Statisíce lidí v Istanbulu dorazily na demonstraci, kterou pod heslem Shromáždění demokratů a mučedníků svolal turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Na akci přijeli i zástupci dvou opoziční stran. Podle agentury Anadolu je to první společná masová demonstrace těchto dvou formací s vládní stranou AKP.
Turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoglu se dnes tvrdě obořil na Vídeň, kterou označil za „metropoli radikálního rasismu“. Reagoval tak na čtvrteční výzvu rakouského kancléře Christiana Kerna, aby Evropská unie ukončila přístupová jednání s Tureckem. Jeho výrok je podle Ankary „hnusný“.
Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier připustil, že vztahy mezi Ankarou a Berlínem jsou od zmařeného převratu v Turecku napjaté. Mezi oběma stranami neexistuje v současné chvíli dokonce ani „žádný základ“ pro dialog, dodal ministr.
Rakouský kancléř Christian Kern vyzval Evropskou unii, aby ukončila přístupová jednání s Tureckem. Učinit by tak podle něj měla i kvůli rozsáhlým čistkám v armádě, státní správě a školství, které Ankara spustila po červencovém zmařeném pokusu o převrat. Kancléřův požadavek podpořili i ministři zahraničí a obrany alpské země.
„Je to demokracie. Inu, Turecko.“ Parafráze inspektora Trachty z Vraždy v salónním coupé vystihuje současnou zahraničně-politickou ofenzivu prezidenta Recepa Erdogana.
Když se stanete vydíratelnými, nemůžete se divit, že vás dřív nebo později někdo začne vydírat. Německá kancléřka Angela Merkelová zatáhla v březnu Evropskou unii do dohody s Tureckem.
Mráz vane toto léto z Istanbulu. Na českém knižním trhu je k mání kniha, která je okamžitě použitelná pro základní orientaci ani ne tak v turecké politice a historii jako v tamní každodennosti. Kniha polského novináře Witolda Szabłowského Vrah z města meruněk je o tom, jak Turci žijí, co si myslí, jak hledí na Západ, na islám, na genocidu Arménů (nechtějí o ní moc slyšet), na Atatürka, jehož dědictví je sice nedotknutelné, ale stále více se drolí, a proč tak milují (většinově) svého Tayyipa, tedy prezidenta Erdoğana. Nejjednodušší odpověď je, že je jedním z nich.
Ekonomika Turecka je silně závislá na kapitálu ze zahraničí. Pokus o převrat se zahraničním investorům zamlouvat nebude, zranitelnost země roste. O islámsko-konzervativní Straně svobody a rozvoje (AKP) si lze myslet cokoli. Skutečností nicméně je, že partaj, která je u moci bez přerušené od roku 2002, pomohla Turecku k nezvykle dlouhému období vnitřní stability a obdivuhodnému hospodářskému vzepětí, píše list Neue Zürcher Zeitung (NZZ).
Tuto neděli se německá kancléřka Angela Merkelová chystá do Turecka na summit OSN o humanitární pomoci. Už dva měsíce platí její dohoda s tureckým prezidentem Erdoganem.
Jako špatný vtip mohly mnohým znít zprávy z minulých týdnů, podle nichž turecká armáda začala bombardovat pozice kurdských povstalců, vzdorujících v Sýrii a Iráku jako jedna z mála schopných pozemních sil samozvanému Islámskému státu (ISIS). Hoax to bohužel nebyl. Máloco nyní ilustruje zapeklitou situaci na Blízkém východě výstižněji než vztah Turků a Kurdů.
Jediný týden stačil, aby se z Turecka, zdánlivě nezúčastněného pozorovatele ničivých bojů v sousední Sýrii a Iráku, stal aktivní hráč s ambicí určovat regionální politiku.
Turecko zažilo malou volební revoluci. A podobně jako u té předchozí z roku 2002 jsou u toho postislamisté z AKP.
Ten problém je dnes příliš velkým soustem už i pro Ameriku, prohlásil na únorové přednášce v pražském institutu CEVRO generálmajor Jakov Amidror.
Jedenáct let stál v čele Turecka coby premiér, nyní se stal prvním přímo voleným prezidentem. Post v jeho rukou přestane znamenat figurku. Erdoganova vize „Nového Turecka“ znamená i nové pořádky, sdílení moci mezi ním a šéfem vlády. Toho fakticky vybere. Nynější problémy ekonomiky mu ale do karet příliš nehrají. Tlak na tureckou centrální banku, aby pomohla, tedy bude pokračovat a dost možná silněji. Erdogan chce být u moci nejméně ještě v roce 2023, kdy Turecko oslaví sto let od založení svého moderního státu.
