Umění a kritika

Srdce temnoty tohoto světa

Srdce temnoty  je, jak známo, titul slavné novely Josepha Conrada, v níž před sto lety vylíčil cestu nejmenovanou africkou zemí, na jejímž konci se setká se šíleným obchodníkem Kurtzem. Conradovo jméno předtím, než si ho poangličtil, znělo Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski. Polský novinář a reportér Wojciech Jagielski s narážkou na svého velkého krajana nazve v jednu chvíli ve své vynikající knize Modlitba za déšť „srdcem temnoty moderního světa“ Afghánistán. Spojil s ním dvacet let, podnikl tam devět reportážních cest a v celku prožil dva roky. Napsal o něm knihu, která je špičkou ve svém žánru, esejistickou reportáž, jejíchž čtyři sta padesát stránek se čte jedním dechem, takže přes temnotu, již afghánská realita vyzařuje, čtenář lituje, když kniha skončí.

Joyce Mitchellová: žena, která cosi chtěla

Svět filmu je svět krásných lidí nebo spíš lidí, kteří si dávají záležet na tom, aby krásně vypadali nebo o tom aspoň byli schopni sami sebe přesvědčit. Vypadat špatně je noční můra, katastrofa, která v dnešních časech bude velmi pravděpodobně zachycena a uchována pro věčnost, opatřena peprnými komentáři. Asi i proto se často dočkají vrcholných ocenění herečky a herci, kteří jsou schopni na tohle zapomenout, nechají se kvůli práci důkladně zošklivit.

Topolova pole válečná i orná

Je zbytečné spekulovat, má-li spisovatel psát do novin, zda mu žurnalistika kazí styl, morálku nebo čtenářstvo. Je pravda, že ne každému spisovateli či spisovatelce to jde, což často naznačuje i něco o kvalitě jejich spisovatelství. Pro jiné je publicistika přirozená věc, samozřejmé „rozšíření bitevního pole“, abychom se vyjádřili s jedním slavným Francouzem. V ideálním případě je to použití řemesla a nadání pro účely širší veřejnosti, ale také pochopitelně pro vlastní obživu.

Tango mistra Bernarda

Před rokem 1989 se mohla hrát taková hra. Řekni mi tři filmy, které bys chtěl vidět, ale v Československu je nikdy neuvidíš: nebo jenom na nekvalitních videokazetách od veksláků, ale to by ses musel velmi snažit a třeba i ponížit. Moje, ale myslím, že častá trojice byla: Bezstarostná jízda, Apocalypse Now a Poslední tango v Paříži… Byly to vlastně základní filmy západní kontrakultury, v konvenčním smyslu velmi „kritické“ až levičácké, ale zároveň pro zdejší puritánské poměry nepřijatelné, takže je úřady nikdy nemohly pustit do kin – natož do televize. Záminkou mohly být drogy a sex, dvě tabu, která byla v těch filmech zobrazena s otevřeností do konce šedesátých let nevídanou, ale byla v tom i averze hlubší, neboť ty filmy byly nějakým způsobem přes hranu, vlastně i pro mnoho lidí na Západě.

Československo v bublinách

Až někdo bude s potřebným odstupem hodnotit knižní (nad)produkci, kterou vyvolalo letošní sté výročí vzniku Československé republiky, možná do své bilance práci 100 let Československa ani nezahrne. Je to dílo pravděpodobně určené dětem, i když to o sobě výslovně neříká, žádné „Pro čtenáře od 9 let“ tady nevidíme. Forma komiksu nás ovšem nesmí mást, tato výkladová zkratka už dávno není určena jen dětským čtenářům, dnes se mezi její adresáty bez rozpaků hlásí i ti dospělí lidé, kteří jsou při výběru četby, pardon, trochu infantilní.

Barbara Bushová: „obyčejná“ první dáma

Barbara Bushová byla první dámou jen čtyři roky, přesto se do amerických dějin zapsala výjimečným způsobem – byla totiž nejen manželkou, ale i matkou prezidenta, což se kromě ní poštěstilo pouze Abigail Johnsonové v 18. století. Neuvěřitelných třiasedmdesát let trvající manželství s Georgem H. W. Bushem ukončila až její smrt v dubnu 2018. Bývalý prezident ji přežil o osm smutných měsíců. Jejich svazek byl tak staromódní jako jejich smrt – oba zemřeli v kruhu rozvětvené rodiny, kterou tvoří pět žijících dětí, sedmnáct vnoučat a sedm pravnoučat. Těžko se hledá lepší vizitka pro leckdy vysmívané a údajně „nežitelné“ konzervativní hodnoty, které snad nepřinášejí tolik okamžitých požitků jako jejich moderní náhražky, zato nabízejí trvalé a smysluplné životní ukotvení.

Smrtelné stroje, Bratr spánku a The Sweet

Většina Země byla zničena, ale civilizaci se podařilo přežít a přizpůsobit se novému životu. Obrovská pojízdná města se toulají světem a kvůli zdrojům pronásledují menší městečka. Obyvatel putujícího Londýna narazí na uprchlici Shawovou a začíná boj o holý život. Znepřátelené strany jsou nuceny kooperovat, aby přežily.

Vánoce s Ladou. Už od roku 1917

Přežily zatím všechno, a že těch útoků už bylo požehnaně. Děda Mráz i Santa Claus, SMS zprávy i nástup internetu, chytré telefony, sociální sítě i posunutý kalendář supermarketů, který blížící se advent ohlašuje v době, kdy ze stromů ještě ani nezačalo padat listí. České Vánoce už více než sto let vždy v prosinci odtroubí ponocný v huňatém kožichu na návsi pod kostelem Hrusicích.

Nadílka z minulosti

Je tady ticho a klid. Zatím. Zdeněk Ingr má před sebou kupičku tabáku, ze kterého si mlčky balí cigarety. Přes zaprášená okna se do jeho vetešnictví moc světla nedostane, a tak si u svého pracovního stolu celý den pomáhá rozsvícenou lampičkou. Za rok to tady už může před Vánocemi vypadat jinak. „Lidi už pomalu krásu starých věcí objevují a přicházejí jim na chuť. Zjistili, že tady mohou totiž nakoupit zajímavé dárky, které jsou vždy zaručeně originální. I kdyby to byl stejný výrobek, tak nikdy dvě věci nejsou opotřebované stejně, v tom je jejich půvab. Takže sem ke mně chodí lidi pro dárky k narozeninám a také už i k Vánocům. A přibývá jich,“ vypráví majitel krámku prosyceného vůní tabáku a kouřem z cigaret.

Válka v roce 1918 neskončila

Když si Evropa v minulých dnech připomínala sté výročí konce první světové války (11. listopadu 1918), mohla snad v bezelstném pozorovateli vzniknout iluze, že pak už zavládl spravedlivý mír, který potom vydržel až do 1. září 1939. Tímto datem, přepadením Polska, končí meziválečné období, které sice bylo plné neklidu a napětí, ale bylo to přece jen období „inter bellum“, mezi válkami, tedy období míru.

Nicolas Roeg: mistr dezorientace

Gramofonová deska plnila v časech mého dospívání funkci, řekněme, totemu. Předmětu, jímž člověk prokazoval svou kmenovou příslušnost. Také bývala velmi výrazným módním doplňkem, grafické dílo ve formátu elpíčka se barevností a zobrazenými lidskými typy vymykalo socialistickému realismu československých ulic. Mezi moje oblíbené „totemy“ patřila deska Davida Bowieho Low, jedna z jeho vůbec nejlepších, s výrazným obalem v ohnivých barvách, dominoval mu portrét umělce v jeho nejvíc androgynní nebo spíš mimozemské poloze. Sošný muž ztracený někde v ohnivém světě, oči upřené k něčemu konkrétnímu a zároveň vůbec nikam. Na tom obalu byl záběr z filmu Muž, který spadl na Zemi britského režiséra Nicolase Roega, jednoho z formálně nejvýraznějších tvůrců přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jehož nejlepší filmy také dokázaly postihnout temné spodní proudy „vysmáté“ kultury té doby.

Evangelium podle Fleka

Ve snaze (o níž se jistě domnívá, že je bohulibá) přiblížit a otevřít Nový zákon těm, kteří ho snad neznají, sepsal evangelický teolog a kazatel Alexandr Flek (nar. 1968) apokryfní příběhy, v nichž Ježíše Krista přemístil do České republiky našich časů. Riskuje jistě víc než například Josef Lada, když vytvořil obraz Ježíšova narození v pitoreskních reáliích českého venkova.

Život a dílo Rudolfa Březy, Utajené povídky a Vdovy v akci

Výstava ke 100. výročí oficiálního uznání československých legií představí život a dílo sochaře Rudolfa Březy. Jako legionář se účastnil bojů o Slovensko, vytvořil znak československých legií, pamětní medaile vojenských pluků a pomníky významných osobností. Sňal posmrtnou masku M. R. Štefánika, s nímž se osobně znal.

Patty Hearstová: unesená princezna

Historie údajného únosu premiérova syna Andreje Babiše mladšího hodně lidí vyprovokovala k reakci typu „něco tak šíleného jsem v životě v porevolučním Česku nezažil a ani si nemyslel, že zažiju“. Docela pochopitelná reakce, sám příběh i některé jeho postavy vykazují příbuznost s postavami devadesátkových thrillerů o matláckých zločincích. Zároveň tak reakce i její četnost dokládá, v jak rozumném světě v posledních desetiletích žijeme. Předkové byli uvyklí šílenějším storkám.

Bonjour, Monsieur Zrzavý

Dvě poschodí v paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze hostí po čtyři měsíce velkorysou kolekci obrazů českých (a také francouzských) malířů. Vybraným dílům je společné místo vzniku, respektive místo, jež posloužilo jako zdroj inspirace: Bretaň, západní výspa Francie, poloostrov o rozloze 27 tisíc kilometrů (to je zhruba jako výměra Jihočeského, Plzeňského a Středočeského kraje), kde dnes žije 3,3 milionu obyvatel.

Spisovatel dnes

Vždycky je dobré znova se ptát, kdo a co je to spisovatel, vždyť jeho identita a role se v proměnách doby pořád mění. Jenže to je právě základní omyl. Mění se pouze identita a role spisovatelstva co pomyslného celku.

Setkání s dívkou a Minotaurem

Pablo Picasso se v lednu 1927 zamiloval do sedmnáctileté blondýnky Marie-Thérèse Walterové, kterou potkal před Galerie Lafayette na Haussmannově bulváru a byl okamžitě okouzlen jejím krásným řeckým profilem. Ten se potom bude objevovat dalších devět let na jeho ženských portrétech, dokud se v roce 1936 neobjeví další objekt a oběť, fotografka Dora Maarová.

Zachránce filmu? Zabiják kin?

Streamovací společnosti, které uživatelům umožňují dívat se přes internet na filmy a seriály, svět kinematografie rychle dost možná nenávratně mění – nejenom jeho zákulisí, ale i produkty, obsah. Nejvýraznějším tahounem téhle revoluce je firma Netflix, která se velice rychle stala dominantní silou audiovize – od jednoduchých záznamů vystoupení stand up komiků po velkofilmy za stamiliony dolarů. Jako všechny jiné revoluce bude mít i tahle svoje oběti: kina a vůbec film v tradičním slova smyslu, možná se k těm „padlým“ nakonec zařadí i Netflix samotný. Obchodní a distribuční model, s nímž ta firma přišla, ale pravděpodobně přežije. V tom ohledu budou dalekosáhlé výsledky „revoluce“ trvalé.

Nové písně od „umělkyně s příběhem“

Umělcům prý prospívá utrpení, přinejmenším se tak domnívá část publika, která má ráda „umění s příběhem“, pokud možno tragickým, jenž v jejich očích dodává vnímanému dílu tu správnou „autenticitu“, váhu. V populární hudbě může být tenhle druh poptávky docela bohatě uspokojen – tragédií nebo aspoň velkých průšvihů se v životních historiích jejích osobností najde dostatek. Takovou „hudbu s příběhem“ hraje také Američanka Chan Marshallová, která vystupuje pod jménem Cat Power.

Jiný TGM. A v čem vlastně?

Po Věře Čáslavské, Heleně Třeštíkové, Madle Vaculíkové, Pavlu Kohoutovi, Ferdinandu Peroutkovi či Emilu Zátopkovi se amatérský historik Pavel Kosatík (56) zaměřil na Tomáše Garrigua Masaryka, a to hned několikrát. V loňském roce vydal soubor komentovaných citátů 100x Masaryk, letos se představil nejen jako autor scénáře (pohotově vydaného knižně) hraného filmu režiséra Jakuba Červenky Hovory s TGM, nýbrž i jako Masarykův monografista. Čtenářům nabídl svazek Jiný TGM.

Je správné být quislingem?

Před třemi roky měla premiéru první sezona norského seriálu Okupace (Okkupert), dílo přitáhlo mezinárodní pozornost především svou v tehdy aktuální politické situaci explozivní zápletkou. Byla to spekulativní fikce, zachycovala dění v Norsku potom, co část země je okupována ruskou armádou. Moskva se tehdy proti seriálu diplomaticky ohradila, možná trochu zbytečně. Po odvysílání druhé řady, již během podzimu uvedla ČT, už žádné diplomatické protesty nezazněly, nebyl k tomu totiž nejmenší důvod, skoro naopak – ze zmateného děje seriálu vycházejí Rusové skoro nejlíp. Nevím, jestli to byl autorský záměr, ten seriál od začátku a v druhé sérii zvlášť působí dojmem, že jeho autoři žádný jasnější záměr ani neměli, prostě se těch osm dílů snažili nějak, jakkoli, dotlačit k finále.

Cudlínova země zaslíbená

V pražské výstavní síni Czech Photo Centre (u stanice metra Nové Butovice) vystavuje Karel Cudlín fotografie ze zaslíbené země, tedy z Erec Jisra’el, s odskoky do Gazy a na Západní břeh Jordánu čili Judey a Samaří. Jde o dosavadní největší monotematickou Cudlínovu výstavu a zřejmě o nejlepší fotografie z oné země, viděné českým okem, Josef Koudelka promine. Jeho fotografie Izraele znají například čtenáři díla Isaaka Bashevise Singera, neboť v nakladatelství Argo se velmi vhodně rozhodli jeho sebrané dílo ozdobit na obálce Cudlínovou černobílou fotografií.

Od Plečnika k Pleskotovi

Sto let republiky v designu a architektuře.  Josip Plečnik: úpravy Pražského hradu, 1921–1934 Roku 1920 byl slovinský architekt vládou ČSR ustanoven architektem Pražského hradu. Až do roku 1934 pak spolu se svým žákem Ottou Rothmayerem intenzivně pracoval na úpravách Pražského hradu. Na raných Plečnikových pracích je zřetelný vliv vídeňské Wagnerovy školy. Secesní tvarosloví však brzy opustil a začal využívat jednoduché monumentalizující výrazové prostředky ovlivněné antikou a ranou italskou renesancí.

Zpět na hlavní stranu