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko stali s třiceti procenty nejsilnější stranou a mohou vybírat partnera do koalice.
Je konec roku a pro jeho osobnost Angelu Merkelovou se zdá, že se nakonec vše v dobré obrátí. Nejenže na ni padla volba v každoroční anketě amerického časopisu Time, alespoň načas skončil i pád její popularity a v pondělí 14. prosince na sjezdu Křesťanskodemokratické unie (CDU) v Karlsruhe tisícovka delegátů odměnila svou předsedkyni potleskem vestoje.
Dojít pěšky z bavorského Wegscheidu na Lipenskou přehradu se stihne za čtyři hodiny, většina jeho současných návštěvníků ovšem míří jiným směrem. Chtějí se dostat dál do bavorského a německého vnitrozemí. Jedná se totiž o uprchlíky, kteří právě u Wegscheidu překračují rakousko-německou hranici.
„V Česku převládá pocit, že uprchlíci jsou nebezpečná masa, která nemá tváře ani jména, a bezejmenné mase se nepomáhá,“ prohlašuje Šimon Pánek, ředitel organizace Člověk v tísni.
Chování německé kancléřky Angely Merkelové v migrační krizi zmátlo většinu Evropy. Profesor ekonomie Markus Kerber, který střídavě žije v Berlíně a Paříži, první ženu Německa dobře zná.
V listopadu 2011 vyzval tehdejší polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski německou kancléřku Angelu Merkelovou, aby se ujala role evropského vůdce.
Kontrast nemůže být větší. Před dvaadvaceti lety, v květnu 1993, spolková republika prudce zpřísnila azylovou politiku. Novinkou bylo hlavně zavedení kategorie tzv. třetích bezpečných států, odkud když uprchlík přišel do Německa, automaticky ztrácel právo na udělení azylu. A protože do kategorie bezpečný stát spadali všichni sousedi Německa, úspěšný azylant se tu musel buď vylodit, nebo snést letadlem.
Ve všeobecném zmatku, který Evropu zalil po řeckém referendu v neděli, si Týdeník Echo den nato pokusil udělat jasno s Hansem-Olafem Henkelem.
Nejkomentovanějším momentem výroční mnichovské bezpečnostní konference bylo, že když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlašoval z pódia, že na Ukrajině nejsou žádní ruští vojáci, publikum se smálo. Ale co je tu vlastně k smíchu? Kdyby o tom někdo chtěl psát esej, mohl by jí dát titulek „Smích bezmocných“. Ten smích byl brán za důkaz toho, že Lavrov neuspěl, že nemá důvěru lidí v oboru.
Kancléřka Merkelová vybrala evropského prezidenta (Donald Tusk), kancelářka Merkelová vybrala nového generálního tajemníka NATO (Jens Stoltenberg). Kancléřka Merkelová je jediná mezi západními politiky, komu ruský prezident ještě bere telefony. (Od začátku konfliktu na Krymu a východní Ukrajině jich bylo přinejmenším čtyřicet, domnělé německé know-how, jak zacházet s Rusy a jak v Rusku vyprovokovat změnu k lepšímu „skrze přiblížení“, celkem k ničemu nevedlo).
