Mám takovou idealistickou představu, že čtenáři Týdeníku Echo moc neoperují na sociálních sítích. I z dat, která o našich čtenářích máme – tedy překryvu z digitálních platforem mezi Echo24.cz a EchoPrime.cz –, vyplývá, že 40 procent našich čtenářů žije v Praze, zhruba pak po 10 procentech jich je ze Středočeského kraje, Brna a Ostravy, pak naše zastoupení v jednotlivých aglomeracích klesá. To ovšem neznamená, že na méně zastoupená místa země rezignujeme.
Bude občanská válka mezi bílými nacionalisty a muslimy, kterou v Evropě vidí přicházet spisovatel Houellebecq, šéf francouzských tajných služeb Calvar nebo scenáristé německé veřejnoprávní televize (https://www.daserste.de/specials/ueber-uns/themenabend-flucht-aus-europa-100.html), vypadat nějak tak, jak to v posledních dnech vypadalo v Chemnitzu?
Hlavním titulkem z vystoupení předsedy vlády na pravidelném výročním setkání českých velvyslanců bylo ve většině médií (byť ne v Echu) „Nechci přijmout ani jednoho migranta, je to symbol“. Jenže to je dnes, ať chceme, nebo ne, český mainstream. Svět, který si chce udělat obrázek o české politice, dá do souvislosti českou nechuť přijímat běžence s „populisty“ Babišem a Zemanem. Populisty v uvozovkách proto, že se strefili jen náhodou. Důležitější je narativ, že ve střední Evropě se dostávají k moci populisté a Česko je na mapě ve střední Evropě – víc vědět netřeba. Modelem je informování západního tisku po vypuknutí dluhové krize v roce 2009 ve stylu „Argentina na Dunaji“ – diametrálně odlišná ekonomická situace v jednotlivých zemích nebyla na překážku.
Pomníková komise vídeňské radnice odmítla přijmout a vztyčit k 335. výročí známého vítězství na Kahlenbergu sochu polského krále Jana III. Sobieského, zachránce Vídně před Turky. Pravděpodobně z ohledů na ně: Turků už ve Vídni žije pomalu tolik, kolik jich v tom roce 1683 k městu přitáhlo.
Špína, kterou na sebe v rámci rozvodového řízení veřejně vylévají Petra a Jiří Paroubkovi, je potenciálně vážná věc. Nikdy od zázračného zbohatnutí Stanislava Grosse nebylo podezření o černých příjmech bývalých premiérů podáno tak konkrétně jako tady. V obou případech mimochodem figuruje miliardář Tomáš Chrenek.
Padesáté výročí sovětské invaze do Československa tu vyvolalo docela pestrou debatu na docela hodně témat; dosvědčuje to, že půlstoletému odstupu navzdory je ta událost pořád ještě nějakým způsobem živá, neuzavřená. Lidé se také vyjadřovali k otázce, která může působit až nepřípadně: Kdo nás to tenkrát vlastně okupoval? Nebo přesněji: Byla ta okupace také a především ruská? Jeden by řekl, že alespoň v tomhle bychom po padesáti letech mohli mít jasno.
Film Roberta Sedláčka Jan Palach (premiéru měl 21. srpna) končí hrozivým záběrem na spálenou tvář, k níž se přibližují Palachovy ruce, které se před okamžikem změnily v ohořelé pařáty.
Když před nedávnem americký Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch coloradského cukráře Jacka Phillipse, který odmítl upéct dort na svatbu dvěma homosexuálům, na první pohled se zdálo, že může slavit nejen on, ale všichni konzervativní, křesťanští, potažmo i nekřesťanští podnikatelé, pro něž je jiné než tradiční manželství nepřekonatelnou překážkou a nechtějí na něm svými službami participovat. Netrvalo dlouho a je jasné, že nevyhráli oni, ale dokonce ani Phillips.
Na premiéra Andreje Babiše lidé během připomínky výročí sovětské okupace pískali, jeho vystoupení skoro nebylo slyšet. Pískali na něj kvůli politice, již reprezentuje a která pro mnohé premiérovy kritiky zavání nějakou modernizovanou a třeba i „light“ verzí té normalizace, již okupace před půlstoletím odstartovala.
Jak mají národ spojovat červené trenýrky? To je dlouhá historie. Člověk k tom musí takříkajíc držet prst na tepu doby. Tj. vědět, že červené trenýrky na balkoně odkazují na to, že červené trenýrky spálil Miloš Zeman na tiskové konferenci na Hradě 14. června. A že k tomu vedl zas nějaké své řeči. A proč prezident republiky spálil zrovna červené trenýrky?
I do našich médií pronikl jeden z hojně komentovaných článků v USA posledních dnů – reportáž New York Times o smrti dvou amerických cyklistů, které na jejich cestě kolem světa v Tádžikistánu zavraždil gang radikalizovaný Islámským státem. Je to ideální projekční plátno pro naši dobu.
Na vládní schůzi bylo schváleno opatření na podporu pěstování řepky, která přitom dopady sucha násobí. Ministři rozhodli, že bude posílen dohled, jestli dodavatelé přidávají do nafty dost oleje z řepky.
Slovo neoliberalismus bylo dlouhá léta hloupě používáno hloupými lidmi. Sáhl po něm ten, kdo chtěl říct, že on vůbec není jen rozladěný z toho, že mu nikdo nechce dát peníze zadarmo a chce po něm, aby dělal věci efektivně – ne, on na to má filozofii. Navíc ten pojem s sebou nese taky obvinění z renegátství – zohledňuje, že někteří z nejúspěšnějších praktiků neoliberalismu, jako třeba Tony Blair nebo Bill Clinton, byli nominálně lidé levice.
Ve středu 15. srpna oznámily úřady v Západním Yorkshire, že vyšetřují 31 lidí za zločinné spolčení, které mělo v letech 2005-2012 zotročit a prostituovat několik dívek ve městě Huddersfield. Zatím se hovoří o pěti obětech, což je pozoruhodně nízké číslo; kvůli pěti lidem se přeci nevyplatí vytvořit a udržovat otrokářskou organizaci o třiceti členech. Spíše je to asi tak, že pět dnes již dospělých žen našlo odvahu vypovídat. Dosavadní zkušenost s podobnými případy říká, že v průběhu vyšetřování počet identifikovaných obětí spíše roste.
Byla to koncem března 2016 velká sláva. Do Prahy přijel čínský prezident Si Ťin-pching, přijali ho všichni představitelé státu v čele s prezidentem Milošem Zemanem. Ochrana vzácného hosta byla tak důkladná, že nikdo nesměl na Hradčanské náměstí. Policie tolerovala čínské bojůvky, které čistily svému prezidentovi cestu z letiště k Pražskému hradu, a protiprávně vnikla na univerzitu, kde se studenti odvážili vyvěsit tibetské vlajky. Právě na tuto slavnou událost si může mimoděk vzpomenout člověk, který dnes hledá důvod, proč tuzemská ekonomika začala počátkem roku na rozdíl od zbytku středoevropského regionu zpomalovat.
