Nedávné osmdesátiny Leonarda Cohena, doprovázené vydáním písničkářova nového alba, daly možnost k ohlédnutí za tvorbou tohoto muže, který se během minulých třiceti čtyřiceti let stal popkulturní ikonou, v ledasčem srovnatelnou s Bobem Dylanem. Tato mediální ohlédnutí jsou většinou chronologická: krátce se zmíní Cohenovy básnické začátky, epizoda s dvěma romány v první polovině 60. let, načež je položen důraz na Cohenovu cestu do Spojených států, konkrétně na pobyt v legendárním newyorském hotelu Chelsea, a pak už následuje pohádka o tom, jak si nesmělý hoch s kytarou, pěti akordy a nakřáplým hlasem dokázal podmanit hudební scénu. Jako epilog je zmíněn příklon k buddhismu a působivé koncertní šňůry.

Nové Cohenovo album Popular Problems ovšem umožňuje detailnější ohlédnutí. Vrací nás totiž k počátkům Cohenovy tvorby, jeho básnickým začátkům. Možná až nechtěně: některé ze skladeb na novém albu fungují jako básně, ale jako písně nikoli. Vlastně jsou to spíš recitace podbarvené hudbou a ženskými vokály. Umožňují nám zamyslet se nad tím, kde leží těžiště Cohenovy tvorby… a možná se vrátit i k jeho dvěma románům (oba jsou k dispozici v českém překladu).

Proměna objektu touhy v ikonu

Cohen básník debutoval v 50. letech sbírkou Porovnejme si mytologie (Let Us Compare Mythologies). A nebyl to debut neúspěšný: ostatně o knize se celkem pochvalně zmínil i nejvýznamnější kanadský kritik Northrop Frye. Sbírka básní napsaných kolem autorova dvacátého roku a věnovaná básníkovu otci, jenž nedlouho před vydáním zemřel, obsahuje základ Cohenovy poetiky, který v průběhu následujících desetiletí dozná jen malých změn. Jako každá prvotina, i tato snadno prozradí vzory, jež autora inspirovaly: na jedné straně romantická, k mystice tíhnoucí poezie Yeatsova, na straně druhé brutálně upřímné texty Henryho Millera s jejich nezaměnitelným důrazem na sex.

Cohenova raná poetika se vyznačuje několika motivy. Silný je především motiv ztráty, absence, nostalgie po lidech, po čase, který už není. Nostalgie občas přechází do zoufalství, až do exhibicionistického odhalování vlastní nedostatečnosti, přičemž jako jediná záchrana se zde jeví láska, jež ovšem – na rozdíl od prvního motivu – není romanticky platonická, nýbrž millerovsky a konkrétně tělesná. Sex je pro Cohena od samotného počátku médiem sblížení, poznání a mystického osvícení, což v textech písní zní velice atraktivně, ovšem při bližším zkoumání se objeví znepokojivé aspekty: ve svých nejsilnějších momentech je Cohenova poetika blízká Wordsworthovi, sebezpytující básník dokáže zachytit momentky srovnatelné s epifanií Zvěstování nesmrtelnosti nebo Tinternského opatství; bohužel ve své nejslabší poloze se tato poetika blíží guruovi Járovi. Mytologie a náboženství se slévají v jedno a společně s exaltovaným sexem vytvářejí koktejl ve stylu New Age pro nadržené paničky.

Velmi zvláštní je postavení ženy v těchto textech. Básně a písně o osamělosti, ztroskotání a stesku jako by byly variací na jednu zásadní otázku: „Proč mi nechce dát každá žena, kterou potkám?“ Toto je životní a estetický problém, který Cohen sdílí se svým vzorem Henrym Millerem. Je zde však několik rozdílů. Millerův vypravěč je výrazně afirmativní, jako predátor bloudí městem a hledá kořist; Cohenova vypravěčská persona volí strategii „fňukání“ a jistého exhibicionismu, jež se však ukazuje neméně úspěšnou. Srovnatelný je ovšem i výsledek, protože pokud Henry Miller končí u jistého misogynství, Cohen vyrábí z objektu své touhy náboženské ikony. Suzanne i její souputnice z jeho textů jsou zbavovány životnosti, stávají se chimérami, které vás „zavedou dolů k řece“.

Mezi ironickou distancí a masochismem

V tomto ohledu stojí za to se zastavit u dvojice výše zmíněných románů Oblíbená hra (The Favorite Game) a Nádherní poražení (Beautiful Losers). Díky Cohenově věhlasu se obě tato díla dodnes udržela v tisku a těší se pozornosti čtenářů, což je jenom dobře. Jde totiž o pozoruhodné texty, které v ledasčem resonují s Cohenovou poetikou vyjádřenou v jeho básních a písňových textech, ovšem v mnohém vykračují za ni a dodávají ji nový rozměr. Prvotina Oblíbená hra nese všechny znaky románového debutu: má charakter bildungsromanu, v němž vypravěč postupně objevuje svou identitu skrze sexualitu. Autobiografické čtení se nabízí, ovšem není přesné, ani knize nedodává nějaký významnější rozměr. Spíše zaujme sled působivých lyrických obrazů, vzpomínky na dětství a dospívání v Montrealu, přičemž velmi originálně je zpracován i stín války a holocaustu. Daleko nejzajímavějším momentem knihy je však ambivalentní pohled na protagonistu Breavmana. Na jedné straně jako by se autor se svým protagonistou identifikoval a romanticky s ním prožíval jeho milostná zklamání, na straně druhé je cítit jistá ironická distance, možná až jistý masochismus. Oblíbená hra, jež není román v přísném smyslu slova, je tak postavena na jistém napětí mezi vážně míněnou romantickou výpovědí a její ironickou subverzí, což knize dodává nebývalý půvab.

Přes všechny své klady však zůstává Oblíbená hra slibnou juvenilií. Druhý Cohenův román, Nádherní poražení, jde v tomto ohledu ještě dále a skutečně ji lze vnímat jako příslib mistrovského literárního díla, které mohl Cohen někdy napsat. Kniha je velmi provokativní od samého počátku, ovšem zcela záměrně, a dál zesiluje ironický aspekt autorovy prvotiny: postavy se do značné míry prolínají, hlavní (nepřítomná) protagonistka, irokézská dívka jménem Catherine Tekakwitha, konvertitka ke křesťanství a první kanadská světice, zde funguje jako předmět historického zkoumání, položka v nacionalistickém diskursu a též jako objekt touhy jednoho z vedlejších hrdinů, historika, jenž píše její příběh a zároveň si znovu a znovu klade otázku, jak „tuhle světici ošukat“, což – přeloženo z cohenovské poetiky – znamená, jak ji poznat a zároveň se jí zmocnit.

V polovině 60. let byli Nádherní poražení skandální knihou – kvůli explicitnímu popisu erotických scén a představ i velmi expresivnímu jazyku se román potýkal se stejnými problémy jako Durrellova Černá kniha, Nabokovova Lolita nebo Burroughsův Nahý oběd. Podobně jako zmíněná díla, i ona se záhy stala předmětem vážného bádání a akademici psali dlouhé a nezáživné studie o „viktimizaci“, kde analyzovali problém kolonizace Kanady a ten promítali do sporu mezi francouzskými obyvateli Québecu a anglofonní minoritou. Témata jsou to nepochybně závažná – stejně jako deleuzovsko-guattariovské kapitalistické využívání touhy –, nicméně na nich síla Cohenova románu nestojí. Ta vyvěrá především z neotřelého a osvěžujícího smyslu pro humor, kdy nacionalistické vášně ztotožňuje s vášněmi sexuálními, což je zdrojem řady komických situací, které jakékoli vážné ideje podrývají a zásadně zpochybňují. Jistě nejpůsobivější jsou ty scény, kdy protagonista prosí demonstranty, aby se nerozcházeli, protože „se ještě neudělal“, anebo závěrečná scéna románu, kdy je dosaženo naprostého sexuálního osvobození a emancipovaný vibrátor vyskočí z okna.

Cohen ve svém druhém románu dosahuje díky smyslu pro humor jednak maximální intenzity své výpovědi, jednak završuje svou poetiku ironickým zpochybněním, které v ní bylo přítomné od začátku. Jen škoda, že se z pozdních písňových textů trochu vytrácí.