Zatímco celá Evropa čeká na to, až se uzavře poslední volební okrsek, evropské volby si již vyžádaly první oběť. Premiérka Spojeného království Theresa Mayová oznámila, že 7. června rezignuje na pozici lídra strany. Předsedkyní vlády zůstane do doby, než si Konzervativní strana zvolí nového vůdce. Podle mnohých odchází pět minut po dvanácté.
Je to něco přes rok, kdy Donald Trump vyděsil svět vlnou cel na zboží dovážené do Ameriky. Skeptici se obávali, že je to začátek globální obchodní války, která ukončí éru volného obchodu a zničí prosperitu hned na několika kontinentech. Tyto obavy se zatím nenaplňují. Poslední události na obchodně válečné frontě naopak ukazují, že Donald Trump se soustřeďuje v této chvíli na jediný terč. Čínu. Severoamerická linie je vyřešena. V Evropě čeká Trump na nové partnery k vyjednávání, jež do Bruselu dosadí volby do Evropského parlamentu.
Ministr kultury Antonín Staněk by měl v čele úřadu skončit, jeho patnáct minut slávy na sociálních sítích už skoro uběhlo. Ale snaží se, v každém jeho vyjádření jako kdyby zněla prosba: Všímejte si mě, bavte se, tady jsem, zaujměte ke mně stanovisko. Úřad ministerstva ale „vygeneroval“ ještě jednu hvězdu – náměstka Aloise Mačáka.
Dřív to bylo ještě docela jasné a snadné: demokrat v Evropě rovnal se zastánce evropské integrace a Evropskou unii samozřejmě bral za svou. Evropská vlajka v něm budila kladné emoce a volby do Evropského parlamentu ho moc nevzrušovaly, neboť je považoval za formalitu, doplněk správné věci. Normální lidé, a těch je vždy nejvíc, by věděli prostým rozumem a zkušeností, že jde o správnou a prospěšnou věc, takže deset referend za sebou by ji nemohlo ohrozit.
Může být konzument médií dlouhých osm let krmen čímsi, co při bližším pohledu jako krmivo neobstojí – a vůbec si toho nevšimnout? To je otázka, kterou v takovém konzumentovi snad vyvolá zpráva z minulého pátku o tom, že obžalovaní v případu předražených jízdenek pro Dopravní podnik hlavního města Prahy (DPP) jsou nevinní. V kauze jde o podezření, že DPP se ještě v éře Pavla Béma (ODS) na magistrátu nechal navézt do smlouvy s výrobcem a prodejcem jízdenek, z níž měla prospěch známá býčí šíje Ivo Rittig.
Je třeba se zastat předsedy Senátu Jaroslava Kubery, který při tryzně za oběti nacistického Německa v Terezíně upozornil na nebezpečí ideologie progresivistů a především na rizika, která plynou z toho, pokud ji odmítá, nebo nepřijme.
Od zveřejnění videa a potvrzení, že nejde o podvrh, bylo každému jasné, že Strache skončil.
Američtí progresivisté, podobně jako ti čeští, rádi odkazují k západní Evropě jako k vrcholu civilizace, jenž je hoden následování ve všech oblastech. Vyjádření, že v Evropě je něco normální, bývá považováno za neprůstřelný argument. USA by tak měly přijmout skandinávský socialismus, britský zákaz zbraní a švýcarské zdravotnictví. Jediná oblast, jíž se progresivisté nechtějí inspirovat, jsou interrupce. Potratová legislativa v Evropě bývá mnohem přísnější než v Americe.
Fotografie černošského páru s miminkem. Tisíce sdílení, stovky komentářů. Primitivně rasistických, v každém ohledu odsouzeníhodných. Autoři nejsou žádní skinheadi, působí jako běžní lidé z ulice, obou pohlaví, všeho věku a vzdělání, na fotkách mají děti, rozkošného jorkšíráka nebo třeba motorku.
Minulý týden byl v bublině spíš klidný, asi se na tom podepsala kombinace prodloužených víkendů a zvýšená biometeorologická zátěž. Nebo se podepsala na mně a zabránila mi vnímat přes vrstvu mžitek dramatický potenciál probíhající virtuální debaty. Bylo výročí konce války, většina Evropy si ho připomínala 8. května, agilní (i když asi ne výrazně početná) slavjanofilská sekce tuzemského Facebooku to ale rozjela tradičně o den později, na Děň Pobědy.
Pomalu nemine chvíle, aby člověk neslyšel nebo nečetl nějakou tu veledůležitě pronesenou historickou analogii – Evropská unie se nijak neliší od někdejšího Sovětského svazu, kvůli rozšířenému odporu proti přijímání uprchlíků žijeme v ekvivalentu nacistického Německa třicátých let, současný český systém se v ničem podstatném neliší od normalizačního komunismu, případně je ještě horší...
Vicepremiér Jan Hamáček (ČSSD) postavil otázku zřetelně: „Hnutí ANO si musí vybrat, buď děti, nebo banky.“ Tak shrnul požadavek, ať se o 80 tisíc korun zvýší rodičovský příspěvek všem rodičům, kteří mají dítě do čtyř let, a ať peníze dodají banky, kterým bude vyměřena speciální daň. Hamáčkovo extempore z minulého víkendu může fungovat jako politický tah, který může dostat do úzkých premiéra Andreje Babiše s jeho stranou ANO. Hamáčkova otázka však stojí úplně mimo realitu státního rozpočtu.
