Tag: zahrada

Články k tagu

Ostrov

Není to moc dávno, kdy jsme zjistili, že na této planetě není tak trochu kam utéct. Je to jedna loď. Když přijde dostatečně vlezlé a aktivní „zlo“, neschováme se. Stali jsme se vlastně ostrovem a je jen na nás, zda bude pustý, či rajský. Co se všechno může stát mezi lidmi, kteří zůstanou spolu sami na lodi, bohužel víme. Zajímavé ponaučení nám nabízejí různé „ostrovní“ příhody z minulosti. Protože to, co platilo v době plachetnic pro ostrůvky Atlantiku, platí v době letadel a kontejnerové přepravy pro celou planetu.

Cena rostliny

Před časem jsme uveřejnili vcelku nanicovatý obrázek kytky v květináči, na jehož průřezu je vyjmenováno, co tak zhruba všechno spolkne kytka, než se dá nabídnout k prodeji. Nejpevněji zakořenělá z celého vnímání hodnoty rostlin je představa, že rostou tak nějak samy. Nejlepší byl v tomhle můj daňař, s kterým jsem začínal. Starý účetní praktik koukal do čísel a říkal: „Víte, mě fascinuje ta vaše přidaná hodnota. Vždyť vy můžete třeba jít po zahradě, sebrat z něčeho semínko, vysít ho do nějaké země, co kde máte, a jak vám to naroste, tak ji někomu prodat. Fantazie.“

Kozí noha

Před jakoukoli rozpravou na téma bršlice musím avizovat, že o jejím lahodném kulinářském poselství tu nepadne ani slovo. Její české jméno má v sobě veškeré protivenství, protože kozí noha vleze taky kamkoli, není-li koza uvázaná. A to je právě životní strategie téhle kytky. Uvázat se nenechá. Naopak, díky své životní strategii je spolu se svlačcem na špici mezi vytrvalými plevely. Tento vrchol dlouho patřil triumvirátu se svlačcem, ale ten díky masovému rozšíření selektivních herbicidů přece jen oslabil. Na kyselých podkladech ho leckde vystřídala milovaná přeslička.

Rozkvetlá ulice

Do ruky se mi připletla brožurka z roku 1983 popisující snahu skupiny zahrádkářů zvelebit svou obec v době, kdy mi bylo devět. Rozkvetlá ulice. Rozpřažená náruč soutěživosti, která si vzala za úkol nejen truhlíky v oknech, ale i předzahrádky rodinných domů a vnitrobloky sídlišť. Evidentně s léty rostl entuziasmus a záběr, protože na řadu přišly i balkony, řadovky, zeleň v okolí škol či závodů, a dokonce i zahrádky u chat a chalup. A komise komisovaly, až se hory zelenaly. Po několika letech soutěžení disponovala akce již devíti porotami.

Hněditi

Zní to možná trochu absurdně, ale už léta je tu s námi „sušina“, která se snaží po svém vyrovnat se zimní květinovou pustinou. Samozřejmě, můžeme si koupit růži z Kolumbie, ale tohle „hnědé“ období k nám tak nějak patří a z logiky věci ho musíme prožít. Budeme-li prožívat věčné jaro, zevšední nám a nebude důvod se na něj těšit. To bychom přišli o hodně. Naproti tomu umění sušených květů a rozmanitost přírodnin jsou samy o sobě hodně zajímavým oborem. Trochu lacině by se dalo mluvit o padesáti odstínech hnědi, ale barva není skutečně to, oč tu běží.

Juta

Pro někoho je natírání švestek vápnem dávnou vzpomínkou, pro jiného prostou realitou příštích dnů. Každopádně jde o letitou praktiku, která mívala dva tradiční důvody. Jednak se věřilo v dezinfekční moc vápna, a to včetně ochrany proti přezimujícímu hmyzu či okusu zajíců. To je sice požadavek poněkud snový, ale fakt je, že to škůdcům snižuje „zimní pohodu“. Ovšem čára není zeď, jak ví každý automobilista, a jakákoli malůvka není pevnou ochranou. Co je nesporné a zima 1929 to našim dědečkům dostatečně ukázala, je vliv bílé barvy na mrazuvzdornost.

Rašelina

Za posledních sto let se z těžby rašeliny stal významný byznys a v posledních dekádách zejména pobaltské země těží a těží. Ne však jenom ony. Zahradnictví má ale významný etický falír. Rostliny jsou ti žrouti CO2 a vypadá to s prominutím dost pitomě, když se u jejich produkce sahá po nejmladším fosilním palivu a celé plejádě ropných produktů. Ano, všechna ta chytrá hnojiva a květináče s barevnými jmenovkami jsou vlastně jen různě zabalená ropa. Tenhle bizarní byznys nemá sice nijak hluboké kořeny, avšak šeredně jsme si na něj zvykli.

Buxus

Zimostráz neboli krušpánek byl součástí naší zahradní kultury skutečně po staletí. Díky své středozemní domovině, kde obývá skaliska až do vyšších poloh, byl schopen snášet leckterá příkoří nachystaná člověkem. Extrémní podmínky, to bylo jeho. A to nevyjímaje různé květináče, truhlíky či mezery mezi betony, do kterých tu či onde byl vmáčknut. Pravda, občas dokázal nabývat podivně oranžových barev, ale při troše výživy byl udržitelný tam, kde máloco jiného. Navíc stálezelený a velmi dobře tvarovatelný.

Hlavák

Všeobecně milovaný Sherwood již několikrát zdobil tento sloupek a ve chvíli, kdy se stal celonárodní záležitostí, ho nepominu. Pravda, zastínila ho ona nepříjemnost s vizuálně silnou pergolou, která se stala jablkem sváru spolu s úbytkem „čekání v teple“ a celonárodně zbožňovanou halou. Ano, v té hale většina z nás chtě nechtě prožila část života a jsou i tací, kteří zde tráví celý boží den, aniž jim to snad kdo přejme. V podlaze této haly se skrývá kouzlo minulosti, protože chodíme po hladině jezírka někdejšího Velkého městského parku.

Lesník

Před léty mi Karel Schwarzenberg uštědřil lekci. V rámci našeho předsednictví EU se mělo odehrát setkání ministrů zahraničí a ti měli společně vysadit „alej ministrů“. Měl jsem tedy vybrat místo a celou věc připravit. Pochopitelně jsme se chtěli blýsknout, ačkoli „alej“ byla trochu nerudovský problém v malém parku. Připravili jsme tedy z německých školek vzrostlé duby, jaké u nás vůbec nebyly k dostání. Karel Schwarzenberg mi tehdy vzkázal hezky česky: „Kterej blbec tohle vymyslel, duby se přece nejlíp chytaj malý, a proto je dodáme z našich lesních školek.“

V místě konání Expa začala výsadba Lesa klidu

Prvním vysazeným stromem se stal japonský cypřiš v pamětním parku Expo ’70 v Ósace. K němu přibude podle informací Radio Kansai dalších 1500 stromů v centru umělého ostrova Jumešima. Les klidu bude vysazen uvnitř symbolické „kruhové střechy“ výstaviště, která roste rychlým tempem. Bude to zóna klidu a pohody uprostřed ruchu výstaviště. Má se rozkládat na ploše přibližně 2,3 hektaru, což je polovina rozlohy stadionu Košien.

Zápoj

Všudypřítomný boj o přežití je mezi rostlinami tak nějak běžná věc. Ono „místo na slunci“ je zcela zásadní, anžto světlo je tím klíčovým pramenem života. Pokud má třeba begonie v jednom gramu padesát tisíc semen, nedožijí se mnohé ani pravých listů, ba ani zítřka. Naopak, jen nemnoho se jich dožije dospělosti. Příroda je v tomto směru velice rozmarná a našla si v těch ostrých loktech hlavní nástroje svého vývoje. Vyklíčit mohou statisíce semen na čtverečním metru. V druhově pestré louce můžete najít i stovku či dvě různých rostlin v různé fázi dospělosti. V trávníku to budete mít trochu komplikovanější.

Jáma pro strom

„To je úplná disertace,“ prohlásil u stolu jeden ze zhotovitelů povrchů, když jsem vyložil náležitosti projektu výsadby stromu do zadlážděného prostoru ulice. Chápu ho, přišel k tomu jako slepý k houslím a stromy mu do zakázky na předláždění ulice vtrhly zcela nečekaně a nikým nezvány. Standard pro uliční stromořadí byl v Praze schválen teprve v listopadu 2021 a do realizace jdou nyní projekty vzniklé často před mnoha lety. Snaha o implementaci standardu je sice zřejmá, ale naráží na rezistenci systému a někdy až na odpor vůči změně. Nikdy to není stejné a je to případ od případu.

Sycamore Gap

Hadriánův val přetínal britský ostrov od moře k moři v délce osmdesáti římských mil. To je nějakých sto sedmnáct kilometrů. Za nejoblíbenější platí centrální část ložená v pastvinách, která se táhne přes strmé hřbety geologicky dobrodružnou krajinou, vizuálně drsnou i v červenci. Zde se také dochovalo ze zdi, věží, valů, pevností a měst zdaleka nejvíce. Lze tu strávit přinejmenším týden a bude to užitečný čas, který vám zůstane v paměti. V sedle mezi dvěma pahorky se před lety na britské straně zdi usadil strom.

Nemocnice

Zahrada školní a nemocniční patří mezi základní pilíře zahradního umění a od konce 19. století se staly významnou součástí obrazů našich měst. Zajímavé je, nakolik naši pradědové stáli za těmito rozhodnutími výhradně ideově; s tím celý úmysl stál a padal. Měli-li na mysli „blaho“ nemocného, pak se opřelo o veškerou dostupnou míru poznání a z té vyplynulo jedno jediné. Pacient se lépe zotavuje v zahradě.

Co se děje u Karla Čapka?

Před několika lety jsme se ponořili pod vedením krajinářské architektky Štěpánky Endrle (Šmídové) do zahrádky Karla Čapka u bratrské dvojvily a vynořili se o dva roky později s řadou překvapivých poznání. Na prvním místě stál neodbytný autorský styl „všechno podle mě“ a hned na druhém objev velkého vzoru, totiž senkgarten Karla Foerstera v Bornimu u Postupimi. Ta prošla obnovou o pár let dřív coby velmi sledovaná památka zahradního umění. Tudíž bylo i pro nás logickou volbou, aby se opět stala jistým vzorem, tak jako již před necelým stoletím.

Špeková hruška

Výraz „speckbirne“ jsem zachytil teprve nedávno a ocenil obrazotvornost tohoto pojmenování. Někdo si povšiml vizuální podobnosti této zralé hruštičky na řezu, kdy svou konzistencí a barvou připomíná prostě špek. Chutí samozřejmě nikoli. Nijak se neudí a s masným výrobkem nemá lautr nic společného. Zaujala mne natolik, že při nejbližší výpravě za nářadím do Rakouska jsem zařadil do itineráře i kraj „špekových“ hrušek nedaleko od Lince, který sliboval zajímavou podívanou. A nelitoval jsem ani v nejmenším.

Chci být klamán

Staletí nás přiblížila černému tulipánu prostřednictvím letitého šlechtění, a když byl v roce 1986 vystaven první „skutečný“ černý tulipán, rostlina byla pojištěna na 385 tisíc dolarů. Jakkoli šlo znovu o křížence dvou temně purpurových odrůd, obecně se má za to, že černého tulipánu tak nějak bylo dosaženo. Květ ovšem vysloveně černý není. Modré růže jsme se dočkali prostřednictvím hry s geny petúnií. Z množiny třiceti tisíc genů určujících barvy se vybraly tři stovky kandidátů nesoucích modrou barvu. Ty se podařilo izolovat v roce 1991 a úspěšně vpravit do růže.

Remonty

Druhé kvetení znamená, že kytka se má dobře. Anebo taky, že se jí první kvetení moc nepovedlo. Každopádně má dost sil na to, aby ještě krášlila. Není to samo sebou a některé rostliny k tomu mají větší sklon, jiné remontují velice vzácně. Možná si vzpomenete na kaštany, které v době, kdy vrcholila invaze klíněnky, kvetly na podzim podruhé. Bylo to považováno za jakýsi div přírody, ovšem ve skutečnosti šlo o akt zoufalství. Strom prožíval dramatický fyziologický šok, kdy v průběhu léta přišel o celou listovou plochu a snažil se vytvořit předpoklad pro zachování potomstva za jakoukoli cenu.

Stroje a řemeslo

Začátek podzimu je dobrá doba, kdy navštívit kolegy zahradníky. V létě je vždycky někdo na prázdninách, střídáme se horko těžko v zalévání a v zimě nic neuvidíme. Těsně před začátkem sezony mají zahradníci pěkně nachystáno a podzimní sezona je v sortimentu mnohem zajímavější než jarní.

Perníková pohádka

V někdejším hlavním městě perníku mají docela šarmantní nádraží s červenou cihlou a před ním velkorysý veřejný prostor. Kdykoli mohu, zastavím se zde nejen pro miletínské modlitbičky (Pardubičtí mi to asi neprominou, ale je to tak). Neváhám vyběhnout a jdu se podívat na jeden z nejproslulejších záhonů v zemi. Na ploše ani ne tří set metrů tu můžeme pozorovat velice odvážný experiment, ke kterému bychom u nás těžko hledali paralelu. Každá profese má nějaký svůj slang, hantýrku, zažité postupy, vtípky a také školné, které si každý musí zažít sám a takříkajíc zaplatit.

Vejtasa

Proslulých zahradnických rodin bývalo mnoho, leč dvacáté století k nim bylo velice macešské a mnohé nepřežily nepřízeň osudu. Jakkoli mnozí po znárodnění dokázali tak nějak přežívat v nových strukturách oborových podniků a technických služeb, jiní mohli závod, budovaný svými předky v potu tváře, sledovat toliko za plotem. Jedním z příběhů, které jsou naprosto výjimečné, jsou Vejtasovi z Jaroměřic nad Rokytnou. Jihomoravské městečko je vyhlášeno především zámkem, ale naleznete tu i jedinečnou a živoucí památku zahradnického řemesla, a to kvetoucí závod rodiny Vejtasovy.

Dobrá levandule

Kdysi se nad levandulí jeden smiloval a byl rád, že vůbec nějakou sehnal. Jakýsi takový darovaný semenáč si kdysi naše mamka vysadila nad zídku. Byl na plném slunci a řadu let se tvářil velice spokojeně. Dokonce si přisela jakousi sestřičku a dobrých patnáct let se popelily na svém výpeku. Zespodu se již táhly starobyle svazčité kmeny, které zná našinec z návštěvy Provence a romantických pohlednic. Pak najednou zničehonic bác a bylo po ní. Cílová rovinka volně rostoucích levandulí u nás bývá takto krátká a náhlá. Často končí mnohem dřív z důvodů různých školáckých chyb.

Když prší

„Celý den drobně prší,“ napsal si kdysi do deníku Jaroslav Foglar a tento banální záznam počasí se stal nyní titulem knižního vydání jeho deníků. Co bychom za to mnozí dali. Den, který proprší, všichni známe a, pravda, můžeme se na něj i těšit. V takovém dni se hezky dospíte. Uděláte si kávu, sednete si na verandu a koukáte, jak prší. V zahradě nemusíte nic. Přece ani nemůžete. Zato si můžete číst, poslouchat hudbu, hrát si na něco nebo mlčet a přemýšlet. Soustavný déšť je tomu skvělý parťák. Zahrada pookřívá. Co se v ní vlastně děje?

Sejeme

Merton Borders v oxfordské botanické zahradě zakládal James Hitchmough na podzim 2011 a na jaře 2012 coby převážně seté společenstvo, do něhož bylo dosázeno zhruba 15 % rostlin. Vybíral květenu z Velkých planin Spojených států, vysokých poloh Jižní Afriky a od středozemní flóry až po střední Asii. Tedy obecně rostliny tolerující slunce, sucho a výkyvy podmínek. V mnoha směrech šlo o vizionářský počin, na který stojí za to po deseti letech zkoumavě pohlédnout z našeho středoevropského pohledu.

Hadice

Poprvé jsem viděl hadici v anglické zahradě již před mnoha léty. Ne že by tento poněkud „zlomyslný“ vynález neznali, to ne, ale používali jej zejména pro první zalití po výsadbě. O další se obvykle postaral prostě déšť. Jako přípojné body sloužily v celé zahradě pouhé dva kohoutky sveřepě fungující od třicátých let. Když jsme odhalovali podobně prostý zavlažovací systém u nás v zahradě premiéra Antonína Švehly, neskrývali jsme překvapení. Jak to uzalévali?

Brno rádo divočinu

To je mi novina. To přece bylo vždycky. Aby ne. Park byl k tomu jaksi vynalezen, aby do něj chodili lidé a líbilo se jim tam. Někdy trochu pozapomínáme na to, proč tu vlastně parky jsou. Z čeho vznikly? Stařičké snímky z dob počátků fotografie tu a tam zachytí tehdy velice módní nové promenády, parky a stromořadí. Často tedy jen jaksi zbytkově při zachycení dobové parády a slavných dějů. Parky jim byly vděčnou kulisou a to leccos dokazuje. Společnost je potřebovala.

Pasáček

Nedaleko hranic s Floridou, ještě ve státě Georgia, je městečko Woodbine. Zde šlechtil v osmdesátých letech Clarke M. Yancey v USA tolik oblíbené denivky. Tyto denní lilie zde dosáhly nezvyklé popularity a běžná oranžová denivka zplaňuje běžně po příkopech. V městečkách vidíte na zahrádkách barvy a odrůdy, které jsou u nás považovány dosud spíš za sbírkové. Často je tomu tak i u silnic, protože dobře snášejí například solení, ale i jinak se vyrovnávají s nepřízní stanoviště velmi statečně. Denivka se umí víceméně postarat sama o sebe, což je její výhoda.

Vedro

V horkém létě si často vzpomenu na horskou stanici Maymyo v Barmě, kam Britové za koloniálních časů prchali před hicem v nížinách. S celými rodinami, často až na půl roku. Vilové městečko je toho podnes důkazem. Koneckonců i my prcháme na chaty, do lesů, k rybníkům, do údolí a do hor. Někdo to snáší lépe, někdo hůře. Jiný vidí jenom moře. Květiny to tak úplně ve verších nevidí. Nemohou utéct a musejí vedru čelit. Mnohé z nich jsou adaptovány na přežití suchých období a dokážou se s tím srovnat.

Nad vodopádem

Lesy na pomezí Marylandu, Pensylvánie a Virginie jsou hluboké, pestré a členité. Pískovcové skály tu vystupují k povrchu v deskovité odlučnosti a porosty se tu prodírají zuřivé říčky, které umějí padat z jedné pískovcové desky na druhou v úhledných závojích. Pestrost místní flóry je až zarážející a na své si přijdou milovníci všech pater. Mám na mysli jak květin, tak keřů, ba i stromů.