V posledních dnech můžete v USA zaznamenat několik kroků státních úřadů, které lze charakterizovat jako trolling. Trolling na internetu znamená komunikaci, jejímž skutečným cílem je někoho vytočit, a to bez ohledu na nominální obsah dané komunikace. Dobrý troll zahřeje srdce souvěrců. Ale dokáže něco víc například ve vládě?
Ten nejzásadnější negativní dopad sociálních sítí a vůbec online života se totiž netýká ani tolik obsahu, který člověk přes sítě vstřebává, jako spíš změn v uživatelově osobnosti, které nastávají už jenom kvůli tomu, že člověk na těch sítích přebývá.
Na sociálních sítích se minulý týden řešil... Co asi? Covid. Podle jedné z konspiračních teorií „vysvětlujících“ rozšíření koronaviru pandemii způsobila síť 5G, která prý virus přenáší. Představa v očekávatelné míře dementní. Ale asociuje docela působivý obraz - virus se v něm přenáší stejnou cestou jako všechna ta moudra o něm každou vteřinou datlovaná, obrázky roztomilých zvířátek, nedočkavě formulovaná veledůležitá stanoviska. A mezi tím vším tiše a cílevědomě spěchají viry. Část té nálože rozloží mysl, zbytek dýchací soustavu.
Část amerického Twitteru koncem minulého týdne žila příběhem Fredericka Josepha, který svoje vyprávění doprovodil výmluvnými obrázky a videem. Ve společnosti své snoubenky a osmiletého bratra si vyjel orazit, měl v úmyslu strávit s blízkými společný čas a v ústraní pracovat. Konkrétní podoba toho ústraní ho ovšem poněkud rozhodila. Na Airbnb si vybral domek k pronajmutí – na snímcích působil jako prostě zařízené idylické místo v lůně přírody.
Dnes opět o výkonech na poli předstírání. Před čtyřmi týdny jsem na tomto místě popisoval příběh BethAnn McLaughlinové, která vytvořila na sociálních sítích fiktivní postavu nebinární indiánské aktivistky a vědkyně a podařilo se jí přesvědčit mnoho lidí, že ta figura je skutečná. Pozoruhodné. Daleko pozoruhodnější ale je, co dokázala Jessica Krugová. Předvedla mimořádnou schopnost předstírat ve světě nikoli virtuálním, ale reálném. A prošlo jí to a asi by jí to procházelo dál, kdyby sama sebe „nenaprášila“, nepřiznala vše v teatrálně kajícném článku na serveru Medium.com.
Budu se dnes zase zabývat virtuálním děním kolem prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka. Možná s tím už jsem otravný. Jistým způsobem je ale Jiří Ovčáček esencí tuzemského virtuálního světa, zároveň veledůležitý a bezvýznamný, hromosvod pro blesky hněvu jedněch a mučedník pravdy pro ty druhé, tak trochu komik, těžko ale říct, do jaké míry vědomý, žije svou virtuální existenci jako nekončící melodrama, v němž jde každou vteřinu o přežití světa, jehož tíhu nese na svých bedrech, světa ohrožovaného nenávistnou kavárenskou lůzou, připravenou plenit v něm, znesvěcovat vše svaté, zotročit všechny, komu byla shůry dána svoboda. Nebo tak něco.
Nejjasněji zářící hvězdou sociálních sítí byl v minulém týdnu ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, uživatelé si ho všímali vskutku důkladně a pozornost to byla značně pobavená. Ministr se stal tváří bezkoncepčního, vrtkavého přístupu k opatřením proti pandemii, vyhlásil nějaká opatření, pak se ukázalo, že nejsou tak úplně populární, absolvoval pohovor u předsedy vlády a pak ta vyhlášená opatření zase změnil.
Protože hysterie kolem aplikace TikTok pokračuje, stojí za to podívat se na úspěch tohoto invazivního druhu mezi mobilními aplikacemi ještě z jiných stránek, než jak to před týdnem udělal Marian Kechlibar (viz Týdeník Echo č. 34/2020 – pozn. red.). Pozdvižení nezpůsobila jen pohrůžka prezidenta Trumpa. Ta byla neortodoxní zejména v tom, že Trump přišel s tím, že by kupec měl zaplatit americkému ministerstvu financí, jak se říká v byznysu, „finder's fee“, tedy poplatek za to, že dal prodávajícího a kupujícího dohromady.
V těchto dnech se skupina osobností českého veřejného života chystá obrátit na poslance sněmovny s apelem a současně s peticí, která se jmenuje Zastavme omezování svobody projevu na globálních sociálních sítích. Je to výzva zákonodárcům, aby v českém virtuálním světě dbali na svobodu projevu a platformám typu Facebook nebo Google účinně bránili v mazání, rušení účtů nebo politické manipulaci při vyhledávání obsahu. Jedním z tahounů petiční skupiny je vývojář počítačových her Daniel Vávra, autor světového hitu Kingdom Come (Přijď, království), hry zasazené do předhusitských Čech. Vávru zná český virtuální svět jako člověka nekonvenčních názorů a provokatéra. Co ho přimělo k tomu, aby změnil tón a apeloval na politiky?
V Bělorusku bezpečnostní složky brutálně útočí na stoupence demokratické opozice, kteří protestují proti výsledkům prezidentských voleb, je nemálo důkazů jejich zfalšování. K mnohým kritikům Lukašenkova režimu se – možná překvapivě – zařadil Václav Klaus mladší, označil běloruského prezidenta za „posledního diktátora sovětského typu“ a popřál tamním lidem demokracii a svobodu. Překvapeni byli také jeho facebookoví fanoušci. A také zklamáni, což dávali silně najevo – tak už i šéf Trikolóry se zaprodal do žoldu vývozců demokracie, jejichž cílem je rozvracet stabilní a svobodné země, jako byly Ukrajina a socialistické Československo, pořádat tam barevné revoluce a pak všechno ukrást.
Angažovaní fanoušci především z řad přírodních vědců tři roky sledovali twitterový účet člověka píšícího s uživatelským jménem Alepo (případně Sciencing Bi). Nebinární (v genderovém smyslu) osoby indiánského původu, která učila antropologii na univerzitě v Arizoně. Výrazně se zapojovala do sporů na síti, pranýřovala sexuální obtěžování v akademickém světě a ústrky, jimž tam čelí učitelé, kteří patří k marginalizovaným skupinám. Na jaře letošního roku oznámila světu, že její zaměstnavatel ji nutí učit bez ohledu na nastupující pandemii. Stalo se, co se dalo čekat: Sciencing Bi se nakazila koronavirem a onemocněla covidem-19. Chorobu nějak přečkala a z nemocnice se vrátila domů, pak se ale objevily komplikace.
Uživatelé si poslední dobou užívají velkou legraci s Českými dráhami. Nejprve to byly humory ve značné míře morbidní, vtipkovalo se v souvislosti se zvýšeným počtem nehod na železnici. Kromě toho na sítích běží průběžné zpravodajství o tom, jaké zpoždění měl který spoj a do jaké šlamastyky se kvůli tomu ten který uživatel dostal. Minulý týden se k tomu ale přidalo nezávazné vtipkování o reklamní kampani ČD, která různými veršovanými hláškami propaguje dovolenou v Česku.
Je jistým způsobem obdivuhodné, že v těchto horkých letních měsících, kdy rozpálená lebka přehřívá a zpomaluje mozek uvnitř a hrdlo touží být svlaženo, si zdejší uživatelé vybrali k ostrému sporu téma intelektuálně náročné – stav českých humanitních věd a vysokých škol, na nichž jsou vyučovány. Zasloužil se o to i náš týdeník, který otiskl rozhovor s děkanem Filozofické fakulty UK Michalem Pullmannem. Rozhovor měl ohlas.
V sedmadevadesáti letech zemřel Milouš Jakeš, generální tajemník komunistické strany v době revoluce. Uživatelé to zaznamenali velmi pozorně, část jich nebožtíkovi přála peklo, smířlivější připomínali, že tenhle druh soudu patří jiné autoritě. Pozoruhodným způsobem se projevila domovská strana zesnulého, jež Jakešův skon připomněla slovy: „Milouši, DĚKUJEME‼️ Snad už sedíš v lepším světě bez hladu, bídy a rozdílů. A snad si u toho dáváš i oblíbené švestkové knedlíky. ‚Přes to, co se v naší zemi i jinde v posledních letech stalo a co se děje, jsem přesvědčen, že ideje socialismu, o jejichž naplnění jsem usiloval, představují i nadále lepší budoucnost lidstva. Zůstal jsem komunistou.‘ Milouš Jakeš. Historie ještě neřekla poslední slovo a jednou budeš oceněn.“
Amerika zvažuje zákaz čínského viru. Ne, není řeč o covidu, který se stále vesele šíří světem a v USA znovu nabral na síle. Americký ministr zahraničí Mike Pompeo oznámil, že americká vláda zkoumá možnost zákazu aplikace a sociální sítě TikTok. Ta umožňuje uživatelům nahrávat krátká videa a následně je sdílet se světem. Je to také momentálně nejoblíbenější sociální síť mezi mladými.
Hlavní postavou tuzemských sociálních sítí se nakrátko stal pan Aleš Karásek z jihomoravské organizace strany Trikolóra. Pozornost, kterou vyvolal, pro něj nebyla – aspoň v mé bublině – zrovna příznivá. Na svém facebookovém profilu zveřejnil svoje propagační fotografie. Je na nich hladce oholen (včetně vlasů), ve tváři úsměv, řekněme, poněkud nasládlý. Snímek doprovázejí různé popisky a hesla, zaujalo jen jedno z nich. „Holky mají pipinku, kluci pindíka.“
Někdo patrně učinil na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen. Situaci z úvodu Kafkova Procesu je možné brát jako předznamenání údělu mnoha a mnoha milionů obětí totalit dvacátého století, lidí, kteří v noci zaslechli zlověstné bouchání na dveře, aby pak byli odvedeni a zpracováni mašinerií moci, neosobní a žravou. A stali se její součástí, sehráli v ní svou roli – od překvapení a pobouření na počátku ke kajícnému přijetí ve finále.
Hvězdou sociálních sítí se minulý týden v Česku stala Milada Horáková, nemám tušení, co by na to říkala, a radši se to ani nepokouším domýšlet. Objevovaly se bannery se sloganem „Zavražděna komunisty“ a jejich různé žertovné úpravy (portrét Hitlera doprovozený heslem „Zavraždil komunisty a Hitlera“). Kromě statusů, jejichž autoři připomínali význam, charakter, osud zavražděné, se ozývaly aspoň v mé bublině početné hlasy, které způsob připomínání výročí měly za přepjatý, možná až groteskní.
Po vlně protirasistických protestů v Americe a Británii si mnoho lidí klade otázku, do jaké míry byly násilnosti a rabování při demonstracích vypovídající pro celé hnutí Black Lives Matter. Avšak videa se záběry chaosu a naprostého bezvládí v centrech měst nejenže se neobjevovala ve velkých televizích (kde už by je asi nikdo nečekal), ale i ze sociálních sítí postupně mizela. Kdosi je mazal.
V loterii sociálních sítí minulý týden vyhrál patnáct minut slávy hokejový trenér prvoligového dorosteneckého týmu Technika Brno Martin Stloukal. Deník Sport totiž publikoval audionahrávku jeho promluvy ke svěřencům v šatně. Nejsem moc zorientovaný v soutěžích dorosteneckého hokeje, ale Technice Brno se asi nedaří, přinejmenším to tak podle Stloukalova monologu vypadá. Zřejmě mělo jít o jakési motivační seřvání. A mezi uživateli se věru chytlo a nastartovalo obvyklý proces polarizace.
Lidi, kteří z pozic moci a jakési autority afektovaně používají takhle silné výrazy, se nemohou divit, když část publika jejich výroky bere vážně a svým způsobem do důsledků. A proč by se taky divili, když se jim to hodí.
J. K. Rowlingová, autorka globálně úspěšné knižní série o Harrym Potterovi, má účet na Twitteru a neváhá ho použít. Stalo se tak i minulý týden a výsledek to mělo předpokládatelný. Značné pobouření na straně bojovníků za práva translidí v podobě a míře, v jaké je současná vlna aktivismu chápe a prosazuje. Spisovatelka nejprve pobaveně tweetovala článek s titulkem obsahujícím výraz „lidé, kteří menstruují“, komentovala ho s tím, že bývaly doby, kdy se pro menstruující lidi používal nějaký specifický výraz – míněno „ženy“.
Bouře v amerických ulicích se přelila taky na sociální sítě – aby ne. Ve virtuálním světě ale drama občas nabývá podobu frašky, místy i smutné. Každá skupina má „svůj“ soubor videí, které v jejím uzavřeném systému cirkulují. A všechny ty záznamy jsou jistě pravdivé – záběry nesmyslné brutality policistů pro jedny i obrazy řádění rabujících pro druhé. Do toho screenshoty největších pitomostí, které stoupenci druhé strany na sociální sítě vypustili.
Od pondělka už není povinné nosit venku roušky, uživatelé sociálních sítí to zaznamenali, proces generování názorů byl nastartován. Ukázalo se totiž, že někteří lidé nosí na ulici roušky, i když se to už nemusí. Podle průzkumu publikovaného na iDNES jich je víc než polovina. Předsedu stomatologické komory Romana Šmuclera (na sociálních sítích dosáhl značné popularity, když se – odhodiv falešnou skromnost – označoval titulem „chief dental officer“) to inspirovalo k zamyšlení: „To je ta půlka, která tu vládne... Musím uznat, že v Praze fakt spousta lidí s rouškou na ulici a klidně i dvacetiletí. Je to jako 68/69. Nejdřív náhubek nasadili silou, pak už to dělali lidé sami. Tato noc nebude krátká...“ I v době inflace nesmyslných historických analogií je to výkon hodný pozornosti.
Onoho dopoledne jsem otevřel Facebook a zjistil, že tam uživatelé řeší nějakou bagetu. Nebo přesněji – část jich řešila bagetu. Aspoň v mé bublině řešila větší část uživatelů to, že nějaká jiná část uživatelů řeší bagetu. Cítil jsem se zatlačený do nevýhodné pozice, kdy člověk neví, která bije. Na sociálních sítích tohle nevědění může být smrtící – když nevíš, která bije, odbíjí, tak skoro určitě odbíjí tobě. Nějak podobně to přece napsal klasik. Bylo proto potřeba se rychle zorientovat. Jakou bagetu? Jak řešit? Proč?
O mluvčím českého prezidenta Jiřím Ovčáčkovi jsem na tomhle místě psal už víckrát. Nedá se taky nic dělat, je to jedna z nejvýraznějších osobností tuzemského virtuálního světa. Kdyby ho tuzemský virtuální svět neměl, musel by si ho asi vymyslet. Troufal bych si jít ještě dál – nepovažuji za vyloučené, že si český virtuální svět Jiřího Ovčáčka skutečně vymyslel. Dostal v něm personu, která vychází vstříc potřebám všech znepřátelených politických bublin. Jednu může mobilizovat k vytrvalému boji pomocí střídání patosu a invektiv, druhou motivuje svou schopností velmi výstižně předvést všechny protivné charakteristiky, jež soupeřům přisuzuje, a přidat k nim přesladkou polevu grotesky a surreálna.
Píšu tyhle řádky v pátek, den po rozhodnutí soudu o platnosti některých restriktivních opatření a taky den po tiskové konferenci, na níž ministr zdravotnictví Adam Vojtěch jaksi mezi řečí oznámil znovuotevření hranic. Na sociálních sítích kvůli tomu byl často přirovnáván k někdejšímu východoněmeckému funkcionáři Schabowskému, který se na tiskové konferenci přebreptl, a způsobil tak pád berlínské zdi. To srovnání vůči panu Vojtěchovi rozhodně není spravedlivé, cítím potřebu to zdůraznit, nevím proč, ale mám z něho pocit, že žije ve světě, kde mu pořád někdo ubližuje.
Refrénem sociálních sítí – psal jsem onehdá (věděli jste první) – jsou už delší dobu fotografie z procházek. A já je vítám! Mají ale novou konkurenci. Lidé začali ve velkém počtu péct a seznamují své takzvané přátele na sociálních sítích se snímky výsledků svého pekařského úsilí. Těžko říct, čím to – možná se o to přičinily různé domácí i zahraniční televizní pořady, možná je to výsledkem snahy zaplnit nucenou nečinnost v karanténě aspoň nějak. Možná je to kolektivní pokus podívat se koronaviru hrdě přímo na koronu a vpálit mu své rozhodné: „Pečeme na tebe.“ V každém případě to taky vítám. Rád se dívám, co ostatní uživatelé zase napekli, je to pro mě trochu návrat do let útlého dětství, kdy jsem si rád prohlížel fotografické ilustrace v kuchařských knihách. Vida, hrachová polévka, tu bych si dal. Ty fotky taky mají oproti fotošopovaným a bůhvíjak jinak ještě upravovaným snímkům v kulinářských magazínech někdy i kvalitu jakéhosi gastronomického art brut. Asi jako když na počátku devadesátých let začal trh s pornografií válcovat NEI Report s amatérskými fotkami „holek odvedle“.
Svět se prý změnil a bude se měnit dál. To jsou mi novinky. Ale zjevně se ten proces rozbíhá. Radnice Prahy 6 třeba dala sundat z podstavce sochu sovětského maršála Koněva. A... zas tak moc se toho nestalo. Ne že by si toho nevšiml vůbec nikdo, nějací „obvyklí podezřelí“ se ozvali (včetně exprezidenta Klause, samozřejmě). Jinak ale bylo i ve virtuálním světě celkem ticho. Jako kdyby lidé měli najednou jiné starosti. A oni je zřejmě mají. Bylo až strhující sledovat rychlou proměnu mnohých uživatelů z asertivních politologů v aspirující epidemiology. Jak něžně se jejich prsty na klávesnici laskají s písmeny skládajícími slovo smrtnost! Přináší to i další povzbudivé zážitky. Velice jsem si třeba užil obsáhlou facebookovou debatu, v níž několik prominentních glosátorů rozebíralo údaje o promořenosti obyvatelstva v různých evropských zemích, a uvědomil si, že dokážu porozumět matematické úvaze, s níž tam kolegové tak zápasili. A to jsem z matematiky odmaturoval za čtyři z milosti! Lidé se vyvíjejí! Lidé se mění!
Nevím, jak v ostatních bublinách, ale v té mé je dost dusno. Nemyslím tím dusno jako před bouřkou, v níž bublina praskne za explozivní debaty. Ale spíš to zmalátňující dusno, ve kterém lidé dávají různými způsoby najevo, že je monotónnost existence v karanténě už unavuje a vysiluje, až se jim nedostává energie se pořádně rozčílit. Projevuje se to jakousi tematickou zatuhlostí, střídají se kritické statusy o vládě, jež živnostníkům nepomáhá a roušky nedodá, doporučení na ten či onen film na Netflixu. A samozřejmě fotodokumentace procházek – ty zveřejňují především vrstevníci.
