Tag: 1. světová válka

Články k tagu

Jsme tradice, kterou bruselský byrokrat naprosto nechápe

Pět set let od bitvy s Turky u Moháče, v níž zahynul český král Ludvík Jagellonský, znamená i pět set let od nástupu Habsburků na český trůn. Sto a něco málo roků poté, co tento rod s koncem první světové války přišel o své postavení, žijí doslova stovky Habsburků rozesety po světě a napříč různými obory. K nejznámějším patří Eduard Habsbursko-Lotrinský, praprapravnuk Františka Josefa, do loňských Vánoc dlouholetý velvyslanec Maďarska ve Vatikánu. Pro široké publikum napsal přednedávnem knížku o sedmi zásadách, které prý Habsburkům pomohly prosadit se a udržet na evropském, chvílemi i světovém jevišti. Navštívili jsme Eduarda na dolnorakouském venkově, kde bydlí, když vzácně není na cestách.

Tenkrát na krvavé Drině

Když se rakousko-uherská elita roku 1914 rozhodla k tomu, zaútočit na sousední Srbsko, měla k tomu nějaké důvody; rozhodující byl ale pocit převahy. Staré mocnářství mělo 52 milionů obyvatel a počítalo se mezi evropské velmoci, vojensky i hospodářsky. Srbsko mělo 4,5 milionu obyvatel a šlo o balkánskou ekonomiku. Teoreticky to pro c. a k. armády měla být procházka růžovým sadem. Jenže válka je moc komplexní jev na to, aby se dal zredukovat do několika makroekonomických čísel, a reálný vývoj byl zcela jiný.

Válka je vůl. Ale to ví každý

Jediným dobrým výsledkem první světové války, jejíž konec byl včera připomínán (jinde v Evropě, především v Anglii a Francii, se to děje mnohonásobně víc než u nás), je existence Dobrého vojáka Švejka. Tedy té knihy, která přitom obsahuje značnou míru jedovaté destrukce, jež je tam ovšem po právu popsána. Jinak všechno, co z konce té „velké války“ plynulo, bylo horší než to, co bylo před ní. Dokonce i pro nás, protože to, že jsme měli konečně „národní stát“, bylo sice hezké, ale jak známo, on to žádný národní stát nebyl, proto také tak dopadl.

Sto pět let od první světové války. Zapomenou Britové?

Dnes před sto pěti lety skončil jeden z nejstrašnějších konfliktů dějin. V jedenáct hodin 11. listopadu 1918 utichly výstřely na západní frontě první světové války. Vyčerpané Německo stálo na pokraji zhroucení a souhlasilo s příměřím, o kterém dobře vědělo, že se jedná o uznání porážky. V Česku je 11. listopad přebit oslavami získání nezávislosti 28. října, i když i u nás existují spolky, jež se ho snaží připomínat. Konec první světové války je spíše čas radosti z vytvoření vlastního státu. Na západ od nás, zvláště v anglosaském světě, tomu tak není. Je to čas rozjímání, vzpomínání na padlé a připomínání válečných hrůz.

Dlouhé stíny Trianonu

Maďarské noviny píší, že roku 1968 mělo Maďarsko využít příležitost a urvat si zpátky maďarskojazyčné oblasti na jižním Slovensku. Zbytek Evropy z toho obřadným způsobem upadá v křeče, jak už je dnes zvykem. Sociální sítě mají zase jednou téma, nad kterým musí „Každý Slušný Člověk“ zalkat rozhořčením. Pro nás, kdo na těch sociálních sítích nejsme, je to pro změnu důvod k zamyšlení. Špatné smlouvy dělají špatné sousedy. První světová válka byla tragédií hned dvakrát.

Jak chtěl Max Brod zachránit v červenci 1914 mír (a Masarykovi se to nehodilo)

Kdo by si byl v roce 1914 pomyslil, že může být válka? – Tahle udivená věta se opakuje v různých vzpomínkách na konec té krásné epochy (belle epoque), která měla trvat věčně a nebyl důvod, proč by měla skončit. Lidstvo přece bylo vyspělé, směřovalo k pokroku, státy byly provázány obchodem a diplomatickými smlouvami, vládnoucí rody spojené pokrevně i obyčejní lidé už docela cestovali, kavárny byly plné cizojazyčných časopisů, atmosféra ve městech v něčem možná kosmopolitnější a kulturnější než dnes.

Blízká a vzdálená válka

O dokumentárním filmu Petera Jacksona Nikdy nezestárnou se v době jeho uvedení na podzim (čeští diváci ho budou mít šanci vidět na Febiofestu) psalo jako o mimořádném technickém výkonu. Režisérovi a lidem z jeho firmy Weta se podařilo dosáhnout toho, že filmové záznamy z fronty první světové války v něm vypadají (alespoň podle dnešních měřítek) „jako živé“. To je jistě pravda. Nikdy nezestárnou je ale také pozoruhodné filmové dílo.

Válka v roce 1918 neskončila

Když si Evropa v minulých dnech připomínala sté výročí konce první světové války (11. listopadu 1918), mohla snad v bezelstném pozorovateli vzniknout iluze, že pak už zavládl spravedlivý mír, který potom vydržel až do 1. září 1939. Tímto datem, přepadením Polska, končí meziválečné období, které sice bylo plné neklidu a napětí, ale bylo to přece jen období „inter bellum“, mezi válkami, tedy období míru.

Bledý jezdec, bledý kůň

Nejhorší ozbrojený konflikt dosavadních moderních dějin byl sotva u konce, když přišla další rána. „Tito muži vykazují zprvu příznaky zcela běžné chřipky. Když jsou dopraveni do nemocnice, rychle se u nich rozvine ten nejagresivnější druh zápalu plic, jaký jsem kdy viděl. Dvě hodiny po přijetí mají na tvářích tmavě hnědé skvrny a o několik hodin později začínají modrat, nejprve kolem uší, pak se cyanóza šíří po celé tváři. V tu chvíli už je smrt otázkou hodin. Je to strašné. V průměru máme stovku mrtvých za den. Došly nám rakve a těla se začínají vršit na hromadách.“

Prohraná válka, nevyhraný mír

Civilní vláda v císařském Německu nenápadně skončila 13. července 1917, kdy odstoupil říšský kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg. Neučinil tak dobrovolně, byl k odstoupení donucen. Poslední civilní politik skutečně řídící německou vládu se stal nepohodlným pro generály Hindenburga a Ludendorffa, protože nesouhlasil s režimem totálního válečného hospodářství. Jeho následovník, neznámý ministr Georg Michaelis, už vojákům žádné vážné překážky nekladl. V dějinách Německa stojí u jeho jména jediná poznámka „první nešlechtic v kancléřském úřadě“, ale faktická moc se s jeho nástupem definitivně přestěhovala do generálního štábu. Na rozdíl od Bethmanna-Hollwega jej generálové ani nemuseli odposlouchávat, tak byl spolehlivý.

Krváceli za ruskou svobodu

Za zvuku písně Kde domov můj? vyplula z přístavu v Simbirsku flotila dvaceti lodí. Bylo 1. srpna 1918 a tisíc legionářů zamířilo na sever proti proudu Volhy na dobrodružnou výpravu do Kazaně, odkud měli vyhnat bolševiky. O pět dní později, 6. srpna večer, se legie pod vedením poručíka Josefa Švece vylodily na jižním kazaňském předměstí a s podporou srbského praporu majora Blagotiče přes noc ovládly centrum města.