Ministerský předseda David Cameron si za několik týdnů připomene rok od svého loňského vítězství v parlamentních volbách. Byl to nečekaný a sladký triumf. Jedině on a Margaret Thatcherová dokázali v moderních dějinách Británie získat po strávení kompletního volebního období v Downing Street číslo 10 ještě vyšší podporu. Radost však netrvala dlouho, uplynulý rok byl pro Camerona ve znamení hromadících se problémů.
Pro příbuzné a známé je to chlapík starý plus minus třicet let, který pravděpodobně řeší ten typ věcí, jaký muži toho věku řešívají.
Normálně si dávám pozor, abych nepsal o sobě, protože to není zajímavé, ale v tomto případě se nahromadila řada subjektivních zkušeností, jež, myslím, ukazují rychlou proměnu veřejné diskuse. Jako určitý bod obratu vnímám počátek uprchlické krize zhruba před rokem, kdy jsem měl silný pocit, že se veřejná média rozešla s tím, jak situaci prožívali a hodnotili lidé kolem mě, nejvíc od roku 1989.
Před pár lety se mezi nejbohatšími lidmi v Česku začala šířit mediální horečka. Zatímco Zdeněk Bakala si v roce 2008 pořídil vydavatelství Economia spíše jako snobskou výlohu a jeho krok nevyvolal u kolegů takřka žádnou odezvu, mocenský nástup Andreje Babiše spustil lavinu „nákazy“, která stále pokračuje. Lidé z první podnikatelské ligy se už ani netají, že si prostřednictvím médií kupují vliv.
Na Pražském hradě byli minulý týden při oslavách nejdůležitějšího státního svátku vyznamenáni také normalizační aparátčík, vlivná figura pozdně komunistického popu, kapelník, komik a později (ehm) svérázný politik, jehož největší zásluhou je zřejmě pohotovost, s níž častuje nadávkami kritiky prezidenta Miloše Zemana.
Pro odpověď jel Týdeník Echo do Frankfurtu nad Mohanem za Rolandem Tichym, který na internetu provozuje jedno z mála politicky nekorektních, přitom ale seriózních médií současného Německa.
Česká média vypadají dnes výrazně jinak než v době, kdy je novináři pozvaní do Salonu Týdeníku Echo začali sledovat. O jejich současné podobě si – česky – povídali spolupracovník norského veřejnoprávního rozhlasu NRK Terje Englund, dlouholetý bývalý korespondent amerického deníku Wall Street Journal Sean Carney, někdejší dopisovatelka dánského deníku Politiken Dana Schmidt, která se narodila v Česku, ale má dánské občanství, a spolupracovník Gazety Wyborczy a dalších polských médií Mariusz Surosz, autor knihy o Češích nazvané Pepíci.
Tématem jako stvořeným pro Sarrazinovu metodu je událost, jíž Německo žilo posledních deset dní.
Slovenský ministr financí Peter Kažimír se mezi novináři v Bratislavě netěší extra velkému uznání. Hlavně opoziční, pravicově orientovaná média jako Denník N, Sme nebo Týždeň ho vnímají s despektem a odmítají přijmout jeho image uvědomělého správce státní kasy, který zvládá ukočírovat rozhazovačné choutky premiéra Roberta Fica a ostatních ministrů ve vládě Směru – sociální demokracie.
Když loni na Západě vyšla kniha Petera Pomerantseva Nic není pravda a všechno je možné, recenzenti ji unisono označovali za jednu z nejlepších knih o současném Rusku.
Někdejší ředitel Rádia Svobodná Evropa Jeffrey Gedmin přijel v květnu do Prahy, aby na rumunské ambasádě pronesl řeč při příležitosti ocenění ředitelky moldavského vysílání Rádia Svobodná Evropa Oany Serafimové
Bronislaw Wildstein poskytl Týdeníku Echo rozhovor ještě před prvním kolem prezidentských voleb, další ukázky rozdělení polské společnosti.
Veřejnoprávní televize a rozhlas se dostaly pod tlak politiků, jaký v uplynulých letech nemá obdoby. Podle všeho to ale zatím vadí jen oběma generálním ředitelům. Od Břetislava Rychlíka, Olgy Sommerové a dalších kulturních osobností, které se dřív ozývaly už při pouhém podezření, že by někdo mohl v zákulisí vykonávat tlak, zatím žádné razantní prohlášení nepřišlo.
Kdo sleduje dění na internetu, zachytil v posledních letech nárůst frekvence slov trolling, trollovat, troll coby výrazů pro zesměšnění nebo agresivní přesvědčování oponenta podivných názorů v internetových diskusích.
V diskusním Salonu se sešli Pavel Zima, výkonný ředitel společnosti Seznam, která spoluvlastní deník Právo a Novinky.cz, Miroslav Motejlek, majitel a šéf placeného ekonomického zpravodajského portálu Motejlek.com, a ředitel vývoje České televize Jan Maxa. S nimi diskutoval i člen Rady České televize, dlouholetý publicista Luboš Beniak a majitel společnosti Echo Media a bývalý člen představenstva Mafry Dalibor Balšínek.
Obě zdejší veřejnoprávní média letos uvedla šňůru pořadů, v nichž v hlavních úlohách vystupují Romové nebo Češi, kteří s Romy pracují či se s nimi snaží sblížit. Ať už jsou to reality show dokumentárních ambicí Paterčata a Třída 8.A, anebo díl už opravdu dokumentárního seriálu Český žurnál, nazvaný Gadžo, v němž se bílý režisér na půl roku přestěhuje do ústeckých Předlic a s Romy zde žije.
Vaší redakce se zmocnil oligarcha, jehož zjevným záměrem je zlikvidovat všechno to, co dávalo vaší publikaci věrohodnost a díky čemuž si za dlouhá léta vydobyla své, ať už dnes třeba ohrožené, místo na mediální mapě? Co dělat? Dát výpověď? Teď, když tiskový trh, na jaký jste byli zvyklí, trpí poklesem, jehož konec nikdo neumí popsat?
Andrej Babiš prošlápl stopu. Patrik Tkáč a Daniel Křetínský otestovali, že to v ní opravdu jede. Jaroslav Haščák s Markem Dospivou ze skupiny Penta už vyjíždějí do projetého terénu. Pro silnou finanční skupinu, která pro své podnikání potřebuje spolupracovat se státem, se stává vlastnictví médií základní podmínkou pro prosazování svých zájmů.
Obama ve škodovce jezdit nebude, Rusové ano! opírá se do protiputinovských sankcí „nezávislý zpravodajský portál“ Aeronet.cz, který je údajně „připravovaný českými a slovenskými krajany žijícími v Holandsku, Rusku a v USA“. Příspěvky nejsou podepsány celými jmény a dikcí připomínají sovětské okupační noviny z roku 1968. Oproti těm jsou však v bezchybné češtině.
Bez povšimnutí v českém veřejném prostoru (čest jediné výjimce, Zbyňku Petráčkovi z LN) zemřel 12. června Frank Schirrmacher, jeden z nejvlivnějších intelektuálů dnešního Německa. Schirrmacher patřil mezi čtveřici vydavatelů listu Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), v jehož historii byl držitelem malého rekordu: do funkce přišel jako nejmladší vydavatel v historii, tehdy před dvaceti lety mu bylo 34 let. Z toho plyne, že smrt ho zastihla v 54 letech. Jak se na proslulého redaktora frankfurtských novin patří, zemřel ve Frankfurtu a na srdeční infarkt.
