Belgičtí sourozenci Jean-Pierre a Luc Dardenneovi jsou hvězdy soudobého festivalového světa, nositelé mnoha cen, bývají dáváni za vzor a taky mají početnou skupinu epigonů. Bratrské dvojici režisérů ale tu určitou inflaci nelze dávat za vinu – Dardenneovi dělají to svoje a dělají to dobře.
Slova k domu se strohým technickým názvem A1 House naskakují v hlavě sama: „Vem čtvrt kila telecího masa, dej k tomu dvě míchaná vejce, půl ve vodě namočené a vymačkané žemličky, vše dohromady dobře usekej. Pak to dej na mísu, vraz do toho dvě celá vejce, osol to, přidej k tomu trochu tlučeného květu a všecko ještě hodně promíchej a utři.“
Po jednadvaceti letech by měl člověk mít svého oblíbeného umělce už přečteného. Americký hudebník Bonnie Prince Billy (vlastním jménem Will Oldham) ale i po tak dlouhé době dokáže svoje oddané fanoušky znejisťovat, nebýt pro ně úplně čitelný – a o to přitažlivější. Jeho písně dál působí jako nejasné obrazy, v nichž se navzájem prostupují zpověď a distance, sarkasmus a smutek, úšklebek, touha a snaha dosáhnout krásy.
Česko je festivalová velmoc; svou přehlídku tu má kdeco, takže novinky překvapují. Mile teď první ročník festivalu australského filmu, neboť mimo Down Under Berlin podobný ve střední Evropě není. Navíc tento pražský navazuje na projekce českého a slovenského filmu, jejichž druhá várka proběhla v září v Melbourne a Sydney.
Hrůza oslav letošního stoletého výročí začátku první světové války je v jistotě, že v 21. století odteď každá větší událost bude mít právě „stoleté výročí“. Dál totiž pohodlí paměti nesahá, takže zůstáváme v očekávání permanentního, paradoxně právě takřka stoletého večírku, umožňujícího jen malou šanci vysmeknout se povinnému, nadosobnímu a víc než míň organizovanému dojetí.
O oblíbených příbězích kterékoli generace rozhodují samozřejmě nálady trhu, zásoby rodinných knihoven, politika a jistě náhoda. Já měl štěstí, že ve věku lačném dobrodružných vzorů jsem některé knihy už číst nemusel a jiné mohl, protože se znovu začaly vydávat a překládat. A tak jsem se dojímal Vinnetouovou smrtí, smál Boříkovým nápadům, vztekal nad nedorozuměním Červenáčka se zbytkem party a hlavně propadal kličkám fantastických ság.
Leviatan režiséra Andreje Zvjaginceva je mimořádně silné dílo, které šíří svého záběru může připomínat velký společenský román. Jedna nevýznamná historka z daleké gubernie se v něm stane vyjádřením doby i čehosi nadčasového, příkladem jakéhosi místního problému i něčeho obecně lidského. Zvjagincevův film má i snadno rozpoznatelnou politickou dimenzi, zdaleka se jí ale nevyčerpává.
Divadelní biografie vynálezců už není jen Cimrman nebo Zelenkův Teremin, aktuálně se k nim přiřazuje dokument o Nikolu Teslovi. Kombinuje postupy obou zmíněných kolegů: je to scénické čtení i přehlídka géniových úspěchů, doplněná odbornou přednáškou.
Vzhledem k datu asi nepůjde o překvapení, ale spojnicí kulturních tipů tohoto čísla je historie 20. století: na divadle roky 1989 a 2013 a 2014, v televizi rok 1968, na výstavě roky 1945–1951.
Nepřehlédnutelná mediální aktivita obou českých prezidentů, předešlého i současného, těsně před pětadvacátým výročím sametové revoluce našla v společnosti velký ohlas a patrně málokdo se k ní nevyjádřil. Vzhledem k sebestřednosti obou mužů ji lze vnímat také jako snahu zviditelnit se těsně před tím, než novinový prostor naplní komentáře jiných jmen a vzpomínky na pozapomenuté figury spojené právě s děním v závěru roku 1989.
Roger Scruton (70) je autorsky znám především odbornými a esejistickými knihami, ale složil už i dvě opery a neuzavírá se ani próze. V novele Notes from Underground (Zápisky z podzemí; přiznaná výpůjčka od Dostojevského) čerpá ze svých pravidelných cest do husákovského Československa a hned na začátku je třeba zdůraznit, že čerpá víc ze svých vjemů a atmosferických postřehů než z konkrétních situací, historek a incidentů.
Tentokrát mix premiér: debutových muzikantů na pražském koncertu, filmových okének na putovním festivalu, druhé nebo první pražské divadelní inscenace, vystavených obrázků v Plzni a básní amerického poety a šprýmaře.
Anglický spisovatel nizozemského původu Michel Faber je autor, jehož tvorbu si soudný čtenář musí zamilovat. Je plná propracovaných příběhů i postav, a přitom bezohledná k očekáváním trhu, který od tvůrců často žádá opakování jejich úspěšných modelů. Raději vždy vypadá jinak.
Třeskl poslední výstřel, po čtyřech letech vysílání se uzavřel seriál Impérium: Mafie v Atlantic City (Boardwalk Empire). Pozoruhodné dílo, plné silných a někdy vynikajících jednotlivostí. Autorskému týmu kolem Terrence Wintera se ale nepodařilo naplnit možná nepřiměřená očekávání, jež byla s projektem spojována. Jejich zárodek dost možná byl už v samém konceptu díla.
Nemá cenu s hodnocením otálet: překlad románu Pavla Vilikovského Příběh opravdického člověka je jednou z důležitých knih, jež tu v poslední době vyšly. Je to smyšlený nepravidelný deník, který si po tři čtvrtě roku od ledna do září někdy zkraje 70. let píše bezejmenný kontrolor v jakémsi univerzálním slovenském národním podniku. Jeho zápisky začínají jako odhodlaný pokus o vlastní portrét, kterým by jednou rád podaroval syna oplátkou za to, že od něj obdržel nesrozumitelný dar – poznámkový blok.
Film Martina Duška K oblakům vzhlížíme porota festivalu v Jihlavě ocenila jako nejlepší český dokument letošního roku. Režisér se v něm přes portrét hlavní postavy pokusil vystihnout i podobu, jak říká, ztracené evropské generace.
Dnešní tipy jsou pestré a rozlítané: za výstavou do Ostravy, za divadlem do Brna a Prahy, za filmem k televizi, na koncert zase do Prahy a kdekoli přitom s knížkou v ruce.
Film Davida Cronenberga Mapy ke hvězdám po sobě zanechává pachuť nepříjemného snu. Najít v něm nějaký význam je těžké, možná i marné, snímek vrší motiv na motiv, střídá žánry i předmět zájmu, při tom všem si zachovává jakousi chladnou distanci.
Čínský spisovatel Jen Lien-Kche v Praze převzal Cenu Franze Kafky. Tři hodiny před ceremoniálem v Praze zalité hustým deštěm ještě seděl na obědě a vychutnával si gulášovou polévku. Jídlo má opravdu rád a nestydí se za to.
Epizodou o Petru Pithartovi Česká televize začala vysílat „cyklus dokumentů studentů FAMU“ Expremiéři. Dle názvu celku lze snadno odvodit, kdo je jeho hrdiny, i se dohadovat, že bez ohledu na kvalitu výsledku seriál nejspíš bude hit (tedy v míře, jakou lze předpokládat u diváckého zázemí vysílání druhého veřejnoprávního programu).
Uplynulý týden přinesl úmrtí známých či důležitých lidí. Zemřel autor Maxipsa Fíka spisovatel Rudolf Čechura, překladatel Jiří Reynek (pouhé tři týdny po svém o rok starším bratrovi Danielovi; a tak slavná Reynkovic usedlost v Petrkově přestala existovat ve své živé podmanivosti) a herec Jan Schánilec, jehož si leckdo pamatuje jako dabéra Buda Spencera.
Jednou se to nejspíš stát muselo, ač zvyk z toho dělat nebudeme: dnešní kulturní tipy pojí Praha, zůstaneme v ní. Literární čtení opomíjeného klasika, divadelní premiéra, filmový festival. I když ten se ve své druhé půli přesouvá do Brna, tak aspoň jeden výlet je zajištěn. K němu na cestu knihu anebo k poslechu soundtrack.
Kniha Evy Zábranové Flashky, v autorčiných padesáti letech její debut, je v několikerém významu toho slova zjevení. Jednak její uvedení pravděpodobně málokdo čekal, jednak je to kniha vyzývavá, protože nepohodlná.
V uplynulém týdnu se toho stalo v literatuře nebo kolem literatury dost podstatného, aby to vydalo na tři drobné komentáře. Nuže, tady jsou.
Film Nick Cave: 20 000 dnů na Zemi je pozoruhodný hybrid dokumentárního a hraného filmu, stylizovaný (auto)portrét umělce coby muže vyššího středního věku, v němž Cave jako kdyby ze sebe dělal jednoho z hrdinů svých písní. Co taky jiného – písničky jsou vždycky důležitější než nějaká ta z takzvaných informací poskládaná „pravda“.
Nakladatelství Paseka vydává druhý díl politického životopisu Václava Havla z pera redaktora Týdeníku ECHO Daniela Kaisera. Po Disidentovi (2009), který končil prezidentskou volbou v prosinci 1989, se druhý díl jmenuje Prezident. Autor v něm mapuje třináct let, jež Václav Havel strávil na na Pražském hradě. Tato ukázka pochází z úvodní kapitoly Moc mocných o prvních šesti měsících svobody až do parlamentních voleb v červnu 1990.
Nový film režiséra Davida Finchera Zmizelá dost výstižně ilustruje, proč má jeho tvůrce pověst autora zásadního, možná vrcholného. Svému publiku rozumí dobře (nemusí to nutně znamenat kalkul), jeho filmy jsou udělané chytře a zručně, diváka ale moc nezatěžují.
Tento týden je to prosté, vemlouvavým pojítkem a vodítkem po kulturních tipech je fauna: automobilová výstava v Praze, divadlo v Liberci, festival spisovatelů, oceňované evropské filmy a finská národní literatura. Všechno to pojí zvířátka.
Tento týden tvrdě prozaicky i něžně poeticky: festival alternativní kultury, výstava největšího z básníků, divadelní premiéra podle kdysi slavné knihy, akční film i zásadní báseň modernistické poezie. Až na jeden tip spojuje ostatní účast výjimečných mužů.
Nedávné osmdesátiny Leonarda Cohena, doprovázené vydáním písničkářova nového alba, daly možnost k ohlédnutí za tvorbou tohoto muže, který se během minulých třiceti čtyřiceti let stal popkulturní ikonou, v ledasčem srovnatelnou s Bobem Dylanem.
