Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
V čem se liší ambice děl Dana Browna a Stiega Larssona? A jak může větší prodejnost paperbacků pomoci celému byznysu? Nejen na tyto otázky odpovídá ředitel, spolumajitel a zakladatel Arga Milan Gelnar.
Všeobecně se ví, výrobky které že firmy jsou v kategorii běžné počítačové, telefonické a video elektroniky designově nejfajnovější, a které tak vytvářejí módu a trendy. Apple ale nevelel trhu vždy a jeho výrobky před třiceti lety, kdy firma začínala, jistě nefungovaly ani nevypadaly tak dobře jako teď.
Seriál Kancelář Blaník je hit poslední sezony. Jeho sledovanost stoupá, stejně tak vzrůstá počet šiřitelů jeho hlášek. Na konci března začne jeho třetí řada, která může, a nemusí být poslední.
Sedmdesáté výročí konce poslední světové války po světě připomíná vzpomínka za vzpomínkou. Teď v Praze zrovna tak jedna ze sekcí právě probíhajícího Febiofestu: je nazvaná příznačně Polsko 44, aby připomněla rok největší bitvy organizovaného protinacistického odboje, a je věnovaná reflexi této války v polské kinematografii.
Kateřina Tučková zažívá už několik let krásy úspěchu bez konce. Dobře se prodávají její romány Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně, daří se jejich adaptacím rozhlasovým i divadelním.
Zkraje března byly snad všecky noviny plny oznámení, že na pražském náměstí Míru naproti kostelu nově ze země ční kanální odvětravač s vizáží periskopu ponorky a zásobí okolí hlasy dvaceti českých básníků s ukázkami jejich tvorby. Zkrátka že byl zprovozněn první automat na poezii – „poesiomat“.
Hra německého dramatika Maria von Mayenburga Mučedník spoléhá na všecky oblíbené prvky současné západní kultury – ironii, nadhled, nevázanost či cit pro absurditu šílenství. Vypráví o studentovi střední školy, který se rozhodne stát se křesťanským fanatikem a hlásat svou víru podobně náruživě a tvrdě jako islamisté víru svou.
A je tu další národní filmová přehlídka, začíná osmý ročník festivalu japonského filmu a kultury EIGA-SAI. Hlavním tématem letošního ročníku je „reflexe smrti v japonském filmu a kultuře“. K vidění ovšem bude rozptyl jaksepatří: absurdní komedie i drsné thrillery, filmy poválečné i z posledních let.
Marko Sladojević deset let působil u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Nejprv pracoval v týmu obhájců někdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiće, „druhou štaci“ absolvoval při procesu s bývalým předákem bosenských Srbů Radovanem Karadžićem. Markovu čtyřletou práci na případu včetně rozhovorů s pamětníky tehdejšího bosenského běsnění, rozporů s přáteli i blízkými a pochyb nad smyslem takového rozhodnutí zachycuje snímek Srbský právník. Nyní ho promítá festival Jeden svět. Jak zkušenost s fungováním mezinárodního soudu ovlivnila Markův pohled na dějiny vlastního národa a Balkánu?
Inscenace Kopanec ústeckého souboru Činoherák patří k dílům založeným na stupňovaném diváckém nepohodlí. Každá následující scéna tu předčí předešlou, je nepříjemnější a bezohlednější, takže trvale narůstá propast mezi děním na jevišti a v hledišti.
Uplynulý víkend se rozdávaly obě filmové ceny, jež je český divák nejvíc zvyklý sledovat a soudit jejich výsledky – Čeští lvi a Oscaři. Čeho krom překvapení, že v obou soutěžích získaly hlavní cenu snímky, jež nebyly favorizovány, jsme se dočkali?
Začíná první ročník festivalu francouzského divadla podivuhodného gastronomického názvu Sněz tu žábu. Ač by se podle něj mohlo zdát, že sází na jistotu představ, které našinec chová vůči francouzské kultuře, struktura programu slibuje nervy: konfrontaci s divadlem, jaké v tuzemsku k vidění není. Tak na úvod vystoupí Compagnie le Festin de Saturne s pantomimickou klauniádou War Pig.
„Rozjeli jsme pekelnou mašinu a máme problém obrovského úspěchu. Máme výborný program, takže teď především řešíme, že nejsme pinglové a neobsluhujeme hosty. Už to nestíháme. Já teď třeba budu dělat spíš vyhazovače.“
Spisovatel Zdeněk Šmíd je všeobecně znám svými turistickými romány; zvlášť když před lety byl podle prvního z nich natočen vodácký seriál Proč bychom se netopili. Šmídova autorská práce má ale víc linek, kromě humoristické třeba cestopisnou či sudetoněmeckou, neboť jako rodák z Karlovarska byl fascinován proměnou vztahů mezi oběma národy za krátké období okolo druhé světové války.
Jedním z důsledků stylizace filmů srbského režiséra Emira Kusturici je přesvědčení světového, nebo aspoň evropského publika, že nezřízenost, chaos, věčné opilství a důsledná bezstarostnost jsou věrné zachycení života na Balkáně.
Bulharsko je v tuzemsku tradičně zemí, nad níž se kromě tří letních měsíců, kdy našinec vezme zavděk tamním mořem, ofrňuje nos. Knih příliš nevychází, filmů se nepromítá a inscenací neuvádí. V plzeňském Novém divadle teď ovšem došlo na onu pověstnou výjimku z pravidla: rozhodli se zde dokonce ve světové premiéře uvést v Bulharsku vloni oceněnou komediální hru Sboristé.
Nedávná premiéra třídílného televizního filmu Případ pro exorcistu vyvolala větší divácký zájem než jiné novinky; ostatně byl to v oněch nedělních večerech nejsledovanější pořad českých televizí. Patrně zabrala reklama: spoléhala na návrat značky Jarchovský-Hřebejk; lákala na Jana Hřebejka, jenž se prvně pokusil o kriminálku, navíc pojatou dle svých proklamací v konturách, na něž našinec není zvyklý; a pyšnila se Jarchovského objevem talentovaného spisovatele Michala Sýkory, který svým vydařeným románovým debutem poskytl filmu zřetelný základ.
Kdo se v půli ledna rozhodl navštívit kterékoli slušněji zásobené knihkupectví, patrně nepřehlédl zvýšenou nabídku knížky Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Nakladatelé snaživě zareagovali na to, že se prvního ledna stala volným dílem, a pěti novými překlady, vydanými během jediného týdne, se rozhodli přivydělat si po Vánocích letitým tahákem na peníze. Zřejmě předpokládali zvýšenou konkurenci, neboť se předem snažili odlišit svou edici od jiných.
V půlce ledna konečně začalo být vidět, že v dosud tiché Plzni – letošním evropském městě kultury – se děje něco výsostné kultury. Kromě dalších akcí odstartovala první část festivalové „vlajkové lodi Jiří Trnka“, výstava nazvaná Ateliér Jiřího Trnky. Je první z několika, na něž letos v Plzni dojde.
Většina ohlasů jakékoli románové tvorby se nedokáže vyvarovat uvažování o příběhu jako základním předpokladu existence celého žánru. U zjevně nedějových románů bývá tento rys textu podtrhován mírným šokem, jak je při tloušťce románu vlastně možné něco statického napsat a následně učíst.
Souboru Geisslers Hofcomoedianten se daří budit dojem, že oprašuje „slávu barokní Čechie“, pozapomenutou ve staletích plných stížností na baroko jako dobu „temna“. Živé divadlo završuje snahu o nápravu pošramocené pověsti celé éry, o niž usilují akademici i umělci de facto od sametové revoluce. „Geissleři“ inscenují tehdejší nejen divadelní texty, ale i témata, která v baroku přišla na svět a přežila dodnes.
Umělecké ztvárnění autismu nebo jiných výrazných poruch bývají divácky či čtenářsky vděčná, neboť jde o nahlížení do vzdálených niterných světů, spojovaných s nejedním předsudkem a ohmatávaných bázlivě. Umění, byť sebepovedenější, se v těchto případech stává rovněž osvětovou službou. Proto i nepovedená ztvárnění jsou úspěšná.
Po loňském udělení dvou cen Magnesia Litera za fascikl Průvodce protektorátní Prahou se Jiří Padevět stal jedním z autorů, již mají pro zdejší publikum patent na dějiny a smějí s nimi nakládat volně podle svého gusta. Neboť právě jejich jméno je zárukou, že další jejich práce bude kvalitní a smysluplná, byť by byla nesrozumitelná.
S divadlem zkraje ledna to každoročně není žádná sláva, premiéry jsou v těchto týdnech zřídkavé, neboť scény tiší nervy po předvánočním shonu. A tak je prostor vrátit se k jeho úspěchům: v půli prosince byla uvedena inscenace Mlčky křičet dva roky starého souboru Studio hrdinů (sídlí ve Veletržním paláci pražské Národní galerie). Je to životopisné drama, inspirované osobností francouzské filozofky a anarchistky Simone Weilové.
Ještě jednou se vracíme k loňské nadílce ambiciózních romských pořadů, jež se objevily v obou našich veřejnoprávních médiích. Účast v Salonu Echa přijali novinářka a romistka Saša Uhlová, vychovatelka výchovného ústavu na pražském Klíčově a rovněž romistka Marie Bromová, novinář České televize Patrik Banga a režisér a ředitel divadelního spolku ARA ART David Tišer. Uvádění jmen „cigán“ a „cikán“ respektuje jejich užití mluvčími i vyjádření rozdílné míry exprese.
Obě zdejší veřejnoprávní média letos uvedla šňůru pořadů, v nichž v hlavních úlohách vystupují Romové nebo Češi, kteří s Romy pracují či se s nimi snaží sblížit. Ať už jsou to reality show dokumentárních ambicí Paterčata a Třída 8.A, anebo díl už opravdu dokumentárního seriálu Český žurnál, nazvaný Gadžo, v němž se bílý režisér na půl roku přestěhuje do ústeckých Předlic a s Romy zde žije.
O zpěvačce lze číst, že je pokračovatelkou Hany Hegerové i „královnou středoevropského šansonu“. První není pravda už proto, že Hegerová nikdy tak nechraptěla, druhé proto, že Tobias zpívá sice zrovna tak dobře slovensky, maďarsky i česky, ale jiné řeči na repertoáru nemá.
Od začátku prosince běží desátý ročník asijských filmů, lze ještě stihnout jeho víkendové dny. Letošek znovu reflektuje vývoj kinematografií, jimž se věnovaly uplynulé přehlídky, a tak stojí na národních dnech: korejském, tchajwanském, čínském, japonském nebo hongkongském.
Mezi českými spisovateli je družina, jejíž literární snahy zřejmě málokdo bere vážně. Tedy soudě dle malého množství písemných reakcí, ať už oficiálních recenzních nebo čtenářských ohlasů, jež lze k tvorbě jejích členů na internetu i v novinách najít.
Seriál České televize České století je hit. Diváci se o něm dohadují, rozebírají příčiny historických událostí a představují si, co všecko by mohlo být jinak, kdyby.
