Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.
Stačily dva dny od úmrtí Ludvíka Vaculíka a noviny byly plné zaručených charakterizací autora a osobních vzpomínek na něj, které opakovaly jednoznačný portrét: byl to „samorost“, „skála“, „neuhýbal“, „nejslušnější“, „nejvtipnější“, „nejpřirozenější“, nejdůmyslnější“, „nejerotičtější“, „Moravan“, „Valach“, „indián“.
První červnový víkend se v Praze konal sjezd spisovatelů, první porevoluční, první svobodný. Tak to bylo zdůrazňováno pořadateli a organizátory, vloni založenou Asociací spisovatelů.
Rakouský autor Werner Schwab, hvězda německojazyčného divadla, je dobře znám i u nás; v porovnání s jinými současníky je inscenován nezřídka. Možná i pro svůj hravý a náročný jazyk, dovedně experimentující s novotvary do takové míry, že se mu začalo říkat „schwäbisch“, „švábština“.
Umělecká skupina Pode Bal, jež po pauze znovu začala tvořit ve složení Dan Trantina a Tomáš Motyčka, způsobila rozruch hned svou první instalací po návratu k této značce.
Ticho, které vloni následovalo po vydání prvního svazku Díla Pavla Juráčka, souboru povídek z 50. let, nazvaném Prostřednictvím kočky, bylo hutné, překvapivé a hnusné. Recenzí se sešlo poskrovnu, třebaže knížka to byla vstřícně útlá. Nezabodovala ani v žádných anketách či literárních cenách.
Jedním z rysů autoritativních států je snaha napodobovat propagandu států svobodných. Dobře je to vidět na filmu. Například syžet nejúspěšnějšího čínského a prvního neamerického IMAX filmu Následky otřesu se pranic neliší od postupů hollywoodských snímků: roku 1976 při zemětřesení v městě Ťan-šan zahynulo 255 000 lidí (neoficiálně prý o čtyři sta tisíc víc), jenže drásání čínské duše nekončí u zobrazení katastrofy, nýbrž ve šroubovaném příběhu.
Aby těch filmových loutek nebylo málo: letošní ročník zlínského filmového festivalu pro děti a mládež má sekci animovaných snímků, které vznikly v místních ateliérech. Takže dojde jednak na klasiku Hermíny Týrlové i Karla Zemana, jednak na tvorbu méně známých autorů. I když dnes mají všechny snímky tutéž startovní pozici, neboť v televizi, natož v kinech běžně bohužel neběhají, a tak je málokdo zná.
Režisér Tomáš Svoboda je nejvíc znám jako autor politických kabaretů Blonďatá bestie. To je škoda, protože jeho záběr je ambicióznější, větší a duchaplnější.
Když před devíti lety vznikl první loutkový film divadelní skupiny Buchty a loutky a režiséra Radka Berana Chcípáci, těžko u něj bylo nemyslet na snímek Team America: Světovej policajt, starší o dva roky, který pořídili tvůrci seriálu Městečko South Park Tray Parker a Matt Stone. Byly si totiž podobné v opojení vulgárností.
Úvody dosavadních ohlasů na novou knihu povídek Michala Viewegha jsou obvykle poskládány totožně: nejprve se lze dočíst, že autorovi před několika lety praskla aorta a málem zemřel, následně že první kniha po jeho návratu do práce byl loni uveřejněný deník Můj život po životě a nakonec pochvalu, že novinka Zpátky ve hře už je opět konečně beletrie, a dokonce příprava na román, který prý Viewegh zrovna sepisuje.
Začíná další průřezová přehlídka autora, jehož všeobecný věhlas nedosáhl prozatím takových proporcí, jakých zasluhuje. V Muzeu Kampa je k vidění retrospektiva díla Vladislava Mirvalda od 40. do 90. let minulého století, ony autorovy „racionalistické vizuální konstrukce, jež svedou v lidském oku vyvolat matoucí až hypnotické vjemy“.
V cyklu „mladé světové jazzmanky koncertují v Česku“ tentokrát dochází na Maďarku Rozinu Pátkaiovou. Reklama kolem ní láká na to, že je to finalistka prestižní jazzové soutěže pro mladé Made in New York Jazz Competition z roku 2013 (a ovšem držitelka nejednoho evropského hudebního ocenění ať z Budapešti, nebo z Edinburghu, kde uspěla na vyhlášeném festivalu Firnge).
Nakladatelství Větrné mlýny vydalo letos v únoru skoro tisícistránkový tlustospis nazvaný Hry na hrdiny. Vyšel po dvou letech slibů, neboť na internetových stránkách nakladatelství je titul doprovázen vročením 2013, v tiráži je loňský rok, ale reálně kniha vyšla opravdu až rok tento. Je to čítanka čtrnácti českých a slovenských dramat, již uspořádala kritička, dramaturgyně a redaktorka Marta Ljubková.
Způsoby, jimiž pracuje náhoda, bývají obvykle překvapivé, přitažlivé a osudové: média byla v posledních dvou týdnech „plna“ zpráv o zachráněném a znovuotevřeném karlovarském Národním domě, kulturní památce se slavnou historií, jejíž rekonstrukce stála po dvacetiletí chátrání půl miliardy korun. Čili je to (prozatím) příběh se šťastným koncem.
Chci a musím se ještě jednou vrátit k textům oceněným v letošním ročníku literární ceny Magnesia Litera. Potřebuji se detailněji a poctivěji vyrovnat s knihou, která uspěla coby objev roku, která mě však bez ohledu na svá ocenění a dávno před nimi vábila, provokovala a nutila k rozpačitému přešlapování před knihkupeckými policemi, na nichž se vypínala a zkoušela zaujmout případného kolemjdoucího zájemce.
Málokdo u nás tak soustavně promýšlí vztah těla, vzdělání a mravnosti jako právě Luděk Bukač, který letos slaví dvojí výročí: jednak třicet let od zisku prvního trenérského titulu mistra světa, jednak osmdesáté narozeniny.
Když se spojí dvě veselé kapely, může z toho třeba být i něco pěkného. Otestovat se to rozhodly skupiny I Love 69 Popgejů a ◊►≈ (neboli Piča z Hoven), které vydávají společné album. Třeskutí „electropunkoví teroristé“ IL69PGŮ existují od roku 2001, ale teprvE před čtyřmi roky vydali souhrn své desetileté činnosti, debutový vinyl Let’s Gold Corridor.
Je pozoruhodné, kolik festivalů a kolik národních festivalů se v této zemi koná – každý týden přinejmenším jeden nový. (Bylo by podnětné zjistit, jak a kde vzniká jejich rozvrh, aby se příliš netloukly. Na ministerstvu kultury? V OSN?) Tento týden dojde na jeden z menších, víkendových.
Až se začne houfněji referovat o prvním a prozatím jediném díle z plánované série komiksů Legendy o Magorovi, a vzhledem k proslulosti jeho hrdiny Ivana Martina Jirouse se začne, bude poutavé sledovat začátky těchto ohlasů. Dílo, k němuž se budou vztahovat, totiž patří k těm zřídkavým, jejichž titul nesází na metaforu, hříčku ani není zavádějící, nýbrž vyjadřuje přesně to, čeho se lze četbou dobrat.
Nejen u příležitosti udělení cen Magnesia Litera se hodí rozmýšlet a dumat nad českou literaturou. Je to téma, jež si čas od času zaslouží znovu probrat. Tentokrát se k tomu uvolili básník Jonáš Hájek, prozaik David Zábranský (oba jsou členové vznikající Asociace spisovatelů, o níž samozřejmě půjde řeč) a kritik a prozaik, někdejší vedoucí kulturních rubrik HN a LN Ondřej Horák.
Literární ceny Magnesia Litera jsou jen jednou z mnoha cen v dvouměsíční sezoně jejich zvýšeného udílení v březnu a dubnu; už to pro letošek brzy skončí. Bylo by přirozeně lepší, kdyby umělecké ceny, obzvlášť ty, jež jsou udíleny za jiný výkon, než je momentální umělcova popularita, neexistovaly a byly nahrazeny anketami.
Český symbolismus je upozaděná epocha, která se obyčejně připomíná spíš při přehlídkách delších období. Přitom je to škoda, protože symbolismus znamenal přerod zdejšího uvažování: poprvé a nejvýrazněji v něm se objevily vyhraněné kritické názory k nacionálním tendencím, jež české kultuře v 19. století dominovaly.
Jsme uprostřed sezony předávání všelijakých cen: nedávno filmových Českých lvů, pěveckých Českých slavíků, divadelní Thalie, televizních TýTý, literární Magnesie Litery… na další dojde zanedlouho.
Na televizním vysílání jsou nejmilejší (kromě potěchy ze sledování sportovních výsledků oblíbených týmů) objevy z archivů Československé televize. Nalézání oněch málo nebo po mnoha letech prvně vysílaných povídek, na nichž je znát, že televizní tvorbě kdysi tvůrci přikládali větší váhu než dnes.
Od února přinášela média zprávy, že německý server RapidShare, který proslul coby jedno z prvních úložišť počítačových dat a v podstatě určil podobu celé služby, ke konci března ukončuje svou činnost. S RapidShare jako by se uzavřela jedna éra, minimálně pro generace, jež „stahování“ objevily v 90. letech a které s ním vyrostly.
Rovněž pro letošek připravilo Národní muzeum sérii výstav, zastřešených jediným tématem a prezentovaných postupně ve všech prostorách muzea. Tím letošním je smrt a jejím motivem je samozřejmě její znázornění coby přirozené součásti života, jež bývá zastíráno. Prozatím byl vloni k vidění prolog výstavy: expozice, která ilustrovala ruský život v průběhu první světové války.
Bylo-li (nejen) v tomto časopise konstatováno, že intelektuál se zrovna nachází v krizi, patří se upřesnit, že se nachází v krizi soustavně, protože si ji jako možnost vůbec připouští a o ní uvažuje.
Rodiče s dětmi v náležitém věku příhody plastelínové ovečky Shaun, jejího stáda a hlídacího psa Bitzera nejspíš znají, a mají-li vkus, rovněž je sledují. Je to jednak dílo srozumiteln, jednak zábavné – tvoří jakýsi předstupeň příběhů Pata a Mata, jejichž ne-logika vyžaduje pokročilejší diváky, schopné porozumět dadaismu.
Kdo sleduje dění na internetu, zachytil v posledních letech nárůst frekvence slov trolling, trollovat, troll coby výrazů pro zesměšnění nebo agresivní přesvědčování oponenta podivných názorů v internetových diskusích.
V čem se liší ambice děl Dana Browna a Stiega Larssona? A jak může větší prodejnost paperbacků pomoci celému byznysu? Nejen na tyto otázky odpovídá ředitel, spolumajitel a zakladatel Arga Milan Gelnar.
