Konec května je ten správný čas nabídnout pomocnou ruku čtenářům, kteří by si slunné dny rádi ozvučili čímsi novým. Z hudební produkce posledních měsíců vybral několik možností Ondřej Štindl, lze od něho očekávat vstřícnost vůči vkusu pánů středního věku, kteří ještě nechtějí zamrznout v hudbě vzdalujícího se mládí.
Na počátku 90. let publikoval textař, básník a zpěvák Jan Vodňanský (nar. 1941) knihu vzpomínek Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká (vydalo ji roku 1992 poněkud překvapivě „Zemědělské nakladatelství BRÁZDA v redakci encyklopedických publikací“, její rozsah byl 175 stran a v posledním roce federálního Československa stála 50 Kčs).
Bobby, Eddy a David se narodili v New Yorku na začátku 60. let jako jednovaječná trojčata. Po narození ale byli rozděleni a adoptováni různými rodinami, nevěděli o sobě. Po necelých dvaceti letech se souhrou šťastných náhod setkali… Dokumentární film Tima Wardla porota festivalu v Sundance ocenila Zvláštní cenou.
Jiří Kratochvil vydal krátce po sobě dvě nové knihy, u svého tradičního nakladatele (Druhé město) svůj sedmnáctý, možná osmnáctý román, který nazval Liška v dámu, a v jiném brněnském nakladatelství, ve Větrných mlýnech, esejisticko-povídkovou koláž Je suis Paris.
Na pódiu sedí na židli mohutný šedesátiletý muž v šortkách, z kterých by se dal složit malý stan. Holé nohy prozrazují těžkého cukrovkáře, košile podobná plachtě nedopne objemný břich, jenž připomíná obří glóbus. Ruce, které nepostrádají grácii, se občas zvednou, jako by se tělo nemotorně pokoušelo o vzlet. Trupu dominuje velká zarostlá hlava s daleko od sebe položenýma očima a velkými sumčími ústy, které bychom mohli klidně nazvat hubou, a jejich nositel by nebyl uražen.
Nepříjemnou okolností každé rekonstrukce staršího objektu bývá to, že se až během stavebních prací objeví řada problémů, se kterými se předem nepočítalo. To platí stejně tak u rekonstrukcí větších staveb jako i malých objektů nebo třeba složitějších bytů. Co když ale máte obrovskou zchátralou průmyslovou budovu, kterou plánujete kompletně předělat pro kulturu, kanceláře a bydlení?
Třicet let po popravě zažívá americký sériový vrah Ted Bundy velký „comeback“. Kromě množství výročím inspirovaných článků a televizních pořadů se také stal protagonistou hraného filmu Zlo s lidskou tváří (příští týden se objeví v českých kinech) a čtyřdílného dokumentu Ted Bundy Tapes dostupného na Netflixu, obojí režíroval Joe Berlinger. Ta dvě díla nejenom rekonstruují jeden slavný kriminální případ konce minulého století, pokoušejí se proniknout za Bundyho masku, podat jeho děsivý příběh jinak než jako senzační a morbidní podívanou.
Roku 1931 zažily tehdy dvanáctitisícové Louny velkou slavnost. Město totiž svou návštěvou poctil prezident Tomáš Garrigue Masaryk se svou dcerou Alicí, aby společně otevřeli zbrusu nové lounské výstaviště. Areálu přitom dominovala bílá novostavba hlavního pavilonu A, která svou podobou odrážela principy a eleganci v Československu populární modernistické architektury.
Rychlými střihy, ostrými náhledy a soustředěnými tahy načrtává Miloš Doležal portréty tří mužů, kteří se dali do služeb nacistického režimu. Jak píše v poznámce, žádné životopisné detaily nejsou vyfabulovány, vše má oporu ve výpovědích nebo archivních zdrojích. Dokumentárnost textu doplňuje bohatý fotografický materiál, podobně jako v Doležalově nejznámější knize, monografii o páteru Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli (2012).
Svižná konverzační hra představuje svou hrdinku silnou i chybující, rozhodně ale jako někoho, kdo si zaslouží pozornost. Linda není jediná, kdo bojuje o své místo v životě. Každá z postav si tak musí sama za sebe najít způsob, jak se vyrovnat s nároky, které na ně společnost klade.
Pětidílná minisérie Černobyl – koprodukce HBO a britské televize Sky – je velmi solidní dramatizace událostí, které před třiatřiceti lety vyděsily Evropu (vysílána je od 7. května). Autorům se podařilo zachytit všechny roviny katastrofy (nebo se jich aspoň dotknout) v sovětské jaderné elektrárně – drama na místě, jeho dimenzi politickou a také tu jaksi mytickou, přízračnou, která podněcuje imaginaci. Stačí už jenom to slovo Černobyl. Zní trochu jako z ruské pohádky, mohlo by označovat nějakou slovanskou verzi Tolkienova Mordoru. A vlastně označuje.
„Zavolali nám tehdy úplně neznámí lidé, že od nás chtějí navrhnout dům. Sami od sebe si nás vyhledali, protože někde viděli náš sklep. To pro nás byla naprosto nová zkušenost.“
Vypadalo to, že termín „konceptuální album“ je už definitivně přežitý, pozůstatek časů, kdy se rokenrol možná trochu dětinským způsobem snažil světu dokázat, že je schopný vytvořit něco víc než píseň, a měl by proto být brán vážněji. A přesto je jedna z nejlepších desek, jež letos vyšly, právě konceptuální album, jehož tématem je navíc ten největší z konceptů – Bůh. Na desce amerického písničkáře Kevina Morbyho Oh My God přitom absentuje nějaká snaha o prvoplánovou velikost.
Soňa Červená, držitelka ceny Classic Prague Awards za celoživotní dílo, se představí ve Winternitzově vile v Praze. V průběhu jedinečného večera bude zpívat a vyprávět. Po představení je možné si prohlédnout celou vilu a vychutnat její prvorepublikové interiéry. Na klavír umělkyni doprovodí Karel Košárek.
Rok po výstavě Františka Kupky se na témže místě, tedy v pražské Valdštejnské jízdárně, objevuje druhý velký francouzský Čech (nebo český Francouz?), o dvacet let mladší Josef Šíma (1891–1971). Výstava dostala jméno Cesta k Vysoké hře, což lze číst různými způsoby, jak biograficky, tedy zahrnující období, než se setkal s francouzskými básníky z Le Grand Jeu, tak i metaforicky, jako iniciační cesta za sebou samým.
Téměř každý třetí Čech bydlí v panelovém domě. V našem hlavním městě je tento poměr dokonce ještě výraznější – v panelácích zde žije téměř polovina všech Pražanů. Vzhledem ke stáří domů (často za předpokládanou dobou životnosti) se proto po celém Česku řeší jejich revitalizace. Ta se ovšem ve většině případů omezuje pouze na obalení paneláků silnou vrstvou polystyrenu a následné přetření fasád pestrými barvami.
Novou knihu novinářky Alice Horáčkové, autorky výborné knihy-svědectví o „beatnické femme fatale“ Vladimíře Čerepkové (2014), Neotevřené dopisy by bylo možné označit jako literárně upravenou formu orální historie. To je přednedávnem módní, teď už standardní žánr na pomezí sociologického výzkumu, publicistiky a literatury. Někdo, nejčastěji člověk, který má na co vzpomínat, je vyzván, aby tedy vzpomínal.
Výzva k posluchačům v publiku zní: Připrav si vzpomínku, o kterou jsi ochotná/ý se podělit. Může to být cokoli, co tě zasáhlo. Zkus si ten zážitek vybavit, jako kdyby to bylo dnes. Zpěv bude zvukové zrcadlo. Tři hlasy zpívajících ti pošlou vzpomínku zpět ve zvukové podobě.
Nekvalitní vybavení, poničené fasády i interiér, popraskané asfaltové plochy. Podoba a především stav objektů určených k poslednímu rozloučení s našimi blízkými často zoufalým způsobem neodpovídá důstojnosti a významu, který těmto ceremoniím přikládáme. Podobně na tom byli i ve Valašském Meziříčí, kde pohřby až do letoška probíhaly v malé zanedbané budově, která atmosféře obřadů v žádném případě nepomáhala.
Film Nikdy neodvracej zrak, jímž se do německé kinematografie vrátil režisér Florian Henckel von Donnersmarck, má všechny atributy důležitého uměleckého díla. Na velké ploše (plus minus tři hodiny) vypráví velký, až románový příběh, ve kterém se spojují velké dějiny – nacistický režim a jeho vraždění, válečná zkáza Německa i jeho obnova v obou poválečných německých republikách – i historie osobní.
„Haló, pánové, nespěte mi tady, když vám chci říct pointu!“ Tak zní předposlední věta poslední povídky Američan v Praze z knihy Jiřího Kamena Elvis ze Záluží, za kterou byl nominován na Literu za prózu. Je to velmi případná a oprávněně sebekritická věta, neboť problémy s udržením pozornosti jsou asi základním zážitkem při četbě většiny z těch pětadvaceti povídek. Hned druhou je pak skutečnost, že se k žádné pointě nedostanou.
Jednoho podzimního večera roku 1959 se odehrál důležitý okamžik moderního umění. Mark Rothko, tehdy už slavný tvůrce abstraktních obrazů, šel se svou ženou Mell na večeři do nově otevřené luxusní restaurace Four Seasons na Manhattanu. Rothko často restaurace nenavštěvoval a drahé už vůbec ne, i když by na to už měl. Jeho životopisci píší o celoživotně špatné životosprávě, kromě toho že hodně pil a kouřil, stravoval se prý nejčastěji v laciných bufetech. Tady však nešlo jen o večeři: Rothko se šel do restaurace podívat na své obrazy.
Vydání ročenky české architektury patří v našem architektonickém prostředí každoročně k velmi očekávaným událostem. Publikace si totiž za bezmála dvě desetiletí existence vybudovala mezi architekty silnou reputaci, a to především díky tomu, že ji každý rok sestavuje jiná respektovaná osobnost tuzemské architektury, která do ní vybere jen malý zlomek posuzovaných projektů.
Jiří Hanke se věnuje dlouhodobým, sociálně zaměřeným projektům. K jeho pětasedmdesátinám připravil Josef Moucha (autor monografie o JH) retrospektivní výstavu, která je průřezem rozsáhlou umělcovou tvorbou. K vidění je tak např. cyklus Lidé z Podprůhonu, inspirovaný kladenskou dělnickou kolonií.
V roce 1996 mi cestovatel Miroslav Zikmund, dnes stoletý, tehdy stále ještě v mužném věku, vypravoval o svém mládí: „V roce 1944 jsem se nešťastně zamiloval, ta děvčica se chtěla vdávat, já jsem se ženit nechtěl, protože jsem měl plnou hlavu plánů na cestování. A jak to tak bývá, její matinka by ráda měla dcerunku hezky pod čepcem, a já se k tomu neměl. Tak se vdala, byl jsem z toho nešťastný. A abych si zahojil raněné srdéčko, vyrazil jsem si do Alp a věřil jsem, že v těch horách jaksi pozapomenu. A přesně tak to bylo...“
S Dylanovými koncerty to bylo vždycky komplikované. Kdysi dávno jimi, náhle plně elektrizován, roztrpčoval folkumilovné publikum. Později zas leckomu vadilo, že mohl celý večer identifikovat jednotlivé písně pouze podle textu, protože autor s nimi po hudební stránce nakládal velmi volně, nejspíš aby se po x-tém opakování nenudil. Výsledek ale zněl jako zpupná svévole nebo ještě zpupnější naschvál.
Praha dlouhodobě trpí vážným nedostatkem kvalitní současné architektury, která by obohatila její historické centrum. Bez nových projektů se přitom naše hlavní město nedokáže zařadit mezi moderní evropské metropole s pulzujícím kulturním životem. Problém spočívá v naprosté absenci projektů společenských a kulturních staveb z veřejných peněz. Co nezainvestuje soukromý hráč, to v současné Praze nevznikne. Příležitostí pro výstavbu nových veřejných projektů je přitom dlouhá řada.
Göring v březnu 1938, když wehrmacht obsazoval Rakousko, ještě netušil, že ho v říjnu 1946 v Norimberku pověsí. A určitě ani Hitler netušil, co ho čeká, měl jiné starosti. Tak třeba při jednání s rakouským kancléřem Schuschniggem se jeho „tělo zmítalo vášní“, bylo „napjaté jako struna a jedovaté jako plivance“. A pak je to ještě rozvedeno „Hitlerovo tělo muselo proniknout do snů a vědomí, máme pocit, že se s ním setkáváme ve stinných zákoutích času, na vězeňských zdech, plazí se po kavalci, kde si lidé vyryli siluety, které je straší“.
A zpíval skvěle – zpíval víc než trochou hlasů. Byl to archetyp. Všechno, co jsem nebyl a čím jsem být chtěl. Viděl jsem ho jenom jednou, bylo to pár dní předtím, než odešel. Ujel jsem stovky mil, abych ho viděl hrát, a nebyl jsem zklamaný. Byl mocný, elektrizující, působil impozantně. Byl jsem od něj jenom šest stop. Byl okouzlující. Pozoroval jsem jeho tvář, jeho ruce, způsob, jímž poklepával nohou, jeho velké černé brýle, oči za těmi brýlemi, způsob, jak držel kytaru, jak stál, jeho elegantní oblek.
Norský dramatik Henrik Ibsen napsal Přízraky roku 1881 během svého pobytu v Římě. Skandinávská divadla hru odmítla, a tak se poprvé hrála v Chicagu, zároveň šlo o první uvedení Ibsena na americkém kontinentu. Dejvické divadlo ji představí v překladu Františka Fröhlicha a režii Jiřího Pokorného.
