Krev, pot a Stasi
Rituály provázející teroristické útoky začínají být nesnesitelné. Manažerům Eiffelovy věže a Braniborské brány pomalu docházejí nápady, jak nově nasvícením vyjádřit solidaritu. Internetových hashtagů jsme vystříleli plné zásobníky.
Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Rituály provázející teroristické útoky začínají být nesnesitelné. Manažerům Eiffelovy věže a Braniborské brány pomalu docházejí nápady, jak nově nasvícením vyjádřit solidaritu. Internetových hashtagů jsme vystříleli plné zásobníky.
Jak se vám líbí výraz „mnichovský pivní puč“? Spojujete si ho s Angelou Merkelovou? Zkuste to. Její mnichovský výrok z 28. května by měl dostat nějaké jméno, dost možná se zapíše do dějin, a ne pozitivně.
Donald Trump měl proti svým soupeřům v primárkách i proti Hillary Clintonové jednu zcela férovou výhodu: nebyl svázaný s iráckou válkou.
Evropa si už dlouho tak slyšitelně nevydechla jako po vítězství Emmanuela Macrona. A nejen Evropa. Politika se paradoxně právě v době povzbuzeného nacionalismu pozoruhodně internacionalizovala. A to na obou koncích spektra. Lidé jako Marine Le Penová, Nigel Farage, Donald Trump a Vladimir Putin si navzájem fandí, navštěvují se nebo si aspoň posílají úsměvy.
Řekl vůbec Donald Trump něco pamětihodného? V jistém smyslu jistě, jinak by jeho styl asi tolik nelákal k parodování. Ale řekl něco, co by bylo pamětihodné jinak než tím, že to bylo směšné, trapné, urážlivé nebo nestoudné?
Hoďte šovinistovi, populistovi – nebo jak mu chcete říkat – návnadu a on ji sežere i s navijákem. Ze šíření zpráv o určitých tématech se dá dobře žít, protože určitý typ lidí na ně klikne, aniž by se staral o to, jestli je to pravda, nebo ne.
Před rokem bylo možné zkušenost amerických republikánů pro naše potřeby přiblížit zážitkem ODS po Nečasově pádu – i američtí konzervativci zjistili, že jejich dosavadní recepty a značka, které fungovaly po léta, najednou jako by ztratily veškerou moc.
Evropská unie bez Velké Británie bude jiná v mnoha ohledech. Bude menší, chudší – Británie byla nad ekonomickým průměrem EU. Bude němečtější – protože stoupne váha velkých zemí, ale Německa víc než ekonomicky stále slábnoucí Francie. Možná bude jednotnější – pokud se ukáže, že odchodem Británie zmizel cizorodý prvek, jak to mnozí cítili.
Před tím, než Donald Trump vyrukoval se svým exekutivním příkazem zakazujícím občanům sedmi muslimských zemí vstup do USA, byla jedním ze dvou nejčastěji zmiňovaných kandidátů na Oscara pro neanglicky mluvený film komedie německé režisérky Maren Adeové jménem Toni Erdmann. Pak se ale stalo to, co se stát muselo, a akademie udělila sošku íránskému filmu Klient.
Výsledky nizozemských parlamentních voleb a reakce na ně nejsou měřítkem vitality demokratické a unijní myšlenky, ale naopak hloubky evropské politické krize.
Turecko bylo ještě před pár lety považováno za toužebný příklad toho, že islámská země se může vyvinout v demokracii, a dokonce se stát členem EU.
V dnešním světě bičovaném destruktivním příbojem populismu je skoro úleva, když narazíte na politiky a instituce, které mu odolávají a neochvějně dál naplňují svou roli v systému.
Odchod státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy vytváří nepříjemnou situaci. Na jedné straně je práskání ošklivá zvyklost, které by se jeden rád pokud možno vyhnul.
Hysterie kolem Trumpa a Ruska ve Washingtonu dostoupila včera prozatímního vrcholu. Pokusme se ji trochu rozklíčovat dřív, než se z ní úplně zblázníme.
Kdo je ten nový volič, který dosazuje populisty k moci? Někteří západní experti se uchylují k zajímavé hypotéze: jsou to lidé, kteří se stále ještě nedozvěděli, že jsou rasisti a blbci. Řekněme jim to ještě jednou a víc nahlas!
Hysterie amerických médií dostoupila minulý týden nového, i když jistě ne definitivního vrcholu, když Donald Trump napsal na Twitteru, že média jsou nepřítelem amerického lidu.
Brexit je nepochybně klíčová záležitost pro vývoj Evropské unie a u jednání o něm je třeba být průběžně přítomen. Proto je správné, že premiér Sobotka učinil mimořádný krok a svolal k němu schůzku všech parlamentních stran.
Trochu se bojím, že lidé na Západě jsou ochotní zpřetrhat, zrušit a zpřevracet kdeco, protože systém už stejně nefunguje. Nemají ponětí, jak to vypadá, když systém opravdu nefunguje.
Po každých volbách američtí novináři podnikají mapování nového Bílého domu, snaží se zprostředkovat čtenářům i sobě, v jakém stylu prezidentův úřad funguje a jakými myšlenkovými schématy je jeho uvažování ovlivněné. Letos to jde špatně. Donald Trump přišel ze světa mimo profesionální politiku a pomáhali ho zvolit lidé nezúčastnění na jejím hlavním proudu.
Jan Mládek na papíře splňoval kvalifikační předpoklady pro funkci ministra průmyslu – měl ekonomické vzdělání a kontakt s profesí, což bylo vzácné aktivum ve straně, o níž se ještě před pár lety vyprávěl vtip, že v ní zuří ostrý třídní boj – o to, kdo kolik vychodil tříd.
Trump byl nucen obětovat prvního blízkého spolupracovníka, národněbezpečnostního poradce Michaela Flynna. A, chtělo by se pokračovat, [někdo] zaznamenal první zářez. Jenže kdo? Média? Zákonnost?
Nemysleli jste si, že v kauze Agrotec bude někdo odsouzen, že ne?
Ministr Jan „živnostníci jsou paraziti“ Mládek znovu osvědčil svou rétorickou schopnost získat si občany na svou stranu, když prohlásil, že „roaming je elitářská záležitost, která se týká pěti procent obyvatelstva“.
Jednou z kuriozit evropské reakce na zvolení Donalda Trumpa je, že konečně stanul v Bílém domě někdo, kdo naplňuje letitou evropskou karikaturu amerického prezidenta.
Akce známá jako Měsíc černošské historie (Black History Month) se oficiálně, jako akce podporovaná státními institucemi, v USA drží od 70. let.
V Evropské unii již desítky let periodicky zaznívají slova o evropské armádě. Za její zárodky jsou vydávány iniciativy jako třeba společná francouzsko-německá brigáda anebo tzv. EU battlegroups. Ty ale mají omezené použití a obrana zůstává doménou jednotlivých států, maximálně je předmětem mezivládní spolupráce.
Trump zašel skutečně hodně daleko a je otázka, zda mu to projde a zda se mu to vyplatí.
Donald Trump měl inaugurační projev, v němž bylo střízlivě vzato dost znepokojivého. Pro zahraniční pozorovatele na prvním místě hrozba protekcionismu. Díky nám jiné země zbohatly, zatímco bohatství, síla a sebedůvěra naší země zmizela za obzorem.
Miloš Zeman na své přátele nezapomíná. Karel Srp se před lety neúspěšně pokoušel za ČSSD kandidovat do Senátu, pak mu Zeman udělil státní vyznamenání.