Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier připustil, že vztahy mezi Ankarou a Berlínem jsou od zmařeného převratu v Turecku napjaté. Mezi oběma stranami neexistuje v současné chvíli dokonce ani „žádný základ“ pro dialog, dodal ministr.
Rakouský kancléř Christian Kern vyzval Evropskou unii, aby ukončila přístupová jednání s Tureckem. Učinit by tak podle něj měla i kvůli rozsáhlým čistkám v armádě, státní správě a školství, které Ankara spustila po červencovém zmařeném pokusu o převrat. Kancléřův požadavek podpořili i ministři zahraničí a obrany alpské země.
„Je to demokracie. Inu, Turecko.“ Parafráze inspektora Trachty z Vraždy v salónním coupé vystihuje současnou zahraničně-politickou ofenzivu prezidenta Recepa Erdogana.
Když se stanete vydíratelnými, nemůžete se divit, že vás dřív nebo později někdo začne vydírat. Německá kancléřka Angela Merkelová zatáhla v březnu Evropskou unii do dohody s Tureckem.
Mráz vane toto léto z Istanbulu. Na českém knižním trhu je k mání kniha, která je okamžitě použitelná pro základní orientaci ani ne tak v turecké politice a historii jako v tamní každodennosti. Kniha polského novináře Witolda Szabłowského Vrah z města meruněk je o tom, jak Turci žijí, co si myslí, jak hledí na Západ, na islám, na genocidu Arménů (nechtějí o ní moc slyšet), na Atatürka, jehož dědictví je sice nedotknutelné, ale stále více se drolí, a proč tak milují (většinově) svého Tayyipa, tedy prezidenta Erdoğana. Nejjednodušší odpověď je, že je jedním z nich.
Ekonomika Turecka je silně závislá na kapitálu ze zahraničí. Pokus o převrat se zahraničním investorům zamlouvat nebude, zranitelnost země roste. O islámsko-konzervativní Straně svobody a rozvoje (AKP) si lze myslet cokoli. Skutečností nicméně je, že partaj, která je u moci bez přerušené od roku 2002, pomohla Turecku k nezvykle dlouhému období vnitřní stability a obdivuhodnému hospodářskému vzepětí, píše list Neue Zürcher Zeitung (NZZ).
Tuto neděli se německá kancléřka Angela Merkelová chystá do Turecka na summit OSN o humanitární pomoci. Už dva měsíce platí její dohoda s tureckým prezidentem Erdoganem.
Jako špatný vtip mohly mnohým znít zprávy z minulých týdnů, podle nichž turecká armáda začala bombardovat pozice kurdských povstalců, vzdorujících v Sýrii a Iráku jako jedna z mála schopných pozemních sil samozvanému Islámskému státu (ISIS). Hoax to bohužel nebyl. Máloco nyní ilustruje zapeklitou situaci na Blízkém východě výstižněji než vztah Turků a Kurdů.
Jediný týden stačil, aby se z Turecka, zdánlivě nezúčastněného pozorovatele ničivých bojů v sousední Sýrii a Iráku, stal aktivní hráč s ambicí určovat regionální politiku.
Turecko zažilo malou volební revoluci. A podobně jako u té předchozí z roku 2002 jsou u toho postislamisté z AKP.
Ten problém je dnes příliš velkým soustem už i pro Ameriku, prohlásil na únorové přednášce v pražském institutu CEVRO generálmajor Jakov Amidror.
Jedenáct let stál v čele Turecka coby premiér, nyní se stal prvním přímo voleným prezidentem. Post v jeho rukou přestane znamenat figurku. Erdoganova vize „Nového Turecka“ znamená i nové pořádky, sdílení moci mezi ním a šéfem vlády. Toho fakticky vybere. Nynější problémy ekonomiky mu ale do karet příliš nehrají. Tlak na tureckou centrální banku, aby pomohla, tedy bude pokračovat a dost možná silněji. Erdogan chce být u moci nejméně ještě v roce 2023, kdy Turecko oslaví sto let od založení svého moderního státu.
