Skupina českých poslanců se rozhodla bránit svobodu projevu, pod vedením Václava Klause mladšího se rozhodla přidat do trestního zákoníku novou skutkovou podstatu „porušení svobody projevu“ jako přestupek i trestný čin se sazbou od pokuty po tři roky vězení.
Zemřel Luděk Munzar, herec, který si nemusel lepit knírek, neboť ten jeho mu dokonale seděl. Byl to vzácný, asi obecně mizející druh herce mužného typu, silný ve výrazu a jemný v jeho provedení, přirozený, ale přitom naprosto netuctový, obdařený chlapskou přitažlivostí, stejně jako přirozeným a rozvíjeným intelektem. Adekvátním blížencem v globálním rozměru mu byl Paul Newman, kterého Munzar daboval, měl s ním podobné záliby v automobilových závodech a létání (v tom byl Munzar myslím ještě dál) i v tom, že nepovažoval herectví za jedinou věc, které se musí ve svém životě věnovat.
Minulý týden na sociálních sítích ještě „dojížděla“ pražská Klinika. Značně repetitivní debata místy nabrala docela nepěkné obrátky. Někteří z uživatelů, kterým Klinika vadila a argumentace jejích stoupenců je vytáčela (mám pro to docela pochopení), začali vyjadřovat pohoršení nad tím, že dva z obránců squatu, kteří v debatě zašermovali tvrzeními o „demokratizaci vlastnictví“, případně o tom, že soukromé vlastnictví je „kultura smrti“, nějakým způsobem pracují pro Český rozhlas.
Smrt dlouholetého primátora Gdaňsku Pawła Adamowicze Polsko šokovala. Chladnokrevná vražda před očima diváků a za vykřikování politických hesel skutečně není způsob, jak ve střední Evropě politici běžně odcházejí. Bohudíky, chtělo by se napsat. Ale i jeden lidský život je moc, jedna zbytečná smrt manžela a otce dvou dcer.
Soudce Josef Baxa vzpomínal na svou návštěvu na Hradě. Loni na jaře chtěl prezidentovi navrhnout, kdo by ho mohl nahradit ve funkci předsedy Nejvyššího správního soudu. Miloš Zeman však nereagoval a místo toho přednesl výčet špatných rozsudků, kterých se soud dopustil za Baxova vedení. Posléze měl prezident dávat „dost jasně najevo“, jak má dopadnout soudní pře tří vysokoškolských docentů, které odmítl jmenovat profesory.
Nová francouzsko-německá smlouva o partnerství, kterou v úterý v Cáchách podepsali Emmanuel Macron a jeho hostitelka Angela Merkelová, směřuje k ještě užší spolupráci mezi Paříží a Berlínem než dnes – od prorůstání příhraničních regionů přes společné nákupy zbraní po pravidelnou konzultaci zahraniční a evropské politiky. Cášské smlouvě se příležitostně přezdívá Elysej 2.0., byla podepsána na den 56 let po slavné Elysejské smlouvě, jíž kdysi Charles de Gaulle a Konrad Adenauer slavnostně zakopali nepřátelství mezi svými národy.
Za dva roky vyhrají volby Piráti a konečně dají dohromady vládu, která bude mít dost energie, aby něco změnila k lepšímu. Přinejmenším tento plán ohlásil na Celostátním fóru v Táboře jejich předseda Ivan Bartoš. Myslel to však vážně?
Už zítra v historií obtěžkaných Cáchách podepíší Angela Merkelová s Emmanuelem Macronem smlouvu o nejužším přátelství, jakého mohou státy na zeměkouli vůbec dosáhnout.
Prezidentství Miloše Zemana se vyznačuje neuspořádaností, jaká za obou jeho předchůdců v úřadě byla nepředstavitelná. Někdy se Zeman chová jako destruktivní politická síla a nebere žádný ohled na funkční struktury – mohli bychom vyjmenovávat různé jeho pozice, od pokusu o poloprezidentský systém k deklarovanému eurofederalismu, což v podstatě není nic jiného než přání nahradit nějak osvědčený český stát vzdáleným byrokratickým monstrem. Tady Zemanem cvičí nezvládnuté revolucionářské impulzy.
Bývalý předseda a dnes soudce Nejvyššího správního soudu Josef Baxa v rozhovoru veřejně popsal, jak si u něj prezident Miloš Zeman fakticky říkal o rozsudky v případech, které ho zajímaly. A vyjadřoval podivení nad tím, když soudci rozhodli proti jeho přání. Při osobních setkáních Zeman Baxovi coby předsedovi soudu předložil „seznam hříchů“, některých rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Nereagoval přitom na jeho argumenty, že soudci rozhodují nezávisle a předseda NSS je nemůže a nesmí ovlivnit.
„Muzungu, muzungu!“ a už mě objímají desítky malých ručiček. Muzungu je bílý člověk, v tanzanském sirotčinci stovky kilometrů od metropole Dar es Salaam největší atrakce. Když muzungu přijedou, děti je vítají palmovými ratolestmi. Někteří, nejmenší chovanci ústavu, kteří při loňské návštěvě muzungu nebyli ještě ani na světě, ale při pohledu na bělocha strašně pláčou.
Hitem sociálních sítí a vůbec československého internetu se minulý týden stala paní starostka východoslovenské obce Fekišovice. A v tomhle případě se dá rezolutně prohlásit, že lid volil správně, pro jednou se masová popularita potkala s nezpochybnitelnou kvalitou. Paní starostku proslavil dvanáctiminutový sestřih tříhodinového záznamu zasedání zastupitelstva, během nějž se vážená funkcionářka ke kolegům chová jako krajně rozčilená učitelka občanské nauky za časů normalizace neblahé paměti.
Jsou věci, které by se v zemi, jež má pud sebezáchovy a je připravena hájit své vlastní zájmy, nikdy neměly stát tématem vnitropolitického souboje a vzájemného popichování a provokování různých ideologických nebo mocenských společenských bublin. Politici i další důležité společenské figury by tady měli vystupovat jako reprezentanti České republiky.
Mourir pour Dantzig? se jmenoval slavný článek ve francouzských novinách v září 1939, ve kterém byla položena falešná otázka, zda Evropanům stojí za to umírat za nějaký přístav kdesi na Baltském moři. Kdo Gdaňsk trochu poznal, už si na tu otázku dávno odpověděl, že ano, že za jistých okolností, ne snad nutně doslova, lze aspoň symbolicky „zemřít pro Gdaňsk“. Tedy za tu touhu a zvláštní kouzlo, kterým to neopakovatelné město vyzařuje. To kouzlo je obsaženo v jeho poraněné, ale přece jen hojené a obnovované historické kráse, v jeho bouřlivé historii, a hlavně v jeho romantické nepoddajnosti.
Nové zprávy z USA nám sugerují, že Trump nebo jeho volební tým skutečně pracovali v kampani s pomocí Ruska. Je to dokonalý mediální šum.
V mém okrese virtuálního světa minulý týden ještě dobíhalo naplňování formálních náležitostí konce roku, k nimž patří taky obsáhlá debata o petardách. Moje bublina jim rozhodně nakloněna není, což mnozí její příslušníci dávali najevo – statusy pobouřenými, případně žertovnými. Zvlášť osvědčené je k tomuto účelu současné užití slov „petarda“ a „retard“.
